Pokus

Ve vězení se nedá dělat téměř nic. Samozřejmě kromě chození dokola, ležení na tvrdé dřevěné posteli a pokřikování na ostatní vězně. Po obvodu cely už byla vyšlapaná cestička, od palandy mě bolely lopatky a hlasivky jsem měl doslova ošoupané.
Není vězení jako vězení: existuje vězení kvůli dluhu, vězení za krádež, vězení za vraždu. Existuje ale taky vězení, ze kterého vede jen jedna cesta.Vyhlédl jsem z malého okénka ve stěně cely. V malém otvoru byly zapuštěné ocelové mříže, přestože by se jím neprotáhla snad ani trochu vykrmenější krysa. Na náměstíčku stála šibenice a kat právě utahoval smyčku na provaze.Byl jsem jen vojákem. Copak pochodování pod pražícím sluncem a nošení dřevěného kopí je důvodem pro smrt? Nestihl jsem ani nikoho zabít. Byl jsem jeden z prvních, kdo padli. Já měl štěstí – úder mečem po hlavě mě jen omráčil. Ať už to byl kdokoliv, teď chtěl svoje pomýlení napravit. A zatím mu to vycházelo.

Z úvah mě probralo halasení strážných. Bylo už něco kolo desáté ráno – ideální čas na veřejnou popravu. Vyvlekli mě spolu s ostatními vězni na náměstí. Pohlédl jsem na kamaráda. Očekával jsem pohled plný strachu, zmatenosti, zarmoucení nad ztraceným životem… Místo toho na mě mrknul. Skoro neznatelně. Přísahal bych, že se přitom i šibalsky usmál. Asi mu přeskočilo.

Poprava měla začít. Bubny zavířily. Kat něco zamručel. Pomalým, rozvláčným krokem se blížil k šibenicím. Někdo z odsouzenců začal zpívat nějakou píseň. Slova jsem nevnímal. Hlavou se mi proháněly otázky. Spousty otázek. „Proč?“ „Kde?“ „Jak?“
Kolemstojící dav hlasitě vykřikl úžasem. Jeden z vězňů bůhvíodkud vytáhl meč. Přeřízl si pouta a vrhl se ke katovi. Do cesty mu vstoupil jeden z členů stráže. Uprchlík se ho zbavil jediným sekem. Rozmáchlou půlobrátkou ťal kata přes hrudník. Vytrhl strážnému meč z ruky a hodil mi ho. Dav okolo ječel a utíkal. Neotáleli jsme, ostatní byli během chvíle zbaveni pout. Svoboda!
Jak je člověk zvláštní. Raduje se ze svobody, která byla vykoupená smrtí jiných…
Útěk. Svoboda. Volnost. Radovali jsme se jako malé děti. Budeme svobodní! Tolik dní čekání na smrt! Tolik zničených snů! Tolik…
Proti nám trčela kopí. Cesta, předtím tak lákavě prázdná, byla najednou plná vojáků. Jejich kamenné tváře se pro nás měly stát noční můrou. Ne nadlouho.

Kat si již brousí sekeru. Šibenice je málo krvavá. Chtějí, abychom viděli své druhy umírat.
Ale zkusili jsme to. Nechtěli jsme jen nečinně hledět smrti do tváře. Pokus nevyšel; to se stává. Nikdo nám nemůže nic vyčítat.
Sekera dopadá. Dav řičí nadšením. Smrt se šklebí. Pokus nevyšel.

---