Cink! Taky cinkáte?

     Malá Eliška přemýšlela nad tím, zda je možné, aby existovala taková společnost lidí, jenž by skálopevně důvěřovala svému vůdci, podvědomě i veřejně jeho myšlenky ctila do té míry, že by přebírala jeho názory a výroky jako absolutně platné, nevyvratitelné návody, jak žít. Jako elementární pro všechno, co budou ve svém životě vykonávat. Jednoduše, zda hodnoty nějaké nadřazené síly se mohou automaticky stát vzorem davu. Když se nad tím Elis zamýšlela, tato natolik nepředstavitelná skutečnost ji zmohla natolik (stejně jako představa čtvrtého rozměru), že si šla lehnout.      Ráno se vyzbrojila brašnou a knihou a vydala se na zastávku. Víte, Eliška byla děsně pobrkané stvoření. Autobus sice jel již za deset minut, přesto svou knížku vytáhla a jala se číst. Jak ale věděla, že bus každou chvíli pojede, několikrát se jí stalo, že se zprudka narovnala a zahleděla směrem, odkud měl přijet. Když to udělala poprvé, dav lidí, kteří spolu s ní na zastávce čekali, se vyděšeně podíval tímž směrem. Bus měl však ještě osm minut času, tak se Eliška vrátila ke knize. Ovšem po dvou minutách Eliščino podvědomí opět zapracovalo a donutilo ji zkontrolovat, zda nic nejede. A vše se opakovalo. A za další dvě minuty zas. Tentokrát si však lidé řekli, že to vydrží. Že se strhnout nenechají. A tak jen zarputile hleděli do země a děsili se okamžiku, kdy malá holčička opět zvedne hlavu. A dočkali se. Ji nejprve podivilo, že se již zaběhlý rituál nekonal. Vtom to však jedna osoba nevydržela a zahleděla se spolu s Eliškou autobusu vstříc. A za ní druhá a třetí, až tam zas zírali úplně všichni.      Když si pak večer Eliška na celou historku vzpomínala, neudržela se tichému smíchu. Celé jí to přišlo legrační. A aby byla sranda propříště ještě větší, nachystala si na ostatní cestující následující: když se s nimi opět dalšího rána sešla na zastávce, chvilku soustředěně civěla do knihy, ale když jí přišlo, že nastal ten pravý okamžik, tiše zakašlala. Pán stojící bezprostředně vedle ní si mimoděk sáhl na krk. Zaradovala se. Chvíli počkala a pak opět zachrchlala, tentokrát o něco výrazněji. A to se již našly první vlaštovky, které kašel opětovaly. Když pak po pár minutách zakašlala zas, nejen, že se další přidali, ale strhli s sebou i třetí vlnu chrchlajících, kteří prve stáli dál. Když se posléze rozkašlala celá zastávka a celé to symfonické dílo se řítilo k fenomenální gradaci, holčička byla spokojená. Tak to vážně vyšlo.      Dalšího dne se dostavila již bez knihy. Zato s mobilem. A v načechraných červených šatech s volánky a s rudou mašlí ve vlasech. Jejích známých tu bylo o něco méně, někdo pravděpodobně zalehl s ošklivým kašlem, nebo něčím ještě horším. Předstírala, že vytáčí něčí číslo. „Ahoj, jak se máš? No prosimtě, taky se ti tak strašně moc líbí červená barva? Jo?? No to je úžasný, protože mě taky. Je to ta nejúžasnější barva, ta červená. Červená, červená, červená…….“      Když se pak společnost setkala další ráno na zastávce, nestačila se dívka divit. Pánové většinou měli červenou kravatu, kluci pak rudé kalhoty. Některé dámy to však dovedly k dokonalosti, červený kompletek doplňovaly červené kabelky, červené šátky a sytě rudé rtěnky. Teď se ale Eliška již nesmála. Doposud to byla hra, ti lidé vlastně netušili, co tropí. Mohla to zabalit a jen se bavit občasným zachrchláním. Ale také mohla pokračovat. S tvrdším kalibrem.      Věděla, že teď se o všem rozhodne. Buď všechno…nebo nic. Postavila krabici pomalu na zem. Pravda, doposud vše probíhalo hladce. Je brzy ráno, ještě tu nikdo není. Ale teď, pravda, to bude horší oříšek je přesvědčit. Jde ještě domů, musí přijít ve stejnou dobu, jako vždycky. Bude to těžší, půjde o peníze. Navíc je pravda, že to bude oproti dosavadním pokusům nejnenápadnější, otázkou je, zda si všimnou… Teď, musí vyjít. Tak hurá do toho. Blíží se ke krabici, kolem je již hromada občanů. Přistupuje v rudých kraječkových šatech. Jejich zraky se k ní podvědomě stáčejí. Vytahuje peněženku, vyndá minci a do otvoru hned pod nápisem Na charitu ji vsune. Pak se schoulí na lavičku, stiskne víčka a napjatě čeká. Nic. A pak…cink. Jednou. A po chvíli zase…cink. Cink, cink, cinkilinki cink! Mince se sypou, jako by pršelo. A má je, teď je skutečně má.