Dědic

Začalo to jako mírné šimrání ve špičkách prstů, které postupně stoupalo skrze lýtka a předloktí. Ve vzduchu se vznášela podivná vůně, která během okamžiku naprosto překryla pach zatuchlého vzduchu. Pocítil, jak se z údů do jeho těla šíří dál to šimrání, provázené napětím. Celé tělo se nabíjelo silou života a smrti. Dýchal zrychleně a šeptem odříkával slova prastarého rituálu.

Tira Asatus Unio
            Bylo úžasné, cítit tolik síly, usměrňovat ji. Ještě nikdy tak mocný rituál nesesílal, musel kvůli tomu zrušit své magické ochranné bariéry.

Rozhodně nikdy nebyl na tak zvláštním místě. Byla to hrobka stará tisíc let. Prach v hustých vrstvách pokrýval podlahu i sarkofág uprostřed místnosti a odhaloval cestu, po které vstoupil.

Nebylo to jednoduché. Už jenom objevit, kde se hrobka nachází ho stálo mnoho hodin studia, peněz a dokonce kvůli ní musel i zabít. Nelitoval toho, odměna, nacházející se uvnitř, byla obrovská.

Začalo to před pěti lety. Měl sny, stál na cimbuří vysoké věže a viděl celý svět. Klaněli se mu králové, ty nejkrásnější ženy se mu vrhaly k nohám. Draci přilétali, aby mu vzdali hold.  Nesčetné zástupy obyčejných lidí ho velebily jako boha. A pak tu byl ten hlas. Promlouval k němu a nazýval ho svým dědicem.

Byl to Treiponus, zakladatel a nejmocnější mág nekromancerské školy. Chtěl, aby našel jeho hrobku. Chtěl mu předat svoji moc, chtěl z něj udělat svého pokračovatele. Kdo by dokázal odmítnout?

            A teď, po pěti letech hledání, odříkání a úporné námahy, stál před jeho sarkofágem. Dokončil zaklínadlo a otevřel oči. Viděl kolem sebe vlákna živoucí energie, každý jejich záhyb a překroucení. Najednou bylo tak snadné s nimi manipulovat, splétat je.

            Neexistuje způsob, jak ten pocit popsat slovy. Mít v rukou samotný život, v jeho nejpůvodnější podobě. Hrát si s ním, tvarovat ho podle vlastní vůle. Je to úžasné a zároveň strašlivé, mít v rukou tak obrovskou moc.

            Soustředil se na svůj úkol, sestavoval složitou mozaiku životní energie, kterou potřeboval pro vyvolání Treiponova ducha. Až bude zpět, předá mu své dědictví. Nejspíš mu řekne, kde schoval svou magickou knihu. Z ní se naučí kouzla, která ho učiní pánem světa.

            Cítil, že se blíží ke konci. Už chybělo jenom pár drobných úprav a pak bylo najednou hotovo. Sledoval, jak se jeho dílo mění, jak se vlákna sama od sebe přemisťují a tvoří obrazec kolem celého sarkofágu.

            Slyšel šepot, zpočátku nezřetelný, ale pořád hlasitější a hlasitější. Nerozuměl slovům. Náhle byl šepot tak hlasitý, že mu působil bolest, snažil se zakrýt si uši, ale nepomáhalo to. Šepot promlouval přímo k jeho mysli.

            Pak ucítil chlad v hrudníku a píchlo ho u srdce. Nedostávalo se mu vzduchu, přerývaně hýkal a byl zbrocený studeným potem. Klesnul na kolena a z posledních sil, se pokusil vztyčit svoje magické bariéry. Na okamžik se mu to podařilo, ale bojoval s obrovskou silou, bylo to jako stát na okraji skály při hurikánu. S výkřikem jeho ochrana padla a jeho mysl byla podrobena.

            Treiponus se zvednul ze země a prohlédl si svoje nové tělo. Bylo mladé, silné. Jeho původní majitel byl však naivní. Skutečně uvěřil, že svoji moc tak jednoduše předá? Ne, potřeboval ho, aby prolomil zaklínadlo, které ho v hrobce uvěznilo. Bylo to možné až teď, když po tisíci letech ztratilo svoji sílu. A také potřeboval jeho tělo.

Nyní byl zase živý, plný zloby a nenávisti po tisíci letech samoty. Chtěl se pomstít těm, kteří ho uvěznili. Co na tom, že už byli dávno po smrti? Pomstí se všem živým! Potečou řeky krve! Celé národy se budou třást při pouhém zvuku jména Treiponus!