Několik prvních vzpomínek

Když si mne přivezli domů, řekla panička, že smrdím. Ať prý mne páník umyje. Poprvé jsem viděl vanu, tam v Kostomlatech jsem býval s mámou na zahradě a voda byla jen v miskách na pití.

Vykoupali mne, páník mne uložil na můj nový pelíšek, který dostal od své mámi. Mám ho do dnes, sice je mi malý, ale když chci tak se na něj krásně vejdu.

Ráno se první probudila panička, hned si všimla že jsem se přesunul k jejich posteli. Koukala na mne, první věta kterou u mne pronesla za bílého dne: ,,My sme si domů přinesli bernardýna.“

Páníka to probudilo: ,,Co že?!“

,,No bernardýna, podívej…“ a ukázala na mne. Seděl jsem u postele, koukal jak vyoraný křeček. Prostě štěněčí kukuč – trochu smutku, trochu divu, ale hlavně rozkošný.

Opravdu jsem vzbuzoval dojem bernardýna, jak mne koupaly zůstaly mi chlupy naježené a společně s mými ohromnými tlapami a hlavně velké hlavě. Ta mi zůstala do dnes, nedávno nám paní doktorka na veterině řekla, že nám psům rostou hlavy do čtyř let. To znamená, že v našem čtyřpokojovém bytě bude bydlet páník, panička, já a moje HLAVA, která nás bude utlačovat.

            Ale vraťme se k mému vyprávění, takže jsem trávil první den se svými novými páníky….

Celý den jsem byl jen Já, mohl jsem jen do ložnice a do kuchyně s předsíni. Nechápal jsem proč?! Pak jednou páník nějak zapomněl zavřít dveře do obýváku.

Nakoukl jsem dovnitř, Jú tam něco je, je to chlupaté a malé. Určitě si to bude chtít hrát, jako si hráli bráškové a ségry. Hurá útok…. BUM… Co to bylo, páník s paničkou přiběhli. Ale Nerý, povídali, vždyť to je Bunnýnek Náš králík.

Trochu jsem prohnul klec ve které byl, on se té rány lekl a schoulil se do rohu, byla tam s ním i Piggy, tu jsem viděl až když jsem do klece narazil. Morče nebylo poprvé vidět.

Tak a je to,králík musí s morčátkem pryč, možná by sme se i kamarádili, ale nechci ty zvířátka stresovat, i páník si to myslel.

No tak jsem přišel o své první a poslední kamarády z bytu, páníkovi sice zůstali želvy, ale ty jsem jen občas sledoval.

Pak jsme šli ven, a tam byla krásná slečna bernského salašníka Jessinka, nevím jestli by si mne ještě teď pamatovala, ale byli jsme skoro stejně staří a dováděli jsme celou tu dlouhou dobu venčení. Pak jsem zase čůral, jako holčička, teď už to umím. Ještě káko, páníku ukliď to a hurá domů na granulky a spinkat.

Další den šel páník s paničkou do práce, ale aby mi nebylo smutno koupili mi nové hračky. Našel jsem si, ale jiné, nechali mne tam tak jsem se jim pomstil, roztrhl jsem záclonu. Myslím si že panička si toho nikdy nevšimla, taky jsem se vyčůral a vykakal v kuchyni, v předsíni a v koupelně na kobereček, rozlil jsem misku s vodou a pak jsem se v tom všem válel. No panička nebyla nadšená, když přišla domů. Ale hubovat nemohla, prostě jsem malé deseti kilové dva a půl měsíce staré štěně, které bylo zvyklé na zahradu a teď je v bytě.  

Uklidila to a hurá se mnou ven, tehdy mi vyuzlíkovala obojek, který by páník možná dnes ještě někde našel. Abych neutekl připnula mne na vodítko, ale venku mne zase hned pustila abych mohl konat potřeby a čmuchat, tahat se s ní o vodítko a běhat a poskakovat.

Pozdě večer, už jsem spinkal přišel páník, vzal mne zase ven jen na pár minut. On byl unavený a já jsem sice ožil, ale odpolední procházka mi udolala, tak jsem toho měl taky dost.

Ještě jeden den se opakoval, ráno mne vyvenčila první panička, pak páník, pak i on odešel do práce a já jsem byl doma sám a kakal a čůral do koupelny na kobereček (mysleli si že když ty dveře přivřou že se tam čumákem nedostanu), do kuchyně, do předsíně. Pak přišla panička uklidila to a šla se mnou ven, kde jsem lítal. Zase jsme potkali Jessí a tak jsme si hráli. Pak přijela paničky maminka se svým, teda panička pejskem Kenníkem.

Až teď si uvědomuji že skoro všichni moji kamarádi, které jsem viděl poprvé se jmenovali nějak, kde měli dvě písmena.

Už tehdy jsem byl stejně velký jako Kenník, on nemá rád štěňata a velké psi, proto ze mne moc velkou radost neměl. Chtěl jsem si s ním hrát, teprve později jsem se od něho naučil, kde si sednout, jak se čeká, jak se čeká před přechodem, že nesmím sám do silnice, žebrat, ale hlavně jsme si k sobě našli cestu. Já ho chráním a on mne hlídá.

Vím že bych neměl, ale bojím se že bych to zapomněl, když mi byl rok a bydleli jsme na Vinohradech procházeli jsme se společně po Riegrových sadech. Já jsem si tam čmuchal svoje a Kenník cupital po cestě, když proti němu vystartoval krysařík a dělal na něj ramena – tak to ne, to je můj kamarád – okamžitě jsem se vyloupl zpoza páníka a postavil jsem se mezi ně a na toho drzouna jsem dělal bububu, zjihnul stáhnul se a obloukem se nám vyhnul. Všichni se smáli, dokonce i páník toho krysaříka.

Když měl páník další dny volno šli jsme s paničkou na očkování na Palmovku na verinu, vše proběhlo v pořádku. Dodnes jsem u doktora hodný, jen musím vidět co mi to ten doktor dělá a kam mne píchne, ale nekňučím ani se nevzpouzím. Pan doktor páníkům řekl, že jsem moc malý a že do vody můžu až od třetího měsíce. ,,Dáme pozor, nashle.“ Rozloučili jsme se a vyrazili k domovu, páník navrhl že bychom se mohli projít, když je tak hezky. 3li jsme podél Rokytky do parku, v naději, že potkáme nějaké pejsky. Páník s paničkou mne vedli hrdě na volno, tedy bez vodítka, protože jsem byl krásné štěně. Všichni mne chtěli hladit a to byla slast i pro mne. Pak se páníci s někým zakecali, toho jsem využil a hop už jsem byl v Rokytce. Nevím proč mne páník vytáhl a okamžitě jsme mazali zpět na veterinu, tam páník vyklopil na doktora, že jsem byl v říčce a co má dělat. Pan doktor ho docela dobře sestřelil: ,,No tak si to vybral sám, nepanikařte a nechte ho, asi prostě uznal sám za vhodné, že může.“

Pravda je, že jsem se vždy po té vodě z Rokytky, když jsem ji lemtal pokakal průjmem, ale nevidím důvod se o tom ještě více zmiňovat.

Pak páník s paničkou začali řešit, že v tom bytě být nemůžeme. Nesmím tam být, pan majitel si to nepřeje. Poroto začali hledat jiný domov. Nový na Vinohradech…..