Full moon

Už od rána byl nervózní. Vlastně už včera večer. Měl zatažené závěsy i rolety, aby se nemusel dívat ven, ale měsíční světlo přesto viděl…a nebo si možná jenom představoval, že ho vidí. Ale stejně cítil nepříjemné mrazení v zádech; strach.
Teď seděl ve škole, ale vůbec nevnímal, co se děje kolem. Oči upřené z okna… Proč nedokáže být klidný? ptá se sám sebe. Proč si nedokáže zvyknout? Vždyť přece ví, že se nic nestane. Nic se stát nemůže, ujišťuje se, jako už tolikrát; marně.
Pokaždé jsou tady nejistá kdyby. Opravdu je tam bezpečný? Co by se stalo, kdyby se dostal ze svého úkrytu ven…? A pak taky… Ano, nejspíš všechno to, co slyšel, byly jenom nesmysly, jako tvrdí jeho strejda…nejspíš, ale co když ne?
Někdy ho pak dokonce napadne, jestli by snad nebylo lepší, kdyby se v noci – jako vlk zoufale se snažící dostat z klece – sám zabil. Občas ho to vážně napadne, ale…ve skutečnosti se právě toho nejvíc děsí. Ano, strejda mu říká, že je to hloupost a nikdy se to prý žádnému vlkodlakovi nestalo, ale… Co když? Kolikrát měl na sobě šrámy…a vůbec si nepamatoval, jak k nim přišel. A ráno, když se pak probouzí, tak musí vždycky koukat na stěny rozdrásané svými vlastními drápy…
Strejda mu říká, že se nemá ptát po důvodech. Že nikdy nemá přemýšlet o tom, proč je tím, kým je. Že nemá hledat smysl, nemá hledat viníky. Nemá se litovat. Protože tím ničemu nepomůže.
To se lehko říká.
Ale když je jen pár hodin do setmění…když sedí ve škole, kouká na spolužáky…obyčejné lidi, kteří se teď nebojí vůbec ničeho, smějí se… žádné obavy z noci, nesvazuje je žádné prokletí. Člověk nemůže nezávidět a nemůže nemyslet na to proč. Co provedl? Nic… Nic!
A strejda mlčí, i když Pavel ví, že by mu mohl všechno říct, že všechno ví…jenže chce mlčet. Proč? Na to se taky nesmí ptát. Na žádné proč. Připadá mu to nespravedlivé. Má přece právo vědět, co se stalo s ním a co se stalo s jeho rodiči. Ani to neví. Jednoho dne prostě zmizeli. Ztratili se ze světa… Jemu byly sotva dva roky… Prý neskutečná záhada, říkalo se tehdy. Nikdo to nedokáže vysvětlit. Ale Pavel moc dobře zná člověka, který by celé to tajemství uměl objasnit.
Kolikrát už na strejdu naléhal. Ale dočkal se jenom naštvaných pohledů a tolikrát dokola omletých lží – nic prý neví, nic víc než Pavel sám.
Mívá kvůli toho na strejdu děsný vztek. Ale pak, když už se uklidní, uvědomuje si, že strejda má určitě svůj důvod, proč mlčí. Asi dost vážný důvod…Určitě ano. Ale... A zase se v něm zvedá vztek. Že neví absolutně nic. A připadá si jako hlupák.
„Pavle!“
Trhne sebou. Učitelka se na něj upřeně dívá. A chce ho k tabuli. Vrtí hlavou. Další pětka. No a co? Tohle ho teď vážně nerozhodí…

„Co je dneska s tebou?“
„Bude úplněk.“ Zadívá se na ni.
„Dneska?“ Sklopí oči. „Jsem na to úplně zapomněla.“ Chvíli se ještě dívá do země. Pak se na něj usměje. „Ale tak ještě zdaleka není večer, hm?“
Hanka… Drží její ruku – tak studenou, jako vždycky – sedá si na lavičku a bere si ji na klín. Cítí vůni jejích vlasů, hraje si s nimi. Hanka…
„Jsi smutný,“ říká a velké modré oči se na něj trochu nešťastně dívají.
„Nejsem,“ vrtí hlavou.
„Vím, že jsi.“ Tiskne se k němu. „Já tě mám ráda i jako vlkodlaka,“ usměje se. Samozřejmě že se směje, protože si vůbec neuvědomuje to, co říká. Pro ni je to prázdné slovo…
Ano, ví, kdo je, ale… Ví to, jenže nemá žádnou představu, co to znamená. Pavel vlastně ani neví, nakolik mu opravdu věří a nakolik je to pro ni jenom taková prazvláštní historka…
Nikdy jí to říct nechtěl. Jenže těžko se žije s tajemstvím, o kterém člověk musí za každou cenu mlčet i před nejbližšími přáteli. Ptala se ho, od čeho má ty velké šrámy na hrudníku. Mohl jí lhát, ale najednou to nedokázal. Najednou jí musel všechno říct; všechno jí říct chtěl.
Ale když začal mluvit, roztřásl se. A skoro ze sebe nedokázal dostat srozumitelné slovo. Uhýbal očima před jejími pohledy… Jenže už jednou začal, tak… Koukala na něj nechápavě; dlouho, strašně dlouho mu trvalo, než se prokoktal k tomu hlavnímu, co jí chtěl říct. A celou dobu v něm bojovaly proti sobě touha konečně se svěřit a hrůza z toho, co se stane, až to vysloví. Mluvil o svých rodičích… pořád dokola opakoval to samé, protože vlastně sám skoro nic nevěděl… Potom začal mluvit o měsíci a o úplňku. Nechápala. Jak by taky mohla?! Sám by tomu nikdy nevěřil, připadalo by mu to jako největší hloupost…kdyby… Ještě chvíli váhal. Viděl její zvědavé a nechápavé oči, její nejistý pohled. Byla v něm i starost, co se s ním děje. Když k němu přistoupila o krok blíž, klopýtavě před ní ustupoval… jako by se bál, že by jí mohlo zabít i to, kdyby se ho teď jenom dotkla.
„Pavle…“ v jejím hlase zazněl strach. „Pavle, co se děje? Já ti nerozumím…“
Stál, rukama se opíral o stěnu za sebou. Neměl už kam dál couvnout. Zatínal nehty do omítky…aby se tak nechvěl! A pak to na ní najednou vykřikl. Začal po ní málem zuřivě řvát, vůbec nevěděl, co se s ním děje.
Vyděšeně na něj zírala… „Co to říkáš, Pavle?“ zeptala se úplně tiše. Byla jeho chováním tak zaskočená, že se na něj vůbec nedokázala zlobit.
Najednou mu došlo, že ho nikdy pochopit nemůže. A litoval toho, že vůbec o všem mluvit začal. Viděl její nechápavé oči, viděl v nich strach – z něj. Ztratil ji, tímhle ji ztratil, napadlo ho… Už nedokázal nic říct…chtěl se omlouvat, chtěl říkat, že vůbec neví, co to plácal… Rozbrečel se. Nechtěl brečet, ale nedokázal nic udělat, slzy mu vyhrkly z očí úplně bez varování.
Chvíli se na něj ještě tak vyděšeně dívala, potom přišla k němu a objala ho. Neutekla, nezačala se mu smát, nezačala po něm křičet, neměla ho za blázna… Objala ho.
Připadal si jako malé dítě, naprosto bezmocný, ale v dokonalém bezpečí…jejího obětí. Ještě dlouho brečel a nedokázal přestat. Jí to nevadilo, nechala ho plakat a nic neříkala, a klidně by s ním tak vydržela navěky…připadalo mu.
Potom si znovu vyslechla všechno; teď už dokázal mluvit klidněji, souvisle. Poslouchala ho, neřekla nic o tom, že povídá hlouposti, že není normální, že se zbláznil… Poslouchala ho a tiše přikyvovala.
„Nevěříš tomu, že?“ zeptal se. Nemohla tomu věřit, věděl to. Samotnému mu to všechno připadalo naprosto absurdní, když jí to říkal.
„Já nevím,“ pokrčila rameny. „Já… myslím, že… nemáš důvod mi lhát a já…“ podívala se mu do očí. „Věřím ti, i když to vlastně moc nechápu, tak…“
„Myslíš si, že jsem cvok, že jo?“
„Ne,“ řekla pevně. „Nemyslím.“ Skoro byla naštvaná, že se na něco takového může ptát.
„A… bojíš se?“ Kousl se hned do rtu. Uteče před ním?? Nevěděl… Myslel si, věřil tomu, že ne, ale…
„Tebe?“ podívala se na něj, pak zavrtěla hlavou. Usmála se.
Ona je ještě dítě. Snad proto ho dokázala poslouchat až do konce a snad proto dokázala jeho slova přijmout…pomyslel si. Ale bylo mu to v tu chvíli jedno, proč tady s ním zůstala. Protože zůstala… Pevně ji objal. „Miluju tě…“ snad se mu trochu zachvěl hlas; poprvé jí říkal tahle slova. Říkal je takto poprvé v životě…
Měl strach si ji předtím pustit k sobě blíž… Dokud neznala jeho tajemství. Ale teď z něj spadl velký balvan, který ho dřív tížil vždycky, když byl s ní. Nikdy nebyl šťastnější než poslední dva měsíce.
Jenom úplněk mu dokázal vzít náladu.
Zase se ho začala ptát, kde bude v noci. Pořád to chce vědět. Ale on jí nic neřekne. Jenom jí opakuje to, co už slyšela. Že má nachystanou skrýš, kde tráví každou noc, kdy je měsíc v úplňku. Bezpečnou skrýš, aby mohl bez problémů projít svou proměnou a zítra ráno být zase člověkem…
„Jaké to je, když jsi vlkem?“
„Nikdy si nic z noci nepamatuju.“
„Četla jsem jednu knížku, bylo tam něco o vlkodlacích…“
„To jsou většinou pověry,“ říká jí. Ale sám neví, protože o vlkodlacích toho moc neví. Žádného jiného než sebe nezná a jak jí právě řekl, nepamatuje si nic, co prožije v noci. Což je jenom dobře…nejspíš.

Koukl se na hodinky. Už bude muset jít. Zdaleka se ještě nestmívalo, ale on nechtěl nic riskovat.
Když procházel kolem zrcadla, na okamžik se zastavil. Prohlížel si svoje tělo…někdy se mu skoro zdá, jako by mělo i v téhle podobě vlčí rysy…Jsem blázen, řekne si pak. Ale ten pocit z něj nemizí.
Nejděsivější mu přijdou jeho oči; někdy. Někdy vypadají úplně normálně, ale jindy…- jako třeba teď – Je v nich něco…divného, děsivého…neví. Jak to, že se Hanka do nich dokáže podívat? Vždyť z nich vychází…zlo. Jsou tvrdé…vůbec ne jeho. Svírá ho strach, ale v očích po něm není ani stopa. Jenom podivná divokost… Ale možná, že se mu to jenom zdá. Jenom představuje…!! Snaží se uklidnit. Ale moc se mu to nedaří. Ze zrcadla na něj dál kouká cizí člověk… (člověk??)
Odtrhne od odrazu oči, má na sebe vztek. Neměl se do toho zrcadla vůbec koukat! Když to nezvládá! Má na sebe vztek proto, že se tak bojí.
Rychlými kroky vyjde ven. Fouká studený vítr, ale obloha je bez mráčku. Měsíc bude dneska zářit… Koukne na hodinky. Pořád má spoustu času, přesto se dává do běhu.
A pak už sedí v malé místnosti, dívá se ven přes zamřížované okno. Musí tu to okno mít. Nedokáže jenom čekat někde potmě ve sklepě na chvíli, kdy se mu rozběhne nepříjemné brnění celým tělem – začne nahoře v zádech a ramenech, potom se rychle šíří dál, celý se napne a pak schoulí; jako v křeči…dál už neví – . Musí vidět přicházející tmu, je pak klidnější. Neví proč.
Teď má ale pořád dost času, slunce ještě nezačalo zapadat. Najednou trochu lituje toho, že sem tak spěchal… Není mu tu dvakrát příjemně. Dívat se na stěny plné rýh…občas zaschlé stopy krve. Jeho. Jeho vlčí krve.
Radši se od toho všeho otočí a dívá se přes mříže ven. Předtím mříží trochu zacloumá – to se jen ujišťuje, že drží. V noci jí bude určitě cloumat stokrát větší silou…a ona nesmí povolit. Strejda to tu ale často kontroluje. Mříž, taky dveře. A čas od času omítne stěnu. Je to zbytečné, úplně k ničemu, ale on ví, že se tu Pavel bude chvíli cítit o něco líp. Proto to dělá. I když ho o to Pavel nikdy nežádal, nikdy mu ani neřekl, že by mu ten pohled nebyl příjemný…ale tohle je asi jasné. Pro každého, kdo ho aspoň trochu zná.
Zaslechl za sebou nějaký zvuk. Otočil se; napadlo ho, že možná přišel strejda, ujistit se, že tu už je. Že je všechno v pořádku… Jenže ve dveřích stál někdo úplně jiný.
„Co…co tady děláš?!“ vyhrkl ze sebe.
Hanka se na něj usmála. „Běžel jsi jako blázen, málem jsem tě ztratila…“
„Tys… Hani!“ Chtěl jí chytit za ruku a odvézt ji ven, ale proklouzla kolem něj a zůstala stát vzadu v rohu. Pořád se na něj umívala. „Jo, šla jsem za tebou,“ řekla. Mluvila málem nadšeně.
„Musíš odsud pryč, Hani. Co tě to vůbec napadlo…?“
„Chtěla jsem být s tebou,“ řekla jen.
„Nemůžeš tady být se mnou, copak jsi blázen? Hanko, prosím, odejdi odsud, jo?“ Přišel k ní a pohladil ji po vlasech. Miluje její vlasy – nádherné světlé vlasy – jako by celou tuhle kobku prozařovaly světlem… „Hani, tohle není…hra. Běž, prosím.“
Jenom zavrtěla hlavou.
„Ty vůbec nechápeš…“ začínal mít na ni vztek. „Hanko, já si nedělám srandu! Běž odsud! …prosím.“ Nechtěl po ní křičet.
„Ne, ty to nechápeš, Pavle…“ řekla a podívala se na něj, ve tváři pořád ten lehký úsměv.
„Hani, neblázni… Běž už prosím. Koukej…za chvilku se stmívá a já… Haničko…“
„Ještě se nestmívá…“ namítla naprosto klidně. „Pavle, víš, jak jsem ti říkala, že jsem četla tu knížku…? Bylo tam něco zajímavého.“
„Jsou to pohádky…“
„Sám neznáš nic jiného.“
„Jenže ty nevíš…nedokážeš si vůbec představit… Hani!“
„Počkej ještě chvilku. Poslechni si mě, prosím.“
Zadíval se nervózně z okna. Venku bylo pořád světlo. „Hani, zítra zase bude všechno normální, jen teď prosím, prosím tě, běž už pryč. Já tě odsud nechcu vyhazovat násilím, ale… Běž už; prosím tě.“
„Zítra to bude dobré? Jo? A co další měsíc…? A pak další…stovky úplňků…?!“
„Co…?“
„Nemůžu se dívat na to, jak moc se tím trápíš…“
„Hanko… Zítra, jo…?“
„Chci ti pomoct!“
„Nemůžeš mi pomoct! Tak běž už!!“
„Můžu! Bylo to v té knížce, jeden příběh…“
„Jsou to pohádky!“
„Proč mě ani neposloucháš?“
„Vůbec nevíš…už za chvíli…“ znovu hodil neklidný pohled k oknu, „už není moc času…běž, prosím…vůbec nevíš, Hani…můžu ti ublížit, můžu tě i…zabít, Hanko…“
„V tom příběhu,“ pokračovala dál, „vysvobodila vlkodlaka láska…“
„Jak?“ Ztrácel už trpělivost. „Hani, říkám ti, že to jsou pohádky. Nikdy se toho nezbavím, do konce života, rozumíš?“
„Jde to! Já tomu věřím!“
„Hani… prosím.“
„Zůstanu tady s tebou. Ta holka v tom příběhu to taky udělala. Zůstala s tím klukem, co ho milovala, v noci, kdy se měl proměnit. Nebála se, zůstala s ním. Protože ho milovala. A tím ho vysvobodila.“
„Hani, to jsou hlouposti. Nemůžeš tady zůstat! To ti nedovolím!!“
„Já vím, že nedovolíš…“ řekla. A otočila klíčem v zámku.
Aniž si to uvědomil, během jejich rozhovoru se pomalu posouvala ke dveřím. Ne ale proto, že by chtěla odejít. „Co děláš!?!“ zařval na ni. „Otevři ty dveře!!“
Zavrtěla hlavou. V očích měla odhodlaný výraz, tvrdohlavý a zarytý… jako dítě, když se rozhodne, že něco chce, a rodiče jsou proti. Je ještě tak…hloupá… Věří tomu, opravdu tomu věří. Dítě. Jako malé dítě.
„Koukni se kolem sebe!“ křičel po ní. „Vidíš ty stěny?! Tak vidíš je?! Já se měním v příšeru, copak to nechápeš?! Vůbec to nejsem já! Jestli tady zůstaneš, Hani, tak… Odemkni ty dveře, prosím.“
Stiskla klíč pevněji v ruce.
„Nemůžeš tady zůstat!“ zavrtěl hlavou a chytil ji prudce za ruku a smýkl s ní k sobě. Ale povedlo se jí vykroutit se mu. Byla neskutečně mrštná. Myslel si, že se lekne, že třeba klíč pustí a nebo že jí ho vypáčí z prstů. Jenomže ona se jenom prohnula, nějak záhadně se dostala z jeho sevření a v další vteřině stála u okna. „Hanko… Ne!!!“ zařval, ale to už klíč zmizel nenávratně venku. „Ne-e!!“ Rozběhl se k oknu, cloumal s mříží, přerývavě vzlykal. Mříž se ani nehnula. Vrhl se ke dveřím, ale věděl, že je to marné.
Otočil se na ní. Stála naproti němu u stěny, úplně klidná. Vůbec neměla strach; ani trochu. Vůbec netušila, co právě udělala. Sesunul se k zemi, zoufale vzlykal. Proč ji nevyhodil? Proč ji nevyhodil hned jak se tu objevila? Měl jí prostrčit dveřmi, i kdyby se sebevíc bránila… Měl…!!!!
Sedla si vedle něj a přitiskla se k němu. Zvedl k ní oči; napůl šílený pohled. „Zabij mě!“ zachraptěl. „Zabij mě! Prosím!! Hanko…“ nic víc už říct nestačil. Chtěl se snad vrhnout proti stěně, možná že se snad chtěl začít sám škrtit…zvedl ruce ke krku, ale v tu chvíli už cítil, jak se mu tělem rozbíhá nepříjemné brnění, od ramen a zad…