Dopis Elizabeth Wurtzelové

    Dopis Elizabeth Wurtzelové  (1997)

     Víš, jako ty kdybych se protloukal světem...
    Jenže nejsem holka co připadá si zbytečná, k nicotě jdoucí,
    ale chlapec, co připadá si trapný, věřící ve výchovný účinek této inkarnace.
    Liz, ty závidíš narkomanům viditelnost jejich problému,
    a mě možná dětství v klášteře, rozvod a neschopnost setkat se s dívkou, se kterou jsem prožil dětství.
    A kdyby mi to vyšlo, že už bych nikdy nespadl do blackvawe jako ty.

    Možná, Liz, že už jsem taky zombie.....

    Každým ránem víc a víc mě ta svině vysává........
    Ne, nechci ji krmit - ale co když ona je jediná moje jistota?,
    a já jí do vyhřezlého chřtánu narvu všecko jen abych někomu patřil.
    Ne, nikdo už mě neslyší, už ochraptěl jsem tím řevem.
    Já v křečích procitám, kde ostatní by mřeli,
    a kde jiní žijí, umírám...
    Bez domova se umírá,
    Liz!

    Liz, já vím že nám neuřízli ruce nohy hlavy,
    na nás co hledáme domov není nic vidět.
    Tys o tom napsala knihu a pomohl ti Prozac,
    but what with mine?

    Jsem výbušninou ve svém domově,
    jsem domovem na svém spáleništi.
    Mě určitě pomůže jen Arcana Cathy Lilith Maria Wanda -
    Nebo snad Jahve Jesus, ale já těm chlapům moc nevěřim, ale
    do seznamu krizových center stejně ňák zapomněli napsat jejich telefonní čísla...
    Nemáš je ty, ufňukaná američanko,
    sestro v bolesti?
   
    Řekni mi Liz, kde já tu sílu beru?
    Už ani z doteku ani z hudby ani z Krista ani z piva...
    Nepomůže Nerozumí Nikdo Protože
    Očekává že Zvládnu
    Tak já vám řeknu:
    Nevíte co je samota.
    Taková SAMOTA!

    Víš Liz asi kde jsme udělali chybu?
    Moc jsme chtěli a moc jsme milovali,
    tak moc, že se to v křeči zaseklo 
    a teď moc chceme a málo milujeme,
    a chce se po nás, abychom tolik nechtěli.
    Ale my už nemůžeme ani milovat, ani nemilovat.
    Jen strašně chceme!

    A můžeme jen
    doufat.....