Vina vody

(Vina Vody)

Duše vody

Duše kamenná,

Duše se jménem,

Duše bez jména…

                    (Abarat)

Tiše šeptala. Chladná a klidná, plná vzpomínek, se přizpůsobovala směru větru a chytala sluneční paprsky.

Tiše šeptala. Nikdy nemlčící a nikdy nevyslechnutá. Vždy sama. Prokletá.

Seděli naproti sobě a hleděli si do očí. Jen oni dva. Miloval ji a ona milovala jeho. A pod nimi se jemnými pohyby pohupovala zelená veslice, poponášená šeptající a šumící hladinou rybníka.

Drželi se za ruce a prsty se jemně hladili po dlaních.

Radostný křik dětí hrajících si na břehu zesílil. Podívali se na ně a usmáli se. Jednou budou mít vlastní, snad to nebude trvat dlouho. Po cestách na břehu rybníka a na kamenných mostech přes tiché zátoky se procházely rodiny s dětmi a mladé i staré páry vedoucí se za ruce.Na vodě se kolíbalo několik lodí a zelená pramice mířila ke břehu.

V tom se ozval vyděšený křik odněkud z rákosí nedaleko. Zadívali se tam a mezi stébly zahlédli bílou ruku utopence, na kterou ukazovala dvě děvčátka, ani ne desetiletá. A k nim se sbíhal dav.

Všichni se dívali, křičeli, šeptali a ukazovali si. Tvářili se vyděšeně a zakrývali dětem oči.

Přišli blíž a také se dívali, jak dva chlapi táhnou ven nafouklé bílé tělo. Byla to úděsná a fascinující podívaná. Pak ho zakryli a lidé se začali rozcházet, protože už nebylo na co se dívat a měli o čem mluvit.

Vrátili se k zelené loďce, přivázali ji zpátky v doku a šli domů. A mluvili o bílém utopenci a chladné hladině rybníka.

Tiše šeptala. Měla už ochraptělý hlas, ale šeptala dál, potřebovala všechno říct, vykřičet, nebo spíš vyšeptat do světa.

Šeptala o minulosti a o lásce. O ztrátách a nekonečném běhu bez zastavení. O kolotoči a o smrti. O duších, které nenalezly pokoje.

Šeptala o své lítosti a o svém prokletí. Šeptala tichým, šumivým hlasem jména všech těch, kteří kvůli ní zemřeli. Šeptala jména těch, kteří se utopili… Které utopila