Most

           To místo není skoro ničím zvláštní. Dnes tam stojí úzký kamenný most přes říčku, na obou stranách jsou řídké stromy a nízký porost. Vyšlapaná cestička spojuje nejbližší vesnice a jen málo stop napoví, co se tu kdysi odehrálo. Pokud byste prohledali dno bystré říčky, našli byste nejspíš ještě dnes několik zrezivělých hrotů šípů, kusů zbrojí a zbraní. Pak je tady na severním břehu řeky místo, zvané čarodějnický kruh. Je to holá zem, asi metr v průměru, kde nikdy nevyrostlo ani stéblo trávy, ani ten nejodolnější plevel se tu neudrží.

            Před dvaceti lety vypadalo to místo podobně a přece jinak. Most byl tehdy dřevěná konstrukce, sotva široká pro vůz, tak akorát pro dva chodce. Po čarodějnickém kruhu nebylo ani stopy. Lesy byly tehdy v plném květu, ale život a radost jara jako by měly být udušeny válkou. Ta tudy ještě neprošla, ale připomínala se proužky kouře, značícími vypálené vesnice, na severu a na západě. Dalším upozorněním, že není mír, byly tóny pochodové písně, ozývající se z jihu.

            Z lesa se vynořila stovka těžkooděnců a asi padesát práčat. Byli to elitní gedijští bojovníci, Arteroi. Složení ze sirotků, zchudlých rolníků a dobrovolníků, nedělali nic než trénovali. Jejich město jim koupilo vybavení a krmilo je, oni za něj na oplátku umírali. Vyzbrojení kopím, velkým kruhovým štítem a krátkým mečem zasévali strach do srdcí nepřátel, kdekoliv se objevili. Kromě štítu je svěřovali své životy bronzovému hrudnímu plátu, chráničům holení a na pravé ruce chrániči předloktí. Na hlavě jim seděla přilba s výřezy pro oči, nos a ústa. Jejich štíty zdobila kresba draka stočeného kolem středu.

            Mí spolubojovníci z Arteroi pohled na most přivítali radostným pokřikem. Já jsem se nepřidal. Nedokázal jsem se radovat, nedokázal jsem cítit nic kromě bolesti. Cítil jsem se zrazen, podveden. Bezmocný. To bylo slovo, které to nejlépe popisovalo.

            Prokletá válka! Kdyby přišla o měsíc dříve, všechno by bylo jinak. Ale teď... Proč, když poprvé v mém životě se zdálo, že jsem našel štěstí, musel všechno ztratit? Nebude trvat dlouho a můžu se proměnit ve studenou, hnijící mrtvolu. Ale já chci žít! Tolik chci žít!

            Byly to právě tři týdny, kdy jsem vycházel z oblíbené putyky Arteroi, Krvavé kudly. Nechutnalo mi pít, byl jsem mrzutý. Ignoroval jsem volání kamarádů, abych se vrátil. Najednou jsem z uličky zleva uslyšel hlasy a ženské volání o pomoc. Jako blesk jsem se přiřítil, abych uviděl dva zloděje, jak noži ohrožují mladou dívku. Pro sirotka z Arteroi nebyl problém ty dva rychle a bezpečně vyřídit.

            Pak jsem ji odvedl domů. Jmenovala se Triana, což v gédijštině znamená Dar boží. Byla nádherná, dlouhé černé vlasy, zralá ňadra a jemný obličej. Velké, krásné, zelenohnědé oči. Přitahovala mě neuvěřitelnou silou, jako bych byl můra a ona plamen. Nedokázal jsem jí odolat.

            Druhý den jsem hned po splnění svých povinností šel za ní. Prodávala na trhu škeble, které její otec ulovil. Chodil jsem za ní den co den, povídal si s ní a poznával ji. Jakmile jsem na konci týdne dostal svůj žold, nešel jsem ho propít, jako už tolikrát předtím, ale šel jsem do zlatnictví. Obchodník se na mě sice díval podezřívavě, protože muži z Arteroi nekupovali šperky příliš často, ale nakonec mi pomohl vybrat jednoduchý stříbrný prsten, který jsem si mohl dovolit.

V den, kdy jsem jí dal prsten mě poprvé políbila. Nikdy na to nezapomenu. Stáli jsme na mostě a sledovali, jak se se soumrakem vrací rybářské lodě. Osmělil jsem se a vzal jsem ji za ruku. Potom se všechno seběhlo rychle, jakoby někdo strhl hráze touhy nás obou a já se nedokázal odtrhnout od jejích rtů. Byl to nejkrásnější den mého života.

Nikdy předtím jsem lásku nepoznal. Byl jsem sirotek a musel jsem se protloukat sám až do chvíle, než mě pod svá křídla přijali Arteroi. Potom jsem se stýkal především s muži, s bratry ve zbrani. Jednou jsem si, dost opilý a povzbuzovaný svými kamarády, zaplatil děvku. Už nikdy jsem to neudělal. Byla špinavá, páchla. Celou dobu jsem cítil, že je to špatné. Tam končily moje zkušenosti s dívkami.

Ale teď jakoby se nade mnou bohové konečně smilovali. Triana byla nádherná, milovala mě a já ji. Byl jsem tak šťastný, jako ještě nikdy. Každý den jsem vstával s úsměvem. Šlichta, kterou nás v kasárnách krmili, se najednou dala jíst. Byla skutečně darem božím, jak říkalo její jméno.

Potom se ukázalo, že bohové nedávají nic jenom tak. A také to, že lidem, jako já, štěstí nikdy nepřeje dlouho. Začala válka. Obrovská armáda Magokracie překročila hranice Gedie a postupovala přímo na hlavní město. Všichni muži museli do války, Arteroi především.

Kdyby se to stalo o měsíc dřív, bylo by odejít o tolik jednodušší. Rád a ochotně bych položil svůj život, dokud byl jenom můj, ale on už byl i Trianin. Opustit ji bylo strašné. Bál jsem se o ni možná víc, než ona o mě. Co když mě zabijí? Co když prohrajeme a Magokracie vyplení Gedii a zabijí ji? Co když přijdu o nohu? Bude mě ještě chtít? Co když si najde někoho jiného?

Svaly mě začínaly bolet únavou, ale bez ohledu na to jsem popadl kladivo a zatloukal špičatý kůl do země. Na severní straně řeky jsme stavěli malé opevnění. Všichni kolem byli připravení na nadcházející boj a navzájem se dobírali, jenom já jsem byl duchem pořád mimo. Nemohl jsem si pomoct, pořád jsem viděl její oči a slyšel její hlas. Cítil jsem se příšerně sám.

Pak to konečně přišlo. Ze severu k nám přiběhla tři práčata. Celí zadýchaní křičeli: „Už jdou! Magokracie, přímo ze severu!“

Zpráva vyvolala horečnou činnost. Nechali jsme opevnění opevněním a běželi pro výzbroj. Muži, kteří nepracovali se začali seřazovat do formace za zašpičatělé kůly. Kopí zatím drželi vzhůru, aby dovolili průzkumníkům proběhnout. Práčata se řadila na našem břehu řeky za velké dřevěné štíty, které jsme si sebou přinesli.

Byl jsem ve zbroji a přiběhl jsem do zadní řady. Viděl jsem napětí na ostatních tvářích a zoufale jsem se snažil zamaskovat strach na té mojí. Ale nedokázal jsem si pomoct. Možná už to nebude trvat dlouho a zemřu. Až nikdy už neuvidím Trianu.

Velitel začal mluvit: „Bratři! Sám velký Pontakles Zuřivý nám nařídil tenhle most bránit!Kryjeme pravé křídlo jeho armády, která zastaví hlavní postup magokratů. Spoléhá se na nás, most musíme udržet za každou cenu! Viva Gedia!“

„Viva Gedia!“ zakřičeli jsme všichni. Ale já to křičel ze zvyku. V tuto chvíli mi bylo moje město ukradené, nedokázal jsem být právě teď patriot a rozhodně jsem za něj nehodlal zemřít.

Konečně se z lesa začali vynořovat jejich vojáci. Nešli ve formaci, trousili se po malých skupinkách před hlavní silou. Pravděpodobně průzkumníci. Když zmerčili naši formaci, zastavili se a čekali.

Byli to pěšáci, většinou jenom v kožené zbroji nebo jenom v obyčejné tunice. Neměli žádnou uniformu, vypadali spíš jako různorodá horda, než jako armáda. Většina z nich měla krátké kopí a štít, ale našli se i sekery, palcáty a dokonce i jednoduché kyje. Magokrati nikdy neměli kvalitní pěchotu. Byli to pro ně postradatelní vojáci. Díky velikosti své říše si mohli dovolit ztrácet tisíce mužů v beznadějných útocích, protože za každého padlého nasadili deset nových.

Konečně se objevil hlavní voj. Byla jich snad tisícovka, většinou obyčejní rekruti, nějací lučištníci. Šest těžkooděnců šlo v kruhu kolem malého, černovlasého muže v dlouhé rudé róbě. Vypadal mezi vojáky nepatřičně, jakoby zabloudil. Ale nám bylo jasné, že je to velitel. Jejich velitelé byli vždycky mágové. To byl ten problém. Arteroi si dokážou poradit s přesilou, zabijí každého živého protivníka. Ale jak chcete bojovat kopím proti kouzlům?

„Před sebe zbraň!“ zakřičel velitel a my jsme jako jeden muž sklopili svoje kopí. Štíty se překrývaly a každého z nás vlastně kryl muž po pravici svým štítem. Magokraté se mezitím seřadili do jakýchsi tří hord, protože v porovnání s námi se to nedalo označit za formaci. Mág stál mezi nimi, stále obklopen svými těžkooděnci a bez mrknutí nás sledoval. Jeho pohled každého znervózňoval.

Před linii magokratů vystoupili lučištníci. Sotva jsem se stihnul skrčit za štítem, už na nás letěl roj smrti. Šípy hvízdaly všude kolem, odrážely se od zbrojí a čas od času se ozval bolestivý výkřik. Kamarád přímo napravo ode mě to koupil do pravé holeně. Zakřičel bolestí a trochu se odkryl. Další dva šípy, krk a hrudník. Padnul na zem a chroptěl.

Krčil jsem se vedle a zděšeně sledoval, jak z něj uniká život. Nedokázal jsem mu pomoct, byl jsem ochromený strachem. Cítil jsem se příšerně odkrytý, jakoby můj štít byl malý a nedostatečný.

Konečně to přestalo. Tři muži zemřeli. Znovu jsme sevřeli formaci a čekali na útok. Netrvalo to dlouho. Nepřátelský kouzelník zakřičel něco jejich jazykem a pěšáci s křikem vyrazili do útoku. Naše práčata je začali ostřelovat, ale těch pár mužů, kteří padli, byli jako plivanec v moři.

Ve třech vlnách, zepředu, zprava a zleva, vzali naši formaci ztečí. Já vzadu cítil jenom náraz a slyšel jsem jejich ryk. Arteroi jim odpovídali tichem a smrtící přesností svých kopí. Nepřátelé se museli proplétat přes zašpičatělé kůly zaražené do země a k tomu je ohrožoval les ostrých bronzových špiček.

Zpočátku to vypadalo, že se neposunou ani o krok. Ale kopí se zlámou, paže se unaví a magokratů byla obrovská přesila. Za cenu mnoha mrtvých se tlačili kupředu a začali na nás dorážet. První řada zahodila kopí, popadla meče a začal krutý boj.

Já stál vzadu a jenom díky tomu jsem si všiml, že se asi čtyřicet pěšáků beze zbroje nebo štítu snaží přeplavat říčku. Strhával je proud a museli bojovat s vodou o každý metr, ale pomalu se dostávali nám do zad. Křikl jsem varování na ostatní.

Trvalo jenom několik okamžiků, než deset z nás vyslal velitel na břeh. Tam jsme čekali s napřaženými zbraněmi zatímco na plavce střílela práčata. Těch několik, co se dostalo až k nám, bylo probodáno než stihli najít mělčinu. Jejich těla odplavala po proudu, který zbarvili do ruda. Jeden z nich ještě žil a když se dostal k mostu, tak se zbývající silou zachytil mostního pilíře, jakoby odmítal umřít. Bojoval s proudem, ale nakonec mu rána v břiše vzala veškerou sílu a on se pustil. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem viděl, s jakou silou se odmítal vzdát života.

Arteroi byli zatím zatlačeni na polovinu mostu. Byl úzký a oni bojovali dva bok po boku. Magokraté se snažili vší silou dostat přes, ale na mostě jejich přesila neznamenala skoro nic. Obrnění válečníci je shazovali, probodávali a sekali, sami byli však jako skála. Jenom jeden náš padnul na mostě. Co se týče magokratů, řeka byla brzo plná jejich mrtvol. Nedokázali udržet útok a museli ustoupit.

            Seřadili jsme se na našem břehu a velitel přepočítal ztráty. Přišli jsme o tucet mužů. Tři byli postřeleni, jeden spadnul z mostu a utopil se, sedm zabili jejich pěšáci. Mrtvola toho posledního byla dobře vidět na druhém břehu. Byl celý ožehnutý, zbroj se na něm napůl roztekla. Nebylo pochyb, že to byla práce mága.

            Bylo těžké říct, kolik mužů ztratili oni, ale určitě kolem stovky. Most byl téměř zacpaný jejich mrtvolami a raněnými, někteří z nich stále sténali. Ostatní odpluli po proudu. Jejich velitel zakřičel něco v nám neznámém jazyce a pěšáci chvatně ustoupili mimo dostřel našich práčat. Tam si posedali, začali vytahovat proviant a ošetřovat raněné. Kouzelník zmizel někde vzadu.

            Kulhal jsem ulicemi Gedie. Byla noc, ale vidět bylo krásně, protože město bylo v plamenech. Magokracie prorazila hlavní bránu a jejich vojáci plenili ulice našeho krásného města. Snažil jsem se dostat k Trianě, bylo mi jedno že jsem musel opustit jednotku. Záleželo jenom na tom, jestli je v pořádku.

            V levé noze mi vězel šíp a krvácel jsem. Bolelo to příšerně, málem jsem se nedokázal pohnout. Ale silou vůle jsem se táhnul dál. Provázely mě výkřiky, zvuky boje a požáry. Pět set let trvající historie Gedie se chýlila ke konci v koupeli ohně.

            Konečně jsem byl na místě. Její dům bych poznal kdykoliv. Byl dosud nepoškozený, ale stálo před ním asi deset pěšáků s palicemi a krátkými kopími. Nevšimli si mě a dál vyráželi dveře.

            Začala se mi vařit krev v těle. Nevnímal jsem bolest v noze, ani zoufalý tlukot srdce, ani to, že jsem sotva popadal dech. Vyrazil jsem a tomu nejbližšímu jsem vrazil meč mezi žebra. Než se vzpamatovali, dostal to další z nich do břicha. Šest z nich mě začalo obkličovat. Vyrazil jsem po jednom, ale noha mě zradila a málem jsem spadnul.

Odrazil jsem několik výpadů a s křikem zaútočil na toho, který stál mezi mnou a dveřmi. Trochu jsem ho říznul do ruky, ale jeho kamarád využil mojí nepozornosti a podkopl mi zraněnou nohu. Tekutý oheň bolesti mi vystřelil až do kolena a poroučel jsem se na zem.

Bezmocně jsem sledoval, jak mi berou z rukou meč. Zvrátil jsem hlavu na stranu a viděl jsem, že vyrazili dveře. Jeden z nich mi dal botu na krk, na hrudníku jsem ucítil poškrábání oceli. Dva vojáci vytáhli Trianu. Byla roztřesená, když mě uviděla, křičela o pomoc. Smýkli s ní na zem a jeden z nich si začal rozepínat kalhoty. Vzepjal jsem se vší silou, ale kopí si našlo cestu skrz moje žebra.

S výkřikem jsem se posadil. Na pár vteřin jsem si ohmatával hrudník a stále jsem vyděšeně šeptal: „Triano. Triano.“ Nakonec jsem si uvědomil, že to byl jenom sen. Nic než sen. Ale ten zrůdný pocit přetrvával. Protože se to pořád může stát.

Vstal jsem a šel jsem se projít. V hlavě mi řádil chaos. Nedokázal jsem se soustředit, pořád jsem musel myslet, na svůj hrůzný sen. Co když to bylo proroctví? Co když nic, co tady udělám, nemůže Trianu ochránit? K čemu je mi celý život boje a výcviku, když nemůžu ochránit tu, jejíž život je mi cennější než můj vlastní?

„Nemůžeš spát?“ hlas hlídky mě vyděsil, takže jsem sebou cuknul. „Klid, já jsem taky z Arteroi.“ Byl to vysoký voják, hodně svalnatý i na Arteroi. Jmenoval se tuším Teronias. Nikdy jsem ho moc neznal, bydlel v jiných kasárnách.

„Měl jsem noční můru. Nemůžu ji dostat z hlavy.“

„Chápu tě. To je důvod, proč jsem si vzal hlídku. Viděl si toho spáleného?“

Kývnul jsem.

„Jmenoval se Firinus. Byl to rolník, ale špatná úroda ho přivedla na mizinu a musel vstoupit mezi nás. Byl to dobrý voják, zachránil mi život. Byli jsme jako bratři. Jsem sirotek a on byl moje jediná rodina. A dnes na něj ten prokletý mág jenom ukázal, něco si zamumlal a on uhořel. Nedokázal jsem mu pomoct, mohl jsem tam jenom stát a vidět jak si můj bratr snaží servat pancíř, který se mu zapékal do masa. Už chápeš, proč nemůžu spát?“

Na to se nedalo nic říct. Kývnul jsem a chvíli jsme tam jenom tak stáli a dívali se do tmy. Nevěděl jsem, co říct. Tenhle člověk prožil, to co mě možná čeká. Ztratil to nejdražší. Nedokázal mu pomoct. Kdyby se o to pokusil, uhořel by taky.

Teronias prolomil ticho: „A co ty?“

Mohl jsem to zamluvit, nemusel jsem mu říkat nic. Vlastně jsem ho příliš neznal. Ale v tom momentu bylo něco, co nás sblížilo. Začal jsem povídat, nejdřív pomalu. Najednou se mi slova na jazyk hrnula rychleji, než jsem je stihl vyslovovat, já se zakoktal a snad mi i vyrazily slzy.

Teronias mě poplácal po zádech a poslouchal. Vyprávěl jsem mu tam všechno, o našem setkání, o našem prvním polibku, o zrůdném snu. Všechno vyslechl a zatvářil se vážně: „Snad tě bohové doopravdy zkouší. Možná chtějí vyzkoušet, jak silná je tvoje láska.“

Nevím proč, ale to mě podivným způsobem uklidnilo. Možná to bylo jenom tím, že jsem mohl svoje problémy někomu vyložit a najednou jsem nebyl tak sám. Zůstal jsem na hlídce s Teroniem. Nemluvili jsme, jenom jsme společně hleděli do tmy a dělali si společnost. Slyšeli jsme jenom šplouchání vody, jak Magokraté pod rouškou tmy čistili svůj břeh od mrtvol a házeli je do vody.

S prvními ranními paprsky přišel útok. Nejprve jsem nechápal, co Magokraté zamýšlí, ale pak mi to došlo a otřásl jsem se odporem. Přiváděli vesničany, zajatce z blízkých osad. Měli ruce svázané za zády a magokraté z nich strhali všechno oblečení. Bylo jich asi 30, muži i ženy. Hnali je před sebou na most. Na druhém konci jsme čekali my, ve formaci, kopí napřažená.

Civilisté nucení nepřítelem začali přecházet, mezi nimi byli vmíšení pěšáci Magokracie. Věděli jsme, že je nemůžeme pustit. Kdybychom zvedli kopí, aby mohli projít, dostali by se k nám. Museli jsme držet formaci, museli.

Ale bylo to strašné, muset sledovat, jak nebohé vesničany tlačí až k nám a potom je nastrčí na naše připravené zbraně. Občas se některý z nich vytrhnul a skočil do vody. Ale se svázanýma rukama neměl šanci. Bylo hrozné vidět jejich obličeje, ve kterých se zračila hrůza, šok a bolest. A vědět, že jsou to naše zbraně, které je zabily.

Jiné vojáky, by tohle možná zlomilo. Ale nás posedla zuřivost a když konečně zaútočili, bojovali jsme jako horští lvi. Pokud měli včera velké ztráty, dnes musely být obrovské. Začali jsme je dokonce tlačit na most i přes jejich přesilu.

Magokraté však nevynesli všechny svoje trumfy. Kouzelník na druhém břehu, bezpečně schovaný za hradbou štítů, prováděl složité pohyby rukama a něco recitoval soustředěným hlasem.

Jeden z práčat zakřičel a vyděšeně ukázal na břeh řeky. Z vody se objevila ruka, bledá a jakoby nafouklá. Šmátrala po břehu, pak se začal její majitel vytahovat z vody. Poznal jsem pěšáka magokratů, bílého jako stěna, trochu nafouklého a s řeznou ranou na krku, která by zabila i vola.

Na několik okamžiků jsem zůstal paralyzován stát. Mezitím se po délce břehu a si třicet kroků před i za mostem začaly z vody vstávat mrtvoly magokratů. Někteří byli probodaní tak zle, že z děr v jejich břiše a hrudníku crčela voda. S pootevřenou pusou a nepřítomným výrazem v zakalených očích sledovali dění na našem břehu.

Práčata začala střílet, ale zdálo se že rány ani nevnímají. Pouze jednou, když se podařila dobře trefit hlava a mrtvole praskla lebka, se poroučela k zemi. Mrtvoly se začaly šourat k mostu. Náš velitel konečně odvolal každého muže, kterého mohl v seči o most postrádat, aby se vypořádal s novými vetřelci.

Běžel jsem vpravo a, než stačil mrtvý voják zareagovat, jsem ho oběhnul zleva a rychle ho bodnul do břicha. Ani ho to nezpomalilo, otočil se na mě sápal se mi po krku. Vrazil jsem do něj svým velkým štítem a on ztratil rovnováhu. Přišlápnul jsem mu pravé zápěstí a rozpřáhl se na dlouhý bod do hlavy, ale najednou mě popadly dvě ruce zezadu za krk.

Zatímco mě škrtil, seknul jsem za sebe, ale minul jsem. Snažil jsem se vykroutit, praštil jsem ho loktem. Trochu povolil a já se nadechnul, ale než jsem se stihl dostat z jeho sevření, mrtvola pode mnou mě chytila za nohu a strhla k zemi.

Kopal jsem jako kohout a bezmocně na zádech sledoval, jak voják s obrovskou dírou v břiše, který mě držel zezadu, se ke mě sklání a otevírá pusu plnou špinavých zubů. Vší silou jsem mu dal hlavičku. Rozdrtil jsem mu nos a vyrazil pár zubů, ale dokonce i bronz mé helmy ho jenom zpomalil. Chytil mě za obě ramena a blížil se svojí tlamou k mému krku.

Náhle vojákovi prolezl meč skrz ústa. Zastavil se a pak ho někdo odkopnul bokem. Ten někdo byl Teronias. Dorazil i zrůdu, co se mi sápala po nohách a pomohl mi zvednout se.

Nebyl čas děkovat, protože boj byl v plném proudu. Zapojila se i práčata, protože mrtví obklopili naši stranu mostu a rozhodovalo se o našem bytí či nebytí.  I s Teroniem jsme zakřičeli a vrhli se do zteče.

Už jsme věděli, že je musíme trefovat do hlavy. Ale i tak to bylo těžké. Mrtvých bylo hodně a i když se pohybovali pomalu, pořád byl problém s nimi bojovat. Navíc to s námi vypadalo zle, když zničehonic sjel z nebe blesk a zabil jednoho muže. Nemohli jsme dělat nic, nemohli jsme nijak zabránit tomu, abychom nebyli další. Tak jsme bojovali dál, i v pachu spáleného masa z našeho mrtvého kamaráda. Blesk si vyžádal další dvě oběti.

Někdy kolem poledne bylo po boji. Čtyřicet tři naprosto vyčerpaných Arteroi a dvě práčata, to je vše, co zůstalo na našem břehu na nohou. Kolem nás hory a hory mrtvých. Most byl doslova do písmene ucpaný, to byla pravděpodobně jediná věc, která nás zachránila, protože ani výhružky mága nedokázaly přesvědčit vojáky, aby se šplhali po hoře mrtvých kamarádů přímo k chladnému polibku bronzu na špičce kopí.

Co se týče těch mrtvých, kteří vylézali z vody, s těžkými ztrátami jsme je pobili všechny. Velitel z posledních sil nařídil utnout všem mrtvým hlavy a hodit je do řeky. Pak podlehl svým zraněním.

Já sám jsem nevyvázl bez šrámu. Na pravém lýtku jsem měl kousanec. Mohl jsem chodit, ale po delší době mě to bolelo a musel jsem se zastavit. Nedovedl jsem si představit, jak bych mohl dojít až do Gedie.

Probudil jsem se uprostřed noci. Nejspíš se mi něco zdálo, ale zůstal jenom nejasný pocit, nic jsem si nepamatoval. Hleděl jsem do nebe černého mraky a přemýšlel jsem. Je těžké vysvětlit, co přesně se mi honilo hlavou. Ale té noci jsem se přestal bát smrti. Pokud chtějí bohové můj život, abych dokázal svoji lásku, mají ho mít. Trianu neopustím, bez ohledu na to, jak je ode mě daleko. Stačilo mi nadechnout se a cítil jsem její vůni. Zavřel jsem oči a viděl jsem ty její a ten překrásný úsměv, se kterým se na mě vždycky podívala.

Dusot koně mě vyrušil ze snění. Vymrštil jsem se a popadl zbraně. Pak mi došlo, že jezdec jede z jihu, tedy z našeho břehu. Obezřetně jsem očekával, když se náhle ze tmy vynořil posel. Poznal jsem ho podle kožené čapky a torny přes prsa, ve které nosil zprávy.

„Kde je váš velitel?“

„Mrtvý.“ Odpověděl jsem stroze.

„Zástupce?“

„Mrtvý.“ Masakr včerejšího dne si vyžádal mnoho obětí.

„Tak převezmi moji zprávu ty. Armáda Pontakla Zuřivého byla poražena a ustupuje. On sám padl. Těsně předtím, než naposled vyrazil proti magokracii, vám dal rozkaz. Na východ po proudu od vás je říčka zacpaná pytli s pískem, které tam umístil, když pochodoval na pozice. Máte je prořezat a udělat záplavu.“

„Proč? Vždyť tím zaplavíme i sebe.“

„Musíme hlavním silám magokratů zabránit překročit řeku. Naše armáda je vyčerpaná a potřebuje čas, aby se dostala do města.“

Začínal jsem chápat, co po mě bohové chtějí.

            Stáli jsem uprostřed mostu jako sochy. Já a Teronias. Prudký vítr si pohrával s každým volným kusem oblečení, který na nás našel. Pro magokraty bylo veliké překvapení, vidět jenom nás dva. Ještě v noci vyrazil zbytek Arteroi k pytlům s pískem a prorazí je, jak rychle to jenom půjde.

            Proč jsem nešel s nimi? Magokraté se nesmí dostat přes most za žádnou cenu. Já mám zraněnou nohu a zpomaloval bych ostatní. A nemohu dopustit, aby kvůli mé zbabělosti bylo ohroženo město a s ním i Triana.

            Konečně jsem to pochopil. Jako by mi bohové řekli: Opravdu ji miluješ? Dokaž to!

            A já to hodlal dokázat. Udržím Magokraty ne druhé straně. Dám za Trianino bezpečí svůj život, tak silná je moje láska.

            Mrzí mě, že ji už nikdy neuvidím, že už ji nebudu moct nikdy políbit. Přál bych si ji naposled obejmout a nasát tu nádhernou vůni jejích vlasů. Ale to prostě nešlo. Jediný způsob, jak ji ochránit, byl zemřít pro ni. A raději zemřu, než abych ji měl vystavit nebezpečí.

            A Teronias? Nabídl se dobrovolně. Podle mě nedokázal snést pomyšlení, že nepomohl svému bratrovi, když uhořel. Přišel o jediného bratra, kterého kdy měl. Rozhodl se, že raději zemře, když tím něčemu poslouží.

            Nemylte se, nestáli jsme tu pro Gedii. Nebyla v tom ani špetka patriotismu, ať o nás jednou řeknou cokoliv. Stáli jsme tu pro lásku, pro naše bližní. Je snad ušlechtilejší důvod ke smrti?

            Magokraté začali střílet šípy. Bylo ale vidět, že bohové stojí na naší straně, protože silný vítr je strhával a oni nás nemohli zasáhnout. Mág po nás rozčileně poslal pěšáky. Bylo jich pořád přes šest set.

            Jako už dvakrát předtím nabíhali přes most a přímo do náručí našich kopí. Myslel jsem, že je nemámě šanci udržet, ale přesto jsem bodal o život a držel si je od těla. Teronias se činil stejně jako já. Mohli k nám jenom po dvou a jenom zepředu, takže jsme měli obrovskou výhodu. Nevím, čím to bylo, snad už byla jejich morálka podlomená z předchozích dvou dnů, snad jsme bojovali jako draci, které jsme měli na štítech, každopádně pěšáci nakonec ustoupili.

            Kouzelník křičel vzteky. Procházel mezi svými vojáky, kteří se ustrašeně krčili a vyhrožoval jim. Ale oni seděli, seděli tam jako ovce a odmítali zaútočit. Zemřela jich už polovina a ničeho nedosáhli. Odmítali dál umírat, odmítali jediný krok směrem k mostu.

            Asi po půlhodině to kouzelník vzdal. Nařídil svým strážcům, aby sebrali jednoho z vojáků a přešel na volné místo. Začal provádět nějaký rituál, křepčil kolem nebohého klečícího vojáka a odříkával hrdelní slabiky. Konečně ukončil vojákovo trápení a probodl mu krk obřadní dýkou.

            Vzduch kolem jakoby zhoustl, na pár chvil se nám špatně dýchalo. Teronias se začal třást, když uviděl, co se děje. V kruhu kolem mága a jeho umírající oběti plápolaly modré plameny. Zdálo se, že mága nezraňují, ale jeho oběť byla postupně stravována. Když úplně zmizela, ozval se hrom a záblesk nás na chvíli oslepil.

            Když jsme zase viděli, zděsili jsme se. V kruhu vedle mága stála zrůda. To byl nejlepší popis. Bylo to asi o dvě hlavy větší než já, mělo to slizkou, zelenou, šupinatou pokožku. Hlava byla jakoby hmyzí, s velkýma složenýma očima a obrovskými kusadly, ze kterých odkapávalo něco bezbarvého. Mělo to šest končetin, po kterých se to pohybovalo. Vydávalo to zvuky podobné tisíci cvrčků.

            Já i Teronias jsme instinktivně o krok ustoupili, když to kouzelník na nás poslal. Ale zastavili jsme se a napřáhli kopí. Radši zemřu, než abych zklamal Trianu!

            Naběhlo to do našich kopí, moje se zlomilo, aniž tomu ublížilo, ale Teroniovo se zabodlo přímo do těla. Jak se zrůda přibližovala, zarazila si ho dál do těla, až se kopí nakonec zlomilo a trčelo z ní. Z místa zranění začala vytékat modrá krev.

            Jako první se to vrhlo po Teroniovi. Nastavil štít, ale bestie ho uchopila do kusadel a štít byl vejpůl. Bodnul jsem to přímo do těla a tentokrát jsem prorazil kůži. Zrůda jakoby to nevnímala  a dál se sápala po mém společníkovi. Teronius na ni dorážel mečem, ale nedokázal zabránit, aby se mu obrovská kusadla nestiskla kolem nohy a neodtrhla ji v koleni.

            Teronius zakřičel šílenou bolestí a jako blázen kolem sebe máchal mečem. Náhodou zasáhnul jedno z očí bestie, za zaryčela, jako když zabzučí sto tisíc včel. Okamžitě jsem se chytil, rychle jsem se přesunul k Teroniovi a vbodl meč do druhého oka. Bestie se vrhla po mě, popadla můj štít a vytrhla mi ho z ruky. Pak mě povalila na zem. V poslední vteřině, než mě mohla kousnout do hrudníku, jsem ji zabodl meč do druhého oka.

            Zrůda ze mě spadla a začala se válet po mostě. Zvednul jsem se a, než se stihla vzpamatovat, jsem ji potlačil z mostu, rovnou do proudu. Spadla na kámen a rozbila si zbytky hlavy.

            Teronius pomalu umíral. Viděl jsem, že je ve velké bolesti a splnil jsem jeho poslední přání. Rychlý a smrtící úder mečem a bylo po všem.

            Mág zuřil. Nechápal, jak jsme mohli jeho bestii porazit. Bylo vidět, že ztrácí nervy. Morálka jeho armády byla pryč, jeho nejsilnější kouzla nepomáhaly. Zakřičel vzteky a pak na mě poslal svoji osobní stráž.

            Vyčerpaně jsem sebral teroniův krátký meč. Jakoby mě dostihla veškerá námaha za poslední tři dny, pohyboval jsem se jako ve snu. Kouzelníkova osobní stráž sestávala z šesti mužů, tři měli sekery, tři meče, všichni nosily velké štíty.

            Jako první se nade mnou zaleskla sekera, přisunul jsem se a vrazil jsem mu meč mezerou ve zbroji do břicha. Další se po mě nemohl ohnat mečem, protože nechtěl zasáhnout kamaráda, tak bodnul. Odsekl jsem jeho čepel pravou rukou a zaútočil levou. Vykryl to mečem a já dostal ránu štítem. Padnul jsem na záda a ucítil mokro. Voda se zvedala.

            Oběma meči jsem vykryl sek proti mojí hlavě a kopancem shodil útočníka z mostu. Ani jsem se nestihl zvednout a sekera se mi zakousla do levého lýtka. Ohnal jsem se po útočníkovi, ale uskočil. Pak přiběhl další a proklál mi mečem břicho.

            Sledoval jsem, jak ze mě teče krev. Nedokázal jsem už bojovat, ale ani jsem to nepotřeboval. Zprava se blížila záplavová vlna. I magokraté si to uvědomili. Začali panicky prchat k lesu, ale bylo příliš pozdě.

            Narazila do nás stěna vody. Neslyšel jsem a necítil jsem nic, ale bylo mi jasné že je po mostě. A nejen to, nejméně tři dny se přes řeku nedostane ani noha. Utopíme se všichni: Já, nepřátelská pěchota, dokonce i proklatý mág. Zbytek Arteroi se dostane bezpečně do města a bude držet hradby, kde bude každý z nich platit za deset mužů z domobrany. I když mi trvalo dlouho, než jsem to pochopil, moje smrt byla pro Trianino bezpečí to nejlepší.

Moje poslední myšlenka, zatímco mi unikal život z břicha a vzduch z plic, byla: „Udělal jsem to pro tebe, Triano. Miluji tě.“