Bitva o Terenon city 1

            „Tak rychle, pozice zídka na 11 hodinách!“ nervózně jsem rozkázal do vysílačky. „Hlídejte si svoje palebné pole, chlapi z 28. na nás spoléhají!“

            Tisícovka mužů v černých zbrojích s beznábojnicovými puškami se rozmisťovala na kopci mezi ruinami vybombardované vesnice. Moje smečka dostala sektor na levém křídle, udýchaně jsme zaujali pozice. Mezerami ve vybitých cihlách jsme zahlédli ustupující spojence a za nimi zelené moře nepřátel.

           „Kerbere, potřebujeme protipěchotní bomby na tyto souřadnice“ a poslal jsem zprávu i s označením pozice na mapě.

            „Tak fajn, kulomety krycí palba, všichni ostatní přesná střelba!“ zakřičel jsem možná až zbytečně nahlas, protože všichni měli vysílačku.

            Mí psi i všechny ostatní smečky spustily zuřivou palbu. Během necelých deseti sekund začaly dopadat první bomby z Kerbera a ostatních lodí. Alianční síly byly zaskočeny prudkostí našeho útoku a díky tomu se 28. celkem bez problémů stáhla do Terenon city. Pod námi zůstala pláň rozsekaná leteckým i orbitálním bombardováním. Kryt poskytovaly jen tu a tam vraky tanků a obrněných transportérů a zbytky opuštěných obydlí.

            Kromě toho tam ležel snad milión aliančních vojáků. Teď byli šokovaní naším bleskovým úderem a prudkostí podpůrné palby. Ale to nevydrží příliš dlouho a brzy se poženou přímo na kopec, kde se momentálně nachází celá divize Cyberdogs. Užíval jsem si každou vteřinu klidu, protože brzy bude chvilka míru velice vzácná.

        Elektronická mapa na stole neukazoval příliš příznivou situaci. Alianční síly měly přesilu a i přes nemalé ztráty se přehnaly skrz každou obrannou pozici, kterou se zatím federace pokusila vybudovat. Vypadalo to, že se dostanou během čtyř hodin do Terenon city. A tam už letecká a orbitální převaha federace nebude znamenat vůbec nic.

            „Musíme je zpomalit, závisí na tom všechno!“ zakřičel brigádní generál Schmitzer. Ztrácel nervy. Stačilo se podívat na výpis mrtvých a dalo se pochopit proč. Pokud Spojené Federační Armády v něčem překračovaly předpoklady plánovačů tak v počtu ztrát.

            „Máme tu hlášení od 2. flotily. Musíme udržet nepřítele ještě zhruba týden.“ Klid admirála Utche připomínal kus ledu jako obvykle.

            „A nechcete mi náhodou říct jak? Mí muži nemůžou zadržet takovou přesilu!“ brigádní generál začínal rudnout.

            Od chvíle, kdy začala Aliance využívat klonovací továrny k produkci vojáků, bylo těžké zastavit jejich gigantický příval na zemi. Klony měly zrychlený růst, takže  během pěti let dosahovaly dospělosti. Celý čas strávili bojovým výcvikem a výukou, ale přesto šlo o špatně organizovanou a neflexibilní sílu. Jejich výhoda byla v počtech.

            „Dobře pánové, podíváme se na to jednoduše.“ vložil se drze do plánování plukovník Bridges. „Reálnou šanci je zadržet máme jedině mimo město, kde můžeme využít naši palebnou převahu. Takže naším cílem je udržet je mimo hranice Terenon city co nejdéle, dokud neposílíme naše jednotky na povrchu a dokud se tam nestihnou pořádně zakopat.“

            „A jak navrhujete, abychom to provedli?“ zeptal se Utche.

            Plukovník se usmál. Byl skvělý taktik, což byl jediný důvod, proč mu procházel jeho nedostatek úcty, a dělalo mu dobře ukazovat své schopnosti před vyššími šaržemi.

            „Tady ta vesnice na kopci necelé čtyři kilometry před Terenon city, kontroluje obě hlavní cesty a uprostřed je plocha ideální pro výsadek. Kdybychom se tady opevnili, měl by relativně malý počet mužů udržet Alianci dost dlouho na to, aby se 28. stáhla a zakopala.“

            Schmitzer, který se zájmem poslouchal: „Takže tam mám obětovat kolik mužů? Uvědomte si, že při obraně města se nám bude hodit každá puška.“

            Plukovník nadšeně pokračoval, protože přišla jeho oblíbená část plánu: „Ani jednoho. Se včerejším konvojem z Frianu dorazil Kerberos, poslední. V tuto chvíli máme na orbitě kompletní divizi Cyberdogs, tisíc psů. Vysadíme je za mohutné podpory a necháme je držet ten pahorek do posledního muže.“

            „Myslíte, že tisíc mužů bude stačit? Ne že bych chtěl vyjádřit nedůvěru ve vaše elitní jednotky, ale nepřítel má skutečně obrovskou přesilu.“ Utche byl gentleman, nikdy ani podřízenému okamžitě neřekl, že jeho plán je nesmysl, i když si to třeba myslel.

            „Pane, ti muži ví, že zemřou. Kde a jak je jim v podstatě jedno. Nepodceňujte sílu zoufalství. V opevněné pozici, jakou ruiny vesnice jsou, se udrží několik dní. Tak jako tak, nemáme co ztratit.“

            Země se třásla dopadajícími bombami a ve vzduchu svištěly kulky jako krupobití. Ve vysílačce se ozvala bouře nadávek, když alianční klony vystartovaly proti kopci s mnohohlasým křikem.

            Považovali nás za drobnou překážku, kterou rychle překonají a budou pokračovat v úderu na město. Proto útočili bez rozmyslu a přeskupení, jejich velitelé proti nám prostě poslali nejbližší jednotky. Blížili se z jednoho směru, ani se nesnažili o obchvat. Nemohli tušit, co se na kopci skrývá.

            Pálili jsme jako diví, klony padaly a pokrývaly zem ve zrůdné mozaice. Jejich mrtvoly společně se stále dýchajícími trhala na kusy naše podpora z Kerbera a Chárona. Útok se zpomaloval až se konečně zastavil asi 250 metrů od naší linie. Vojáci v zelených uniformách se zoufale plazili k těm několika krytům, který pustý svah poskytoval, zatímco my jsme je z dobrých pozic v ruinách likvidovali tří rannými dávkami jednoho po druhém.

            Pak ale dopadla poslední bomba a po ní následovalo překvapivé ticho přerušeném pouze zprávou: „Tady Kerberus, nám i Cháronovi došla munice. Thanatos a Mors se přesunují do palebných pozic. Předpokládaný přílet za deset minut.“ Nepřátelé se dali znovu do pohybu, z hlavního voje jim začaly přicházet posily.

            „Alfo, nepřítel postupuje, 150 metrů!“ Zakřičel do vysílačky pes George. „Beta to koupil!“

            „Georgi, teď jsi beta ty!“ odpověděl jsem. „Střílejte, musíme se udržet než dostaneme orbitální podporu.“

            Byli už tak blízko, že jsme mohli rozeznat jejich tváře. Běhal z toho mráz po zádech, vidět deset obličejů pořád dokola. Obličeje deseti vojáků, které Aliance vybrala jako modely a naklonovala stotisíckrát. Střílet do nich bylo jako páchat tu samou vraždu pořád a pořád dokola.

            I přes těžké ztráty se dostali na dostřel granátometů. Začala výměna tříštivých projektilů mezi oběma liniemi. Jeden dopadl asi pět metrů napravo ode mě. Můj pancíř zastavil všechny střepiny, ale pes, který stál přímo v explozi, takové štěstí neměl. Ležel na zemi a levá ruka mu visela na několika vláknech. Ve vysílačce se ozývalo jeho bolestné sténání.

            Obrnil jsem se a nevnímal ho. Pomoct jsem mu nemohl. Vnímal jsem jenom nepřítele a křičel na ostatní, kam mají soustředit granáty. Naše linie se začínala hroutit, byli další a další těžce ranění i mrtví, nepřítel se dostával na pouhých padesát metrů.

            Chtěl jsem svoji smečku varovat a připravit je na možný boj muže proti muži, ale přerušila mě zpráva na otevřeném kanálu: „Thanatos a Mors jsou na pozicích pro palbu, čekáme na cíle.“

            Začal jsem zadávat souřadnice, ale přerušil mě Alfa 1, vrchní pes na planetě. „Palte přehradnou na následující souřadnice.“ S hrůzným hvízdáním začaly asi 300 metrů od kopce dopadat tříštivé granáty a efektivně tak odřízly přední alianční jednotky od posil a možnosti ústupu. Roztřásl jsem se strachem i nedočkavostí, protože jsem věděl, co bude následovat. Plynule jsem zvýšil přísun adrenalinu a bojových drog do krve.

            „Smečky 3 až 15, na zteč!“ zněl rozkaz alfy 1, pronesený s ocelovým klidem.

            „Kupředu!“ zakřičel jsem na svoje psy. „Dejte jim ochutnat naši ocel!“

            Pro nepřítele to musel být hrozný pohled, když z kopce vyrazilo přes 200 organických tanků v černé zbroji. Křičeli jsme a někteří měli u huby i pěnu, jak u nich zabíraly bojové drogy. Rychle jsme překonávali vzdálenost mezi námi a prvními klony, teď jsem si doopravdy uvědomil, proti čemu bojujeme. Za malou vyvýšeninou přímo proti mně se totiž kryli čtyři naprosto identičtí vojáci.

            „Zabte je! Zabte je všechny! Roztrhejte je na kusy!“ řval jsem jako smyslů zbavený, když jsem mezi ně skočil a prvního hned provrtal dávkou. Dva se na mě vrhnuli s noži, jednoho jsem praštil plnou silou puškou do obličeje a ohodila mě směs jeho krve a mozku. Pes má obrovskou sílu. Nůž se mi svezl po pancíři na zádech. Jeho překvapeného majitele jsem udeřil takovou silou, že odletěl přes metr a tam se jeho hrudník zvedal stále méně a méně dokud nepřestal docela. Poslední utíkal o život a já se s výkřikem: „Chcípneš bastarde!“ vrhnul za ním.

            Klony se snažily přeskupit, aby mohly naší zteči čelit, ale psi, kteří zůstali na kopci, stříleli do každého, kdo vystrčil nos z krytu. Museli se krčit na místě dokud si pro ně nepřišla smrt oděná v černém polymeru. Nakonec naprosto zpanikařili a zoufale ustoupili přímo do naší přehradné palby. Střepiny je roztrhaly a společně s hlínou na nás chvíli pršela i krev a kusy masa.

            Stáhnuli jsme se zpátky na kopec. Ztráty činily asi 40 psů, celý kopec byl pokryt mnoha kopiemi desíti mrtvol. Orbitální palba, granáty, beznábojnicové střelivo, nakonec i nože a pažby vzaly dnes tolik životů, že Aliance přerušila útok. Byl jsem unavený, ale i přes zvěrstva, kterých jsem byl dnes svědkem, jsem cítil pocit uspokojení z vítězství.

            Pak jsem se podíval na svoji smečku a dobrý pocit mě rychle opustil. Pět mých mužů se přidalo do seznamu ztrát. Pět lidí, které jsem znal a bylo mým úkolem je chránit.

            Ne, nebylo. Ozval se můj vypěstovaný cynismus, který mi jako jediný pomáhal přežít u Cyberdogs ze dne na den. Mým úkolem bylo je vést do bitvy a na smrt. Byli odsouzení dřív, než jsem je vůbec poznal a já neurčoval, kdy potkají svůj osud. Bylo to smutné, ale bylo to tak.

           Mapa se červenala nepřátelskými jednotkami. Při bližším pohledu bylo vidět dva velké obchvaty kopce. Stíhací bombardéry z Hrdosti se jim snažily přesuny ztížit, ale dokázaly je jenom zpomalit.

            „Jak to vypadá v Terenon city?“ Zeptal se Utche.

            „28. se opevňuje a dostává posily. Potřebují ještě aspoň jeden den, radši ale dva.“ Schmitzer se po včerejším výbuchu uklidnil a teď působil unaveným dojmem.

            Oba se tiše podívali na plukovníka. Bylo to pro ně obtížné uznat, ale tuhle operaci fakticky řídil on. Byl to taktický génius a Federace si nemohla dovolit jeho talent promarnit jenom proto, že měl nižší hodnost.

            „Zítra se ještě udrží, ale budou potřebovat veškerou pomoc, kterou jim můžeme poskytnout. Navrhuji, aby lodě Cyberdogs poskytovaly podporu ve čtveřici místo ve dvojici.“ Utche kývnul. Neměl problém naslouchat inteligentnějšímu podřízenému, ale plukovník mu něčím neseděl. Snad to byla jeho arogantní bezohlednost. Nebo to, že nebyl vlastenec. Byl kariérista, svou geniální taktiku viděl jako prostředek, jak dosáhnout co nejvýš. Jestli Federace vyhraje bylo vedlejší.

            „Bajonet.“ Ozvalo se zprava heslo. „Střídání alfo, jak to vypadá?“

            Byl to George, nedávno povýšený na betu. „Nic se neděje, kromě tohohle.“ Ukázal jsem neurčitě do vzduchu. Jako potvrzení se ozval sonický třesk a krátce po něm záblesk a výbuch. Bombardéry z Hrdosti.

            Kývnul a posadil se k zídce bokem naproti mně tak, aby byl krytý a zároveň měl dobrý rozhled přes náš sektor svahu. Mohl jsem sice hned zmizet a jít se trochu prospat, ale stejně jsem věděl, že ještě chvíli neusnu, dokud se nevyplaví bojové stimulanty z krevního oběhu.

            Mlčeli jsme spolu asi pět minut, když promluvil beta: „Alfo, všiml jste si toho lesíka v sektoru 21 GP?“

            Pár vteřin jsem nevěděl, co říct. „Lesíka? Ty sis všiml lesíka během bitvy?“

            „Byl v mém palebném sektoru a, já nevím. Nějak se mi vyryl do paměti. Nejspíš mi připomněl místo, kde jsem přišel o panictví.“

            Oba jsme se rozesmáli. Uvolnilo se napětí a já se nemohl udržet. Popadal jsem se za břicho a poplácal ho po rameni. Znali jsme se asi dva měsíce, byl jsem u Cyberdogs déle než on.

            Když jsme se přestali smát, rozhostilo se ticho. Po minutě jsem ho přerušil slovy: „Jak ses dostal sem?“

            Upřel pohled do tmy. Pomyslel jsem si, že jsem se snad zeptal na příliš osobní věc, ale po chvilce se George rozpovídal: „Umřela mi žena, dopravní nehoda. Letos je to pět let. Nikdy jsem se přes to nepřenesl, začal jsem hodně pít. Přišel jsem o práci, příbuzní a přátelé si mě přestali všímat poté, co jsem podruhé utekl z protialkoholické léčebny.

            Žebral jsem a pil to nejlevnější, co jsem našel, jenom abych si vymazal hlavu. Dříve nebo později bych se oddělal, ale pak mě jednoho dne sebrali nalitýho v nejlevnější putyce. Našli na mě krev nějaký ženský zabitý o tři bloky dál. Nepamatuju si na to. Nejspíš jsem potřeboval prachy. Nebo se ve mně prostě všechno nahromadilo a dostalo se to ven v jedné zuřivé vlně a ona se jí jenom postavila do cesty. Na tom ale nezáleží. Nic mě nemůže omluvit.“

            Mlčeli jsme dlouho. Těžko jsem mohl něco říct, těžko jsem mu mohl namlouvat, že za to nemohl nebo že by to v jeho situaci udělal každý. Byli jsme realisti, jako každý pes, který přežil výcvik. Svůj zločin jsme si plně uvědomovali a těžko jste mezi námi našli někoho, kdo by svůj zločin nepřiznával, i když tak možná nečinil veřejně. Snad to bylo něco v tréninku, v těch nekonečných fyzických i duševních mukách, hledali jsme příčinu. A uznat svou vinu bylo to nejjednodušší a nejlogičtější.

            „Jak se jmenuješ, alfo?“ zeptal se George.

            „Paul Simmerson. Stačí Paule.“ Usmál jsem se.

            „Za co tě odsoudili, Paule?“

            „No…“ chtěl jsem začít, ale rychle jsem ztichnul a zvednul zaťatou pěst. George se bez zaváhání přesunul z pohodlného sedu do pokleku a namířil puškou přes zídku. Pátral jsem ve tmě po tom pohybu, který jsem zachytil. Rozostřené noční vidění nepatřilo mezi nejspolehlivější, ale já si byl jistý, že se tam něco pohnulo.

            Pak jsem to uviděl zas, krátký intenzivní pohyb, teď když jsem se soustředil bylo slyšet i dupání. Nedokázal jsem odhadnout počet, ale zhruba jsem tušil, kde jsou.

            „Alfo 1, tady alfa 5. Kon…“ mé hlášení bylo utnuto výbuchem palby napravo ode mě. Jakoby na to čekali, z trávy pokrývající kopec vyskočilo asi dvacet klonů a hnalo se proti zídce, za kterou jsem se kryl.

            Spustili jsme palbu a šest mužů padlo, než se stihli vzpamatovat. Pak si lehnuli a už k nám letěl granát. Padnul jsem za zídku.

            „Tady alfa 1. Poplach! Jsme pod útokem! Hlaste ko...“ konec zprávy pohltil výbuch.

            Začaly se ozývat jednotlivé hlídky. Neměl jsem čas kontrolovat to na mapě, ale napadli nás asi na tuctu místech.

            Přes zídku jsem sundal dva muže, kteří se pokoušeli dostat pod krycí palbou blíž a pak zavolal: „Kontakt na 43 GT! 12 mužů.“ Hodil jsem granát a právě, když jsem vykouknul zpoza zídky, spatřil jsem hordu vojáků, kteří běželi kupředu pod krycí palbou přední skupiny.

            „Beru zpátky, kontakt na 43 GT přes 60 mužů! Potřebujeme posily, hned!“

           Snažili jsme se je zdržet, ale hustota nepřátelské palby se zvyšovala a my jsme mohli sotva vystřelit. Po asi půl minutě, která se zdála jako věčnost, se ozval hlas alfy 1: „Všechny hlídky ústup! Opakuji, ústup do vesnice! Dejte dohromady smečky!“

            Hodil jsem poslední tříštivý granát a vyrazil sprintem od zídky. George pádil hned vedle mě. Rozkaz přišel právě včas, protože pancéřovka pár vteřin po našem útěku roztříštila náš kryt.

            Zastavili jsme se u trosek první budovy a George střílel na první nepřátele, kteří se dostali na kopec. Zapadnul jsem u okna a namířil pušku.

            „Smečko 5, tady alfa 5, kde jste?“

            „Tady beta 52, blížíme se k vám z 5. hodiny.“

            Přes zídku začali přeskakovat nepřátelé po desítkách. Vypálil jsem několik dávek a pak zakřičel na George: „Ustupujeme!“ A do vysílačky: „Beto 52, najděte si za námi obrannou pozici a počkejte tam na nás. Nepřítel je nám v patách.“

            Dávka zasáhla stěnu napravo ode mě a jedna odražená kulka mě trefila do boku. Pancíř to sice zastavil, ale síla zásahu mě vyhodila z rovnováhy a já upadnul. George mě chytil za ruku a pomohl mi na nohy. Jeden projektil měl štěstí a našel slabé místo v jeho zbroji. Ohodila mě Georgova krev.

            Nebyl čas to ošetřit, popadnul jsem zmateného psa a táhnul ho ke zbytku smečky. Nejdřív to šlo špatně, pak si do oběhu vypustil adrenalin a něco proti bolesti a už běžel sám. Naše smečka se kryla asi čtyřicet metrů před námi. Nepřítel podle všeho zpomalil svůj postup a my se bez problémů dostali k ostatním.

            Jeden ze psů sundal Georgovi helmu a začal prohlížet jeho zranění. „Nic vážného, jenom to škráblo krk“ prohlásil a dal na ránu náplast.

            Čekali jsme nepřítele, když se opět ozval alfa 1: „Tady alfa 1, proveďte kód Plovoucí linie, opakuji Plovoucí linie.“

            Sebral jsem ze sumky nálož C6 a položil ji do rohu domu, ve kterém jsme se kryli. Všichni psi z mé smečky spustili bouři palby a klony se hnaly tmou přímo k nám. V noktovizoru byly naše laserové zaměřovače jasně viditelné jako bílé čáry a připomínaly síť, přes kterou klopýtali a umírali nepřátelé. Jakmile se dostali asi na 25 metrů a mohli nás lokalizovat, utekli jsme o kus zpět.

            Výbuch byl provázen výkřiky, ale postup nezastavil. Ustoupili jsme znovu. Bylo poznat, že útoku dochází dech, jejich palba už nebyla zdaleka tak hustá. Pak se zprava přidala druhá smečka a chytila klony do křížové střelby.

            Ubránili jsme se. Bylo to díky nočnímu vidění, lepšímu výcviku a koordinaci. Poučili jsme je, že v noci proti nám nemají šanci. Kopec byl pokryt mrtvolami vojáků Aliance. Pomalu jsme kráčel s ostatními v rojnici, když jsme pro jistotu pročesávali kopec. I přes únavu jsem sledoval okolí a prst měl připravený na spoušti.

            Zprava se něco ozvalo. Skrčil jsem se a poslouchal. Bylo to vzlykání. Upozornil jsem ostatní a tiše se vyrazil. Krátká krvavá stopa vedla do více méně nepoškozeného domu. Vzlykání bylo hlasitější. Nakouknul jsem oknem.

            Byl to jeden z klonů, krev pocházela ze střelné rány v pravé noze. Vypadal tak na 23. Něco na něm nebylo v pořádku. Pušku ztratil u dveří a nesnažil se ji sebrat. Na zranění si nedal obvaz ani na něj netlačil, aby snížil krvácení. Brečel, bez ohledu na to, jak moc je to slyšet.

            Zašeptal jsem do vysílačky: „Nestřílejte, jdu dovnitř.“

            Opatrně jsem přešel práh a jeho pušku jsem vyhodil ven z domu. Ani nevzhlédl. Brečel jako malé dítě, ne jako muž. Slzy mu kanuly po špinavém obličeji, mezi vzlyky jsem občas zaslechnul něco jako: „Kde jsou všichni? Jsem sám. Mám strach.“

            Docvaklo mi to. Pět let, během kterých klony dosáhly dospělosti, bylo dost k tomu, aby se z nich stali průměrní pěšáci. Ale ani zdaleka to nestačilo k normálnímu psychologickému vývoji. Všechny klony byly mentálně vlastně děti, děti uvězněné v dospělých tělech, které hnala Aliance jako dobytek na popravu. Udělalo se mi zle.

            „Alfo 1, tady alfa 5. Mám tady zajatce, je raněný.“

            „Nemůžeme si dovolit brát zajatce, skončete to s ním.“ ani se mu nezatřásl hlas. Protože on nemusel, tak jako já, namířit pušku do té ubohé tváře, přes mířidla sledovat zaslzený špinavý obličej. Kousnul jsem se do rtu a váhavě stisknul spoušť. Mozek, který ukrýval duši dítěte, se rozprsknul po domku. Vypotácel jsem se ven, strhnul si masku a pozvracel se.