Vlčí slza - I. Probuzení

I. 

Ležela jsem na břehu řeky a nechala se laskat ranními paprsky slunce. Oči jsem měla zavřené a vychutnávala si ten příjemný pocit. Nedaleko mě se ozvaly lidské hlasy. Byly to dětské hlasy, které se mísily se smíchem. S dětmi sem přišel i lehounký vánek, který rozhýbal stébla jemné trávy a ta mě začala šimrat na nose. To mě vyrušilo z odpočinku. Otevřela jsem oči a hluboce se nadechla a naplnila tak plíce čerstvým voňavým vzduchem. Ve vzduchu byly cítit květy, které rostly nedaleko. Protáhla jsem se. Konečně jsem byla připravená vstát. Rozhlédla jsem se okolo, ale děti jsem neviděla. Byly kousek dál, než jsem předpokládala a tak jsem se vydala za jejich hlasy a smíchem. Nebylo těžké je najít, protože dělaly opravdu velký hluk. Chtěla jsem se k nim připojit. Bylo jasné, že se sem přišly vykoupat. Jejich veselí a řeka to prozrazovaly. Ještě pár kroků a uvidím je.

Ano, děti se opravdu ráchaly ve vodě. Smály se a cákaly ji po sobě. Na okamžik jsem zůstala stát a pozorovala, jak dovádějí. Ve tváři mě zazářil úsměv. Už jsem nemohla odolat a rozběhla se za nimi do vody.

Jedna z děvčat si všimla mého příchodu a ve tváři se ji objevilo zděšení. Začala křičet a dala se na ústup. Co je? podivila jsem se. To už se i ostatní děti přestaly smát a draly se rychle z vody na druhé straně řeky. Zastavila jsem se a podívala se za sebe, abych zjistila, co je tak vyděsilo. Za mnou ale nic a nikdo nebyl. Počkejte! Co se děje? Poslední z dětí akorát vylezlo na břeh, aby následovalo ostatní. Děti se už neotáčely a mizely ve křoví na druhé straně řeky. Já zůstala stát ve vodě. Byla studená a chladila mě do nohou i rukou.

Rukou? V ten okamžik mě došla jedna divná věc. Vlastně nebyla jen jedna. Hlavu jsem sklonila k hladině vody a zrak mě padl na můj vlastní odraz. Náhle ve mě hrklo, jako by mě někdo vrazil pěst do břicha. Hrdlo se mě stáhlo úlekem. Zůstala jsem stát jako přikovaná a oči jsem měla rozšířené hrůzou, úlekem a šokem.

Z vody na mě koukaly udivené jantarové oči v bledé tváři. Uprostřed mezi nimi svítil v bílé srsti černý nos, který zdobil pootevřenou tlamu se zářivými tesáky. Nad nimi se tyčily špičaté uši. To není možné! Nemohla jsem uvěřit obrazu, který jsem měla před očima. Na hladině se odrážel obraz vlka. Ne, to přece není pravda! Musím se vzbudit.

Těžce jsem polkla a zvedla jednu ruku nad hladinu. Bílá srst ji celou pokrývala až k prstům, které byly zakončeny černými dobře zabroušenými drápy.

Z druhého břehu se ke mně donesly nějaké zvuky. Někdo se blížil. Já stále stála zmateně ve vodě. Jednu tlapu zvednutou, zírala na ni nevěřícně.

Zvuky příchozích se blížily a mě najednou přepadl divný pocit strachu. Přiměla jsem se k pohybu. Vystoupila jsem z řeky tam, kde jsem do ní předtím skočila. Právě včas. Zastavila jsem se u blízkého křoví a otočila se směrem ke zvukům. Na druhé straně řeky se objevili muži. Rozhlédli se a jejich zrak padl na mě. V rukou dřímaly klacky. Ne, nebyly to klacky, byly to luky. Příliš neváhali a pozvedli je, aby je mohli použít.

Ne! já nejsem vlk! Bylo to marné. Muži své luky hbitě napjali a vypustili směrem ke mně spršku šípů. To už jsem na nic nečekala a jedním mohutným skokem zmizela ve křoví. Byl to celkem zázrak, že mě ani jeden nezranil. Cítila jsem, jak mě dva z nich pročísly sněhobílou srst na hřbetě.

Pádila jsem jak nejrychleji jsem mohla a přála si, abych se už konečně vzbudila. Musel to být sen, protože takové věci se v realitě nestávají. Cítila jsem, jak mě začaly těžknout nohy. Musela jsem zastavit, jinak by se mě jistojistě podlomily a já bych si pěkně natloukla. Cítila jsem, jak mě zběsile tluče srdce a sotva jsem popadala dech. No tak, už se vzbuď!

Nakonec se mi stejně podlomily. Sesula jsem se do mechu a oddechovala. Zalila mě vlna horkosti a chvěla jsem se. Muži, jak se zdálo, mě nakonec nepronásledovali. Zřejmě jim stačilo, že mě zahnali. Po chvilce jsem se uklidnila. Pořád jsem byla vlk, ale já nebyla vlk. Nevím proč se nemůžu z toho snu vzbudit. Ještě chvíli jsem tam v mechu ležela a doufala, že že se probudím, ale nic takového se nestalo...