Dilema zhrzené lásky

-Prší. Monotónní zvuk dopadajících kapek naruší ostré staccato kroků, prořezávající noční déšť. Je tak ostré, že tě vytrhává z letargie a ty divoce přiskočíš k oknu. Pozdě. Noční chodec již zahnul za roh a ty nevíš, kdo to byl. Už to nezjistíš. Ale čí kroky tě dokáží takhle vyburcovat? Čekáš snad někoho? Vrať se zpět do pohodlí svého křesla a netrýzni se kontrolou každého pohybu na ulici. Ten, kdo odešel, již nepřijde. Možná ano. Ale záleží na tom, proč a kam odešel. A to ty nevíš. A tak tu sedíš a utápíš se v nesmyslných představách , které tě ubíjejí a mučí. Vyplač se, uleví se ti.
-Kdo jsi, že mi chceš radit?
-Jsem tvé druhé já, možná to lepší, kdo ví? Nechci ti radit, snažím se ti jen pomoci, když vidím, jak se trápíš. Tvůj neklid tě rozechvívá, jsi vyděšená a poplašená jako zvíře zahnané do kouta. Blýskáš očima po pokoji, jako bys chtěla najít někde omluvu pro svoje chování. Slib mi, prosím, že už se přestaneš trápit.
-Mlč! Nic ti neslíbím! Již dávno jsem sliby zavrhla, je to ten nejkrutější nástroj mučení. Jen jedenkrát jsem uvěřila, když sliboval, že se vrátí. Bezelstně odcházel s bolestí ve tváři. Myslela jsem tehdy, že se ve svých slzách utopím a zoufale jsem se chytla jako tonoucí stébla jeho slibu na návrat. Cha! Sliby, chyby! Tak je to! Ano vrátil se, ale ne za dva měsíce, ale až za dva roky. A nevrátil se ke mně!Všechno bylo tak stejné, jako před tím, když seděl proti mně. Na okamžik jsem uvěřila, že mě skutečně miloval, že se vrátil k naší lásce. Jak trpké bylo však zjištění, že to byly jen vzpomínky, které ho nutily mne vyhledat. Bolelo to jako nůž, co se zařezává do živého masa. Tu vzpomínku neotupil ani čas. Tenkrát jsem se zařekla, že žádnému slibu již neuvěřím a že už nikdy nebudu plakat pro žádného muže. I to největší moře by nebylo dost velké, aby pojalo do sebe slzy, které jsem vyplakala. Mé oči už vyschly. Nemám čím bych si ulevila ve své bolesti, nemám už slzy, které bych mohla prolít pro zklamanou lásku a zlomené srdce. A když pláče duše, tak slzy nejsou vidět.
-Takhle nemůžeš mluvit, ozývá se z tebe skepse a rezignace. Kde je tvoje síla? Tvoje tvrdost, rozhodnost a odhodlání? Schopnost racionálního myšlení, se kterým jsi pokaždé dokázala řešit složité situace? Ukaž jak jsi tvrdá a vyřeš i tohle! Vždyť ty to umíš, již předem všechno odhadnout a nachystat se. Jít do střetnutí připravena s vědomím toho, co tě může potkat a již předem se smířit s tím nejhorším.
-Já přece nejsem tvrdá a silná. Podívej se na mě, jsem slaboučká jako nitka, se kterou si vánek pohupuje sem a tam. Člověk nikdy není dost ve střehu i když si to myslí. Skutečnost jej vždycky zaskočí. Nikdo nebývá zcela připraven. Realita je jiná. Žijeme pouze v představách a ony se nakonec zhroutí stejně jako my, když na věc přijde. Ale proč s tebou polemizuji na takové téma? Nech mě být! Já si nějak poradím!
-To vidím, když skáčeš pořád k tomu oknu. Co za ním chceš vlastně vidět? Tolik si přeješ, aby se vrátil? A proč? Abys mu mohla odpustit, to čím tě zranil? A čím tě vlastně zranil? Ty ani nevíš, proč se trápíš. Kdyby ses raději šla podívat na dceru, jestli klidně spí a neruší ji ten lijavec venku. Ale ty tu raději sedíš ve své lenošce a sžíráš se. Dopřej si klidu, třeseš se jako osika, kouříš jednu cigaretu za druhou, co myslíš, že s tím vyřešíš? Bude tě jen bolet hlava a dostaneš se do začarovaného kruhu. Jednu bolest budeš vyhánět druhou a stejně se ti to nepodaří.
-Ach, kdybys jen vědělo, ty hloupé druhé já, jak rozvrácená je moje mysl, jaký zoufalý boj svádí mezi sebou dobro a zlo v mé hlavě. Jak nenávist a vztek pohlcují každou moji myšlenku, ničí moji soudnost. Chtěla bych udělat něco hrozného, nad čím by každý ustrnul a divil by se, že jsem něčeho takového schopna. A hlavně, aby si on nemyslel, že si nechám všechno líbit. Moje zuřivost mne tak opanuje, rozbít něco, možná bych se uklidnila. Ale já vím, že musím být soudná. Už nejsem malá holčička, která se vzteky rozpláče a utrhá panence nožičky. Ale bylo to k něčemu dobré. Pocit zadostiučinění vypudil z mysli náhlý vztek. V té malé holčičce se uvelebil klid. Jak mám já, rádoby dospělá a rozumná, dosáhnout satisfakce? Stačila by pro dobrý pocit. Kdybych měla nějakou takovou panenku, které bych mohla ublížit bez obav z následků svého jednání, možná by bylo ledasco snazší. Ale já ji nemám. Stojím nad propastí a kamkoliv se pohnu všechno je špatně. Šach-mat!
-Pomsta tě svádí? Zadostiučinění? Zločin a trest! Tohle není Dostojevskij, tohle je život, tady žádná pomsta nepomůže, neuleví ti, nevěř na bludy! Ale ty už přece dávno nejsi zamilovaná, tak co tě tolik trápí? Sama ´s to říkala, ne? Zamilovanost vyprchá s přibývajícím věkem a délkou soužití. Je to přímá úměra, podle tebe nelze stále milovat jednoho člověka, alespoň ne takovou láskou, jako v mládí.
-Hloupost! Můžeme milovat celý život, i jednoho člověka, na tom se nic nemění, pouze ta slepá zamilovanost přejde do mnohem pevnějšího a stabilnějšího citu a tou je teprve ta pravá láska, která je na celý život. Tohle jsem tvrdila odjakživa a byla jsem za to jen zatracována. Ale tomu ty nemůžeš rozumět, přelétavý ptáčku! Je to oplátka toho, že ten druhý je tu když potřebuješ, můžeš se o něj opřít a spolehnout se, že nezradí. Ale to je dneska, řekla bych, trošku utopie. Cítím velké zklamání. Nemohu uvěřit, že něco takového prožívám a hlavně, že se tomu nedokážu postavit a bránit se. Nevím ani jak.
-Jsou jen dvě možnosti jak to vyřešit. Jedna je radikální řež a druhá je cesta smíru a odpuštění. Musíš si jen vybrat, správná volba, pak určí tvůj další život. Proto své rozhodnutí důkladně zvaž, nedovol svému bolavému srdci, aby zaslepilo tvůj rozum. Nechej se nějaký čas unášet proudem a vážná rozhodnutí udělej až vystřízlivíš.
-Ale já přece nejsem stroj na odpouštění! Proč se mám smiřovat s jeho úlety a žít s vědomím jeho nespolehlivosti. A zásadní změna? Uvědomuji si, že mým rozhodnutím bude trpět především naše dítě. Nemohu přece ubližovat vlastnímu dítěti! Když opustím muže, rozbiji svět tomu nejdražšímu, co mám. Každá žena musí zřejmě trpět pro své děti. Aby ony mohly být v dětství ušetřeny problémů, které je rozhodně neminou v dospělosti. Musím být rozumná! Dalo by se to říct i jinak,ale co nadělám? Můj život už není jenom můj, nemám to tak snadné jako on, ale nestěžuji si. Jen potřebuji získat rovnováhu, abych mohla jít dál. Jenže já nemohu udělat vlastně vůbec nic, pouze se přizpůsobit a tvářit se, že se nic neděje. Není to frustrující? Srdce mi puká ve švech pokaždé, když se vrátí na chvíli domů, jen ahoj, ani slovo navíc. Chce se mi řvát, vyčítat, lamentovat, kárat, plakat a prosit. Jenže on mlčí, tak mlčím i já, bez výčitek. Ano, můžu zbořit mosty a spálit domy, ale co bude pak? On ubližuje a já mlčky snáším jeho ponižování, protože tak je to prý správné. Jak těžko se však žije s takovými pocity a zbude něco z mé osobnosti, když si nechám po sobě takhle šlapat? To už určitě nebudu já, kdo půjde dál. Budu pozměněna jeho nešetrným chováním, jeho slovy, která zraňují a pálí jako plameny stále a pořád, kdykoliv se promítnou v paměti. Gesta a pohledy, jeho zdrcující přiznání, které učinil zcela v klidu a bez skrupulí. Bude můj život mít ještě nějakou cenu, když se nebudu bránit? Co teď poradíš, ty druhé já, prý lepší? Co řekneš na takováhle obvinění, copak mám dělat, když není východiska ani úniku? Jsem jako pták v kleci, zavřený a přesto volný, volný na velikost voliéry, ve které sedím, už i létat jsem zapomněla, jen režim krmení a spánku má pro mne význam.
-Musíš se naučit žít s ním a bez něho, alespoň pro teď. Přestaň svůj život fixovat jen na něj a věci kolem něj. Na světě je tolik krásy, které si odříkáš jen kvůli povinnostem. Tak už toho nech! Já vím, že to dokážeš. Každá zkušenost, ať dobrá nebo špatná k něčemu je a ty se z té skutečnosti nauč žít. Najdi v sobě sílu, která ti dodnes pomohla překonávat trable a bolest a kráčej dál jako vítěz, moudřejší o tuhle tvrdou zkušenost.
-Ale řekni, proč všichni muži, které jsem kdy milovala, vždycky jen zraňovali moje city? Proč každý okamžik štěstí byl vyvážen tolikou bolestí a zklamáním? Já toužila po opravdové nezištné lásce, moje srdce přetékalo citem a čekala jsem, že bude opětováno stejnou mincí. Chvíli ano a za čas? Všechno se změnilo. Co je to ve mně? Co ničí moje vztahy, jsem tak naivní nebo hloupá, co to ve mně je? Netvor, který mi ubližuje a parazituje v mém těle. Nebo žije v symbióze a já o tom ani nevím. Něčím ho živím a on mne pak deptá. Asi potřebuji muže, který mne bude zraňovat.
Ale teď už necítím zklamání lásky, zhrzeného citu, nevadí mi tolik ani představa nevěry, je to zoufalé, já chci jen žít. Smysluplně žít. Snažím se překonat vzdor, který se ve mně bouří proti všemu. Jeho mlčení a klidná přezíravost mne nutí podezírat, nevěřit a to je stav, ve kterém se nedá žít. Ve chvíli ztrácím úplně všechno, oč jsem usilovala, vše, pro co jsem žila, pozbylo smysl. Nedokážu se radovat z obyčejných drobností. Ztratila jsem to nejdůležitější, teď už vím, co to je. Smysl života.
-Tvůj smysl života musí být v dítěti, které jsi přivedla na svět. Pro něj tu jsi a musíš být a jeho životu dávat smysl a tím i ten tvůj najde svůj směr a cíl.
-Nemůžu se upnout jen na dítě! To není tak snadné, je i jeho. Nechci, aby pocítila, že mezi rodiči je něco v nepořádku. Její nevinnost je zatím obranou proti tomuto světu. Ještě neví, co je to přetvářka. Nechápe co je povinnost. Očekává se ode mne, že jsem schopna čelit nástrahám osudu. Matka musí být ve střehu, ve dne v noci, stát na stráži, aby se postarala a ochránila svoje dítě. Jako matka lvice musí bojovat do posledního dechu někdy i s vědomím, že bitva je prohraná. Kdo ale ochrání mne? Nikdy jsem se nespoléhala na druhé a bylo to dobře. Jemu jsem však věřit musela. Když ne svému muži, tak komu potom? Ale byli to noci s nepřítelem. Podrazil mi nohy ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekala. Jasně, tak je to vždycky. Byla jsem příliš sebejistá a on to asi cítil. Nikdy si neztěžoval. Nechápu!
-To asi hned tak nepochopíš, třeba za nějakou dobu, ale teď se musíš dát do pořádku. Můžeš zakolísat, zaváhat, ale nesmíš upadnout, ze země se vstává moc těžko. Vím, že zemětřesením chvějící se země nedopřává klidu k zamyšlení, jen pud sebezáchovy ti řekne, co máš dělat.
-Ale kdo ví, jestli nepadnu až na dno? Je nutné abych byla připravena na nejhorší? Já se ho bojím, nevím, co od něj mohu čekat. Žít pořád ve střehu je jako žít s jedovatým pavoukem volně puštěným v bytě. A mohu jej ještě milovat? A očekává on ode mne ještě lásku? Jen zarytě mlčí. Jak ho mám chtít, když stále jen mlčí? Zatím mu záleží jen na tom, jak se co nejrychleji dostat z domu. Dobrá, ať si jde! Ale ať nečeká, že tu budu pokojně čekat až se vrátí!
Ale zbývá mi snad něco jiného? Náš domov se po jeho odchodu mění ve zrádnou jeskyni, poskytující jen tmu a chlad. Stěny se na mne sypou ze všech stran a já se bojím, že se z těch trosek už nikdy nevyhrabu.
-Čas je lék na každou bolest. Zamysli se nad tím, co je důležité a podle toho musíš pokračovat. Třeba bez něj a nebo v podivném soužití udržovaném jen kvůli dítěti.
-Ale bez lásky se žít nedá! Co by to bylo za život? Jak můžu s někým žít a nemilovat ho? Tuhle verzi soužití si nedokážu představit. Najednou nevysvětlitelně toužím po sebemenším kontaktu s ním. Jakoby pocit toho, že jej ztrácím, probouzel ve mně ještě větší lásku. Tolik bych si přála, aby to cítil i on. Spalující žár vášně a láskyplné obětí, zmírání rozkoší v náruči milovaného člověka. Oddat se slasti a zapomenout na okolní svět. Již dlouho jsem to nedokázala, moje mysl a city byly otupeny nekonečnou povinností a sháňkou po něčem co není. Tolik toužím po jeho obětí, ale zároveň mám i strach, že projeví zájem se mne byť jen dotknout. A čím delší dobu trvá naše odloučení, tím větší strach mám. Možná by bylo lepší, kdyby odešel úplně. Věděla bych, že je pryč a všechen tenhle zmatek, co ve mně probíhá, by ustal.
A tak se střídá den s nocí, bílá s černou, radost s bolestí. Dny plynou rychle, v opakujícím se koloběhu, a noc černá jako úhel nepřináší spánek a odpočinutí. Pod rouškou noci se probouzí ďábel našeptávač, nemilosrdně tlačí a vnucuje svoje zákeřné plány, osnuje intriky, aby polapil svou kořist. Nabádá ke zlobě a nenávisti, prosazuje myšlenky, které se ve dne nikdy neobjeví. Hořké slzy pak zaplavují polštář a celou moji tvář pokřiví škleb nevýslovné bolesti. Moje mysl je zmítána rozporuplnými myšlenkami, rozkládá duši, leptá jako kyselina můj život a já ve víru nejistoty nevím kudy kam.
-Zavři oči a pokus se spát. Jsi opilá a tvůj mozek už nedokáže normálně myslet. Snad se ti podaří usnout, vím, že to v poslední době nějak nejde, ale snaž se, posílí tě to. Ráno vypadají věci jinak, než v noci, zastřené jakýmkoliv opojením a snad ti spánek přinese světlý bod, který tě vyvede z labyrintu ven na denní světlo, do míst, kterým říkají ráj. A pak možná najdeš řešení složitého rébusu zvaného život. Ale musíš se vzchopit a jako bájný Fénix povstat ze svého popela a postavit se znovuzrozená pevně na nohy. Musíš zhodnotit, kde jsou tvé slabiny a potlačit je. Nepřítel vždy útočí v nejslabším místě. Nevím, jestli je tvůj muž tvůj nepřítel, ale vždy je lepší být mile překvapen, že je přítel, nežli pocítit nůž vražený nemilosrdně do zad. Tvůj život je jenom tvůj, tak uchop pevně otěže svého bytí a žij. Síla je v jistotě a tu již máš. Jsi podvedená, podváděná, zrazená a zklamaná. Tuhle jistotu již nic nezmění. A já vím, že v tobě evokuje ohromnou sílu a schopnost vybudovat něco nového a pozitivního. Nedovol mu, aby tě zlomil! Neboj se mu i odplatit, ale svou mstu odvažuj na lékárnických vahách, abys neublížila nevinnému a co hůř, abys neublížila sama sobě. Pomsta totiž nepřináší vždycky jen úlevu a zadostiučinění, někdy to bývá především prázdnota a lhostejnost. Na žárlivost a vztek lze lék ještě najít, na lhostejnost však nikoliv

---