Jarní touha

Tebe,
"kamínku" v dálce hozený,
chtěla bych mít blíž.
Neobtěžovala bych Tě,
jen dívala se na Tebe
a Tvoji energii nasávala,

na procházku bych Tě vzala,
abych mohla znovu
usmívat se na svět,
který mlha s věkem zahalila.

Do kavárny , nebo na oběd
vzala bych Tě hned,
dívala se jak piješ,
jak ti chutná,
poznala bych i v tom
ten život mládím pulzující,

snila o tom,
že bytost jako Ty
čas můj v krásný promění.

Děkuji za slova laskavá,
která posíláš mi.
Děkuji za to, že jsi!

Jsi mou neustálou inspirací.

Je to tím, že dálka,
jež je mezi námi,
krásu mysli navrací.

Nechám to tedy tak,
nikam nebudu Tě zvát
a jen na dálku,
na Tebe,
uchovám si vzpomínku.

V srdci plamínek touhy budu živit
a myslet přitom na zelenou louku,
kde jsem jen já a TY!

I tak se dá žít!