My (Předčasně) - VII.

Hovořili jsme ani ne moc dlouho už nevím o čem. Rozptyloval mě zvuk cizincova hlasu, Lukášova provokativní přítomnost a blýskání v Honzových očích. Je nevyzpytatelný a blýskavý. Objednal zelenou. Jediný pití, na který se nechám pozvat, přesto se mi ulevilo, když jsme ve spěchu opouštěli horský hostinec a zelená se teprve nesla. Musíme Lukáše opít - řekl jsem Honzovi v autě tak, aby to Lukáš neslyšel. Seděl vzadu mezi sedadly a předstíral, že slyší všechno. Neslyšel nic. Jen se tlemil tím svým přerývaným he, he - - he, he. Vsadím se, že si to odpočítával. Řekl jsem Honzovi - Honzo, tenhle zvuk jsem už někde slyšel - a ukázal jsem pro jistotu dozadu - neskončilo to tehdy dobře. Honza se usmál a o pár kilometrů dál jsme zastavili. Zdálo se, že z toho má radost, ale nechtěl jsem mu křivdit. Lukáš se zeptal, kde jsme, a já řekl, že jsme v prdeli, protože jsem to taky nevěděl. Bohužel se mi nechtělo jít domů pěšky a hvězdy svítily jasněji než světla města a to bylo v Praze špatné znamení.

Honzo, řekl jsem naprosto klidně, tohle je tvoje chyba. He, he, řekl Lukáš, protože se snažil vypadat nad věcí. Neser mě, Lukáši, řekl jsem naprosto klidně, protože ho znám a vím, že mě chtěl jenom nasrat. Neomluvil se mi. Vypadalo to, jako bych byl já jediný, koho nelítostná situace mrzela. „Jdu domů,“ řekl jsem a skutečně. Šel jsem domů. Naštěstí nepršelo.