Obraz na zdi

Obrátil jsem se na podpatku a odešel věnovat se dalšímu úklidu.

Celé odpoledne se uklízelo, jen občas jsme zabrousili do místnosti, kde teď visel rám bez obrazu. Nikdo si ho nevšímal. Večer, když se už setmělo jsme si uvařili kávu, sedli ke stolu a klábosili. Starý lustr, jehož světlo se dalo regulovat možná ještě starším spínačem "na dotek", vrhal trochu strašidelné žluté světlo a vytvářel u všeho prapodivné stíny.

Můj pohled bezděky padnul na protější zeď. Rám žádný stín nevrhal. Zvláštní, pomyslel jsem si. Rozhlédl jsem se, jestli to registroval i někdo další z rodiny, ale očividně ta zvláštnost nikoho neupoutala. Měl jsem pocit, že si snad ani nikdo nevšimnul, že vůbec něco visí na jindy holé stěně. Přestal jsem na to myslet.

Ubíhaly dny, měsíce. Prázdný rám bez obrazu stále visel na zdi a nikdo mu nevěnoval pozornost, nikdo to nekomentoval. Prostě tam visel, nepřekážel a nebyl důvod si ho všímat.
Jen já jsem občas seděl na sedačce u protější zdi, když ještě všichni spali, a při ranní kávě a skrz dým první cigarety ten zvláštní "obraz" pozoroval. Ošuntělý hnědozlatý rám a místo plátna s nějakým pěkným zátiším, nebo krajinou, jen jemná pavučina prasklinek v omítce s podkladem téměř neznatelného válečku s už neidentifikovatelným vzorem.

Uběhlo určitě pár let. Mezitím se vymalovalo, ale ani nevím kdo zase pověsil ten prázdný rám zpět na své místo. A tak to šlo další léta. Rád jsem se na ten prázdný rám bez plátna díval a v duchu si představoval co asi za obraz v něm původně byl. Portrét nějakého předka? Údolí Sázavy? Rozbouřené moře s trojstěžníkem? Nebo jen tak krajina v zapadajícím slunci? Po každém malování jsem se už sám postaral, aby obraz byl zas na svém místě.

Zvláštní bylo, že ani návštěvy se ho za celá ta léta nevšimly, nebo možná všimly a nechtěly se ptát co to má znamenat? Nevím. Každopádně ani my mezi sebou jsme ho nikdy neokomentovali, nebavili se o něm. Prostě tam visel, stejně jako opodál stál příborník, nebo uprostřed místnosti jídelní stůl. Patřil tam, nikomu nevadil a nikoho ani nenapadlo hledat něco jiného co na tu zeď pověsit.

Až jednou. Měli jsme přátele, dosti mladé přátele. Spíš plnoleté děti, které jsme znali už odmalička, starali se o ně na skautských táborech, stárli s nimi a oni s námi, dělali jim rodiče i přátele. Byli to bratr se sestrou přibližně stejného věku, Petr a Jana. Jednou zabrousili i na naší chalupu.

Ihned jakmile vstoupili do místnosti se oba zarazili. Vzhledem k živému rozhovoru, který jsme vedli při stoupání do schodů, protože místnost je v prvním patře, mě náhlé ticho zarazilo.
"No tak pokračujte", strkal jsem je přes práh.
Oba se téměř až nesměle a nápadně pomalu sunuli k jídelnímu stolu a teprve nyní jsem si všimnul, že jejich oči upřeně pozorují prázdný rám bez plátna na zdi.
Nechal jsem to být, uvařil čaj a naservíroval jim ho. Moc se nemluvilo a mě vrtalo hlavou, proč se pořád tak fascinovaně dívají na rám, kterému chybí obraz, takže proboha není vlastně na co se dívat.

"To je takhle schválně?" Osmělil se Petr a pohodil hlavou k rámu.
"Ja nevím", odpověděl jsem popravdě a po dlouhé době se na prázdný rám zadíval zase se zájmem.
"Originální", vydechla Jana. "To jsem ještě v životě neviděla něco tak originálního".
"Úchvatný, to by mě nikdy nenapadlo", pokýval Petr hlavou.

Vůbec jsem to téma nijak nerozebíral. Za chvíli došel i zbytek mojí rodiny. Bavili jsme se o všem možném a jen jsem si všimnul, že každou chvíli jejich pohledy utkví na rámu bez obsahu na zdi. Byl to skoro až tik. Když odešli sedl jsem si a svolal celou rodinu.
"Připadá vám na tom rámu něco zvláštního?" Zeptal jsem se.
Všichni se na obraz bez obrazu zadívali. I já ho zkoumavě pozoroval.
"Ne", řekl nakonec nejmladší syn.
"Proč? Visí tu léta, co by mělo být zvláštního na prázdném rámu?" Divila se manželka.
"Vlastně nic, jen mě to tak napadlo". Řekl jsem a rodinná sešlost se rozeběhla za svými každodenními povinostmi a zábavou.

Ten rám na obraz bez plátna na zdi visí dodnes a nikoho nenapadlo dát mu nějaký obsah. Visí tam, prázdný, nikdo si ho téměř nevšímá a já skoro doufám, že tam bude viset stále, za deset či dvacet let. Jakoby to byl nějaký pevný bod, který zaručuje, že je všechno v pořádku. Jistota řádu, klidu a harmonie. Nedávno jsem se na něj zase po dlouhé době zadíval a připadalo mi, že jemná pavučinka prasklin v omítce je téměř stejná jako před těmi mnoha lety, kdy jsem ho tam pověsil poprvé. Ale to je možná dílo jen mojí bujné fantazie.