Nebezpečný koníček

Jan a Mirek byli kamarádi od dětství. Chodili spolu do školky i do školy. Oba byli hodně společenští, měli spoustu přátel, hodně si hráli, později se chodili bavit a prožívali první lásky. Pak přišla střední škola. Honza šel na „strojárnu“ do jiného města a Mirek dal přednost studiu na gymnáziu. Toužil po studiu na vysoké. Chtěl jít na práva.

Přátelství postupně oslabovalo. Ale ne schválně, pouze bylo spoustu jiných studijních povinností. Přesto na sebe oba přátele nezapomněli.

Léta plynula. Honza se přes své technické zaměření dostal k fotoaparátu a stal se uměleckým fotografem. Dodnes si pamatuje, jak poprvé stiskl spoušť aparátu - ten pocit směsice vzrušení, očekávání a klidu. Fotografování ho uchvátilo. Později se věnoval i natáčení na kameru. Obzvláště rád se procházel po městě a snažil se na kameru zachytit jeho atmosféru.

To Mirek byl cílevědomý a rozhodl si splnit si svůj sen o právech. Na gymnáziu začal velmi úspěšně. Studoval dějepis a společenské vědy, zajímal se o aktuální dění ve světě a zvyšoval si své studijní předpoklady. Ale už na střední škole se mu začaly dít divné věci. Ve společnosti lidí na něj z ničeho nic padla úzkost. Začal se lidí stranit. Přesto úspěšně odmaturoval a byl přijat na práva. V prvním ročníku na právech to bylo ještě horší. Začal lidi podezírat, že mu chtějí ublížit. Věřil tomu, že proti němu spolužáci intrikují a snaží se ho odstranit. Ve společnosti měl záchvat, kdy se z ničeho nic začal dusit a tak se lidem už úplně vyhýbal. Přerušil školu a živil se jako uklízeč. Ale ani to mu nepomohlo od jeho představ, které jej pronásledovaly. Svěřil se svým rodičům. Matka plakala, otec tvrdě rozhodl: „Půjdeš k lékaři.“ Pak už to byla taková ta klasická cesta. Následoval psychiatr, pak první hospitalizace, antipsychotika, všichni se k němu začali chovat úplně jinak, za zády říkali: „To je ten blázen.“... Diagnóza zněla paranoidní porucha osobnosti…Už nebyl člověk. Pro ostatní se stal kódem označujícím nemoc. F. 60

            Mirek si pořídil psa. Bylo to štěně bernského salašnického psa. Dal jmu jméno Ben. Beník ho všude doprovázel a postupně se stal jeho nejlepším kamarádem. Byl pro Mirka spojením s realitou i s druhými lidmi.

            Uběhlo pár dalších let a u Mirka z ničeho nic někdo zazvonil. Bylo to dost divné, protože žádné návštěvy nemíval. Otevřel dveře. Ve dveřích stál Honza. Přivítali se přátelsky jako by se od sebe nikdy neodloučili. Honza podal Mirkovi videonahrávku na kazetě z kamery. Věděl, že Mirek nemá tak složitou techniku, aby ji dokázal přehrát. „Prosím, pohlídej mi to tu, já si pro to zase přijedu,“ poprosil Honza Mirka. Mirek kazetu uložil do šuplíku. Honza odjel domů.

            Za pár dní šel Mirek venčit Bena do nedalekého parku. Vyhlášku o vodítku znal jako své boty, ale věděl, že tak brzy ráno tam nikdo nepůjde a tak si dovolil Bena pustit na volno. Ben byl stejně jeden z nejhodnějších psů a většina lidí z okolí ho znala.

            Najednou se za rohem vyřítilo auto městské policie. Mirkovi bylo jasné, že ho někdo udal. Policisté nemohli vědět, že tam bude venčit bez vodítka. V hlavě se mu honil nejhorší možný scénář, jak ho zatknou a zavřou a seberou mu jeho milovaného psa. Začal utíkat. Ben běžel poslušně za ním. Schovali se domů. Mirek tomu z počátku nevěnoval žádnou větší pozornost. Až když večer šel znovu s Benem.

Beníka vedl poslušně po chodníku na krátkém vodítku. Zrovna projížděla kolem městská policie. Viděli, že je Ben na vodítku, přesto prudce otočili auto a rozjeli se za Mirkem. Ten měl však znalost domácího prostředí a snadno se jim ztratil v bočních uličkách. Tato příhoda už na něj ale měla silný vliv. „Jdou po mě, není o tom pochyb.“

            Pokusy sdělit okolí, co se stalo, dovedly Mirka k další hospitalizaci. Vyprávěl ošetřujícímu personálu, psychiatrům i psychologům, co se mu stalo, ale ti mu stále jen zvyšovali dávky antipsychotik a nebrali jej vážně.

            Až jednoho dne se objevila v léčebně nová mladá psycholožka, diplom ji ještě ani nezaschl, ještě byla plná nadšení a Mirkovi vše „uvěřila“. Ptala se ho na souvislosti, co se dělo předtím a co potom, až si Mirek vzpomněl na kazetu. Nadšená psycholožka se vrhla do Mirkova bytu a chystala se ji přinést jako důkaz pro Mirka, že vše je jen jeho výmysl. Ještě než ji stačila vzít do ruky, uslyšela nějaké přibližující se kroky. Ukryla se. Slyšela jak dva mužské hlasy mluví o kazetě. Z jejich řeči vyrozuměla, že jsou od BIS a že na kazetě je zachycen vysoký státní úředník v dost prekérní intimní situaci. Muži kazetu sebrali a okamžitě ji zničili.

            Psycholožka se vrátila a řekla o svých pozorováních jen pacientovi, v bláhové naivitě, že ho to uklidní. Ten to znovu řekl všem, v naději, že už jej nebudou považovat za blázna. Důkaz byl ale zničen. Následovalo další zvýšení psychofarmak a udělali mu sérii elektrošoků. Ztratil paměť na poslední události a spokojeně si žil v blázinci…