Čas se nezastavil

Prostě a jednoduše - čas nejde jen tak zastavit. A jde to vůbec?

Jsem dál

než za hranicí stříbrné pupeční šňůry,

která mě držela při zemi

a pády jsou bolestné.

 

Kapky srdce

mi z ukazováčku vrůstají do kapradí

a koruna mé hlady košatí k sluncím,

i tak tmavé jsou noci.

 

Vdechuji životy

všech nesmrtelných, co tu byli

bez ohledu na dobu a čas.

Cítím, jak vane písek pouští.

 

Nechce se mi

zavírat a otevírat brány

všem krokům a pohledům, co očekávají.

Jsem prázdná schránka bez jmenovky.

Otáčím sůl v přesýpacích hodinách.

 

Čekám na zázrak,

co jsem spolkla v nenalezenu,

až mě prozáří  zevnitř,

jestli mě dřív nepozře.

 

Světlo se mi proplétalo mezi prsty,

jak prstýnek z pampelišky.

Do zvonu uhodil hrom

a rozpůlil ho ve dví.

 

Zašumělo tu pár nesmyslných zvuků,

když se otvírala ústa všech Demiurgů.

My hledali sebe a oni nás.

 

Nebylo snadnější utéct,

neboť nebylo cesty z kruhu,

v němž jsem se uvěznila pro ptačí cvrlikání.

 

Kdesi ráno budilo den

sprškou nelítostných slov

a mně se chtělo spát,

jak nikdy před tím.

---