Pontakles Zuřivý

            Byl večer, slunce již téměř zapadlo. Planinu ozařovalo rudé světlo a ta tak připomínala scénu z apokalypsy. Tento pocit byl umocněn bitvou, která tam probíhala. Začala už asi před hodinou několika nájezdy lehké jízdy, ale ty byly dosud vždy odraženy spojeným úsilím lučištníků a kopiníků. Armáda, sestávající hlavně z pěšáků, se roztáhla přímo přes hlavní přístupovou cestu ke Gedii, největšímu a v podstatě jedinému městu jejich malé země. Kopce, lesy a několik pevnůstek v okolí zabraňovaly Lasendorským v přístupu jiným směrem než přes hlavní cestu.

            Kopiníci byly ozbrojeni chrániči loktů, kolen, hladkými krunýři přes hruď i břicho, to všechno z kvalitního bronzu, který se v záři zapadajícího slunce rudě lesknul, což by za jiných okolností mohlo být považováno za nádherné. Pod zbrojí je chránily jen lehké tuniky a kalhoty obvykle z hrubé tkaniny. Helmy měly velký výřez pro obličej s výběžky chránícími líce a kořen nosu. Velitelé nosili, kvůli snadnému rozlišování, na přilbách chocholy z ptačího peří. Před zraněním se chránili velkými kulatými štíty. Některé byly dřevěné, jiné měly pouze rám a samotný štít tvořila kůže.

            „Chlapi! Tady to musíme udržet! Pokud padneme, za námi už není nic než zdi Gedie. Myslete na své milované, na ty kteří na vás spoléhají. Bojujte jako svobodní občané Gedie, svého milovaného velkého města! Magokracie už nepostoupí ani o palec! Dokažte, že oběti vašich bratří nepadly nadarmo! Zastavíme Lasendor tady a teď! Tady a teď!“ Křičel velitel, Pontakles Zuřivý.

Seděl na ohromném černém hřebci s hnědnými skvrnami. Oděn byl do bronzové zbroje ne nepodobné té, kterou měli pěšáci, ale zdobenou obrysy svalů a ornamenty. On sám byl velice vysoký, většinu mužů převyšoval o hlavu a půl. Měl kudrnaté, zkrácené vlasy, které tu a tam vykukovaly zpod přilby. Jeho helma byla nádherným příkladem kovotepeckého mistrovského díla – celá byla vyvedena tak, aby připomínala medvědí hlavu, atributy kteréhož byly jejímu nositeli často připisovány. V pravé ruce držel jezdeckou sekeru s protaženým dolním ostřím, zbravenou rudě krví, kterou už dnes ochutnala při jednom protiútoku. V levé válečník třímal bronzový meč, který byl dosud čistý. Touto neobvyklou kombinací, které se po právu obávali jeho protivníci, dokázal rozsévat hrůzu a smrt v řadách nepřátel, na hřbetě svého koně i bez něj.

            Pohled na něj dodával mužům odvahy. Jak můžou prohrát, když je vede Pontakles Zuřivý? Bylo pravdou, že, na rozdíl od nových velitelů, neměl velké taktické a strategické znalosti, ale to všechno nahrazoval pouhou silou své osobnosti a charismatem. Když se zjevil na bojišti, vojáci dokázali udržet pozice i proti zoufalé přesile, překonat hradbu v nejlépe bráněném místě, nebo se otočit při útěku a znovu se řevem vrhnout do zteče. Navíc, nikdo nemohl zpochybňovat jeho válečnické schopnosti a zůstat naživu.

            Křik. Dopadla malá sprška šípů, ale téměř nikoho nezranila. Přes pole se řítila další lehká jízda. „Kopí před sebe! Držte formaci! Vaše odvaha je naší nejsilnější zbraní!“ to křičel Pontakles, když se řítil před svou armádou a sledoval, jak před sebe napřahují dvaceti stopová kopí, která opírají buď do země nebo na ramena mužů, kteří stáli před nimi. Pak zajel mezerou ve formaci a dostal se tím z první linie.

            Útočící jezdci byli oděni do kůží ulovených zvířat, která jim sloužila zároveň jako zbroj i odění. Bez velkých obtíží za jízdy stříleli luky, bez míření pálili do nepřátelských řad. Ti nejlepší mezi nimi dokázali však na sto padesát stop zasáhnout mezeru mezi válečníkovým krunýřem a helmou. Byli to Tonharové, páni velkých planin na jihovýchodě, svobodní až do minulého desetiletí, kdy si je podrobila Magokracie.

            Útočili s křikem a voláním: „Tak Tonhar! Un tak Tonhar!“ a zasypávali Gedijské šípy. Ty si nacházely oběti. I když jich většina končila ve štítech nebo na zbrojích, někteří vojáci zoufale volali o pomoc a snažili se vytrhávat šípy ze svých údů, nebo s tichým chroptěním padali k zemi s prostřelenými hrdly.

            Pak se ozvalo několik povelů a z malé vyvýšeniny za zády vojáků, tvořících linii kopí, se vzneslo mračno šípů. Tonharové, jakmile to zahlédli, se snažili pobídnout koně k ještě větším výkonům, ale mračno šípů byl veliké a nemohli utéct. Delší a silnější šípy, než jejich vlastní, se zabodaly do jejich koní i do nich samotných. Mnoho životů bylo zmařeno. Ale Tonhaři, i když asi ve dvou třetinové síle, jeli dál.

            Už se dostali blíž. Jeli dost daleko od sebe, aby je další úder lučištníků nemohl tak zdecimovat. V téměř neměnné vzdálenosti projížděli kolem řady napřažených kopí Gedijské falangy. Šípy na kratší vzdálenost nacházely cíle mnohem lépe, stejně tak i oštěpy, které si Tonhaři vezli u sedel.

            Ale to netrvalo dlouho. Nepatrnými mezerami ve formaci se prosmýklo několik lučištníků právě pro tuto příležitost připravených. Zblízka měli Tonhary jako na střelnici a jejich kamarádi je kryli štíty.

Jezdce to donutilo k rozhodnutí. Vybrali si drobnou mezeru ve formaci, popadli krátká kopí, meče a oštěpy a vrhli se do zteče. Koně ržáli, zbraně praskaly, muži křičeli zvířecí krvavou radostí i zoufalstvím.

Pak to pomalu utichlo. Jediný Tonhar neutekl, stejně jako při všech jejich předchozích útocích. To zaselo do srdcí mužů mnohem větší strach. Čeho se tak báli? Co je horší než smrt? Proti komu to stojí?

Bylo ticho. Děsivé ticho. Všichni cítili rostoucí napětí. Něco se prostě muselo stát. A pak viděli, jak se na pláni před nimi tetelí vzduch. Bylo podivné zahlédnout něco, co si každý spojuje s ulicí za horkého letního dne nebo s pouští, na pláni za studeného jarního večera. Postupně tím byli jakoby hypnotizováni.

Objevily se záblesky zapadajícího slunce v místech, kde se neměly od ničeho odrážet. Z ničeho nic, jako když náhle strhnete závěs, před nimi stála armáda Magokracie.

Jako první každý uviděl dvě hory masa, tuku a kostí: Sauridy. Dlouhý krk, na jeho konci nepatrná hlava. Na druhé straně nejprve silný, postupně se zužující ocas. Tělo masivní, vodorovně položený válec. Čtyři sloupovité nohy, zakončené tupými drápy, každý velký jako mužská noha. To všechno obaleno tlustou kůží, pro kterou je zásah mečem stejně nebezpečný, jako komáří štípnutí.

Tyto „stvůry“ žily v řidších pralesích a na okrajích savan, daleko od Gedie, na samých okrajích vlivu magokratů. „Stvůry“ proto, že byli vlastně klidní, hloupí býložravci, které máloco vyvedlo z rovnováhy. Nikdy se daleko nerozšířili, protože potřebovali obrovské množství zeleně. Tam, kde bylo dost potravy, formovali stáda až o padesáti hlavách, ale nějaký přírodní instinkt jim zabraňoval v přemnožení, které by znamenalo totální devastaci krajiny kolem. Když se narodilo mládě navíc, bylo vyhnáno do okrajových částí savan. Tam, v nedostatku potravy, v ohrožení predátory a jinými svého druhu, vyrostli sauridi schopní sami přežít v nehostinných podmínkách. Byli silnější, chytřejší a agresivnější. Právě mezi nimi si vybírali cvičitelé, aby vytvořili děsivé válečné bestie.

Na hřbetě měl každý dřevěné opevnění ukotvené v tlusté kůži saurida. Tam se skrýval mág, který ho ovládal, a dále také střelci. V boji to byla téměř nezastavitelná masa, děsivá noční můra i pro ty, kteří bitvu přežili.

Kolem nich stály tisíce vojáků v jednoduchých kožených zbrojích, které jim sloužily zároveň jako uniformy. Většina z nich měla krátká kopí, okolo šesti stop. Někteří měli i sekery nebo dokonce palice. Byla to nechvalně proslulá pěchota magokracie, téměř necvičení vojáci, kteří pálili kradli a znásilňovali okamžitě, když se jim povolila uzda. Jejich úmrtnost byla obrovská, ale magokracie si to mohla, díky své rozlehlosti, dovolit. Každý, kdo přežil jednu dvě bitvy, se stal veteránem a dostal na starost 5 až 10 nováčků, které krátce zacvičil a velel jim. Tak udržovala magokracie zkušenost armády alespoň na přijatelné úrovni. Ale přesto to byla pouze horda, nepřítele mohli přemoci pouze počtem.

Na křídlech armády byly na koních zbytky Tonharů. To v podstatě tvořilo celou armádu. Celkově Gediany přečíslovali asi o jednu třetinu. Až na sauridy to ovšem neděsilo vojáky ani Pontakla. Báli se mágů, kteří nebyli vidět. Pontakla navíc znervózňoval nepříjemný fakt, že z minulých dvou bitev se vrátil dohromady asi tucet přeživších. Všichni byli šokovaní, téměř neschopní promluvit. Když se jich tázali, jak bitva probíhala, začali blekotat a jeden z nich měl z té vzpomínky smrt.

Pěšáci magokracie vyrazili vpřed neorganizovaným pochodem. Pontakles zajel ke střelcům a už se k nepříteli nesla první smrtonosná sprška. V obrovském počtu nepřátel nedokázali však odhadnout zráty. Magokrati se dali do běhu. Náhle, jako když jimi projede blesk, se zasavili a padli k zemi.

Tak rychle, že si nikdo nestačil všimnout odkud, proletěly nad ležící pěchotou čtyři ohnivé prsty. Byly to děsivá zosobnění uvolněného ohně, proud hučící a sálající vražedné vedro. Slunce již vrhalo jen nepatrně světla, takže ozářily pláň pod sebou svým svitem, i září ohňů, které za sebou zakládaly.

Gediané nemohli udělat vůbec nic, protože všechno proběhlo příliš rychle. Jeden prst se zabořil do lesa za nimi, zapálil několik stromů a vytvořil světlo, která bitvu provázelo po celou dobu jejího trvání. Zbývající tři udeřily do Gedijské formace. V místě dopadu tály pancíře, z vojáků zbývaly jenom kousky uhlí. Kolem, jako vlna, se šířila vlna horka, která ty nejblíže zabíjela okamžitě, ty dál dusila nebo jim zapalovala oblečení. Některé pancíře se rozpálily tak, že je jejich vlastníci museli rychle strhnout.

A pěšáci Magokracie byli opět na postupu. Pontakles zapoměl na popáleninu na pravé ruce, jak rval ze zbroje jednoho ze svých strážců, ještě než naráz přestal dýchat. Seskočil z koně a tasil meč i sekeru. „Popadněte ty kopí! Udržujte formaci!“ křičel, když běžel falangou a mával zbraněmi nad hlavou. Do mužů to vlilo sílu a ohněm rozbitá zeď kopí se znovu sevřela jako skála, na kterou narazila vlna pěšáků Magokracie.

První řady se zarazily o kopí, natlačeny na ně silou mužů za nimi. Ty se ale brzo zlomily a pěšáci se dostali na dosah svých krátkých zbraní. Gediané vepředu popadli meče, ti vzdadu zuřivě bodali. Náhle se z pravého křídla Gedianů ozval mohutný řev a Pontakles se v čele svých mužů hnal vpřed v mocném protiútoku. Bojoval opěšalý, protože koně nechal vzadu s jízdou. Byl hrozivým protivníkem – sekera i meč se zakusovaly do poddaných magokracie jako divoká zvířata. Zdálo se, že vírem oceli kolem něj se nedá proniknout. Ruce a kyrys měl po krátké chvíli zacákané krví mrtvých. Formace s ním na čele šířila takový strach, že pěšáci magokratů chvatně utíkali na všechny strany. Pontakles toho využil a napadl jejich střed. Magokrati ustupupovali.

Na vítězný řev nebyl čas, protože zatímco byli Gediané zabráni odrážením útoku, přiblížili se dva sauridi. Bezohledně šlapali po vlastních ustupujících mužích. Lučištníci na jejich zádech kropili všechny pod sebou. Několik se jich zaměřilo na Pontakla, ale jeho vojáci ho kryli štíty, nedbajíce na vlastní bezpečnost.

Pontakles utíkal s ostatními k hlavní formaci a i když ho pálily plíce od námahy, přece ze všech si řval: „Rozpusťe formaci! Napadněte je zboku!“

Jeden saurid se dostal mezi Gediany dřív a ti se před ním rozestoupili a začali ho kopími bodat do boků. Ale saurid se začal otáčet na místě, dupal a sekal po nich ocasem. S každým zraněním jakoby byl zuřivější a silnější. Pak, snad to byla náhoda, zasáhl mága, který ho ovládal šíp. Saurid zpanikařil a začal ze sebe setřásat opevnění na zádech. Nepodařilo se mu to, ale několik lukostřelců vypadlo a zabilo se.

Pontakles přiběhl na místo a rozehnal Gediany, kteří obklopovali stvůru směrem k nepříteli. Saurid ve svém zvířecím strachu utíkal jediným směrem, odkud necítil bolest, směrem k magokratům.

Oddíly, na které se hnal druhý saurid zpanikařily a prchaly. Vypadalo to, že tento druhý saurid rozežene polovinu armády, ale najednou za prchajícími zůstal jeden opozdilec. Zahodil štít a oběma rukama popadl kopí. Mág, který plaza řídil, se odmítal zastavit kvůli jednomu vojákovi a chtěl ho rozdupat. Střelci na sauridově zádech po něm pálili, ale vadil jim hadovitý krk jejich oře. Tři šípy mu sklouzly po hrudním plátu, jeden po chrániči na holeni. Jeden se mu zabodl do levého ramene, ale nezdálo se, že by si toho všiml. Zapřel kopí o zem a přišlápl za něj.

Kdyby mířil na krk, možná by se minul. Ale mohutný válec sauridova těla byl příliš velkým cílem. Kopí se sauridovi zabodlo pod kůži a díky štěstěně se hned nezlomilo, ale pokračovalo svoji pouť plazovými orgány, hnáno jeho vlastní vahou a rychlostí. Zastavilo se až o kůži na druhé straně. Smrtelně zraněné zvíře se však hnalo setrvačností dál. Hrdinný voják by snad mohl uskočit, kdyby mířil na krk, ale takhle byla stvůra příliš blízko. Skočil tam, kde odhadoval bezepečné místo mezi sloupovitými nohami a zakryl jenom kvůli instintku hlavu.

Bestie se prohnala přes něj a pak zakopla. Padla na zem a začala se zmítat ve smrtelných křečích. Kopí z ní pořád trčelo a kolem něj tekla krev a bublala vydechovaným vzduchem. Pár vteřin nikdo netušil, jestli hrdina přežil, ale pak se jako zázrakem zvedl ze země a obtížně se táhnul pryč. Ocas ho zasáhl ve smrtelné křeči a jako kladivo ho přibil do země.

Krátkou chvilku bylo ticho a nikdo netušil, co dál. Pak se ozval Pontakles, opět na koni: „Zpátky do formace! Držte linii!“ hnal koně z jednoho místa na druhé.

Ještě než se stihli vzpamatovat, celým bojištěm projela síla, elektrizující a stavějící vlasy na hlavě. A jako noční můra povstala sama zem, aby s nimi bojovala. Postavy připomínající svalnaté otroky z bojových arén východních měst, vstávaly ze země, ne, ony byly samotnou zemí. Jejich kůži i svaly tvořila hlína a kameny. Na místě pěstí jim vězely tvrdé křemeny. Bezhlasně se vydali přímo ke Gedianům.

Ti, kteří byli poblíž Pontakla toho dne, říkají, že unaveně na pár vteřin zavřel oči a jeho tvář vyzařovala všechny ty roky. Nebyl už nejmladší. Že prý se kousl do rtu a snad vzdychnul. Pak otevřel oči a jal se opět popohánět muže do formace.

Golemové přišli ještě než mohla být falanga opět zformována. Kopí, která jimi proběhla poměrně snadno, jim však mnoho něudělala, přece proletěla jenom hlínou. Stejně tak těch několik šípů. Z kopí se staly třísky a golemové byli na dosah ruky.

Hned se projevila jejich přesila a lámali se skrz linii. Meče byly skoro k ničemu, jenom několika hrdinům se povedlo useknout golemům pěsti nebo nohy. Mnoho dalších umřelo. Pontakles vjel i se svými jízdními do nejtěžší zteče. Nikdo z Gedianů, kteří toho dne přežili, dodnes nechápou, jak se jim golemy podařilo odrazit. Ale nakonec, odhodlaností, Pontaklovým příkladem a charismatem, možná čistým zoufalstvím, všichni golemové leželi mrtví, nebo spíše rozsekaní na hrudky hlíny tak malé, že nemohly ublížit.

O tomto momentu zpívá mnoho písní. Pontakles pohlédl na své muže a lekl se. Už to nebyli hrdí válečníci, kteří vstoupili na bojiště. Byli špinaví, zranění, bez výzbroje, zoufalí.

Pohlédl na své nepřátele a lekl se znovu. Pěšáky znovu shromáždili a připravovali k útoku. Zbytky Tonharů se řadily. A mezi prořídlými řadami zahlédl mágy. Postavy v dlouhých oblecích, s holemi, které na koncích světélkovaly. I teď prováděli nějaké rituály, jakoby to nemělo mít konec.

Pontakles pochopil, že nemůžou vyhrát. Budou po nich házet kouzlo za kouzlem, dokud je nezlomí. A pak je Tonhaři a pěšáci zadupou do země.

Zvedl hlavu a ti, co stáli nejblíž, prý viděli na jeho tváři slzy. „Zdi Gedie potřebují muže, kteří je udrží. Toto bojiště je ztraceno. Utečte a doneste zprávu o tom, co se stalo. Chci jenom dva tucty mužů na koních, kteří se mnou zdrží nepřítele.“

Ticho, které trvalo věky. Pak jeden po druhém jezdci zastrkovali své meče, až jich zůstaly dva tucty bez tří. Tři pěšáci donutili jízdní sesednout a na jejich místech tasili meče. Pontakles kývnul.

„Prchejte. Ať se Gedie připraví na dlouhé obležení! Utíkejte!“ zakřičel, když bojištěm opět proběhla ta vlna síly a nebe se rychle zatáhlo. Udeřily blesky a několik mužů padlo k zemi, stoupal z nich kouř.

Dva tucty hrdinných mužů nasadilo koním ostruhy a plnou rychlostí najelo do Tonharů, kteří jako první vyrazili, aby zabránili Gedianům ustoupit.

Pontakles sekerou i mečem rozséval smrt a bezeslovně křičel. Tonhaři se vyděšeně dali na ústup. Pontaklovi muži je pronásledovali, proměnili se v zuřivé démony smrti. Když jim Tonhaři utekli, tryskem vyrazili na hlavní voj, na mágy. Ti co v tuto chvíli utíkali, prý slyšeli poslední známá slova neporaženého Pontakla Zuřivého: „Bůh války je s námi! Dnes v noci ještě mnoho mužů padne!“

Jakoby je najednou nic nemohlo zastavit. Pěšáci, kteří se jim stavěli do cesty, nebyli překážkou. Masakrovali je meči, sekyrami nebo třeba kopyty koní. Nevnímali zranění ani smrt ostatních. Byli pokrytí krví, svou i cizí, smíchanou s potem. Postupně ztratili rychlost. Pěšáci je strhali z koní. Pontakles zavyl a dvěma údery srazil k zemi ty drzouny.

Vrhnul se vpřed i přesto, že byli obklopeni děsivou přesilou. Zbylo jich deset. S Pontaklem v čele se prosekávali skrz řady mužů a šířili paniku. Zbylo jich pět. Magokrati zapomínali na své pány i na svou přesilu a kolem hrdinů se vytvořil kruh, do kterého nikdo nechtěl vstoupit. Pontakles, který zamazaný krví a hlínou, bez přilby a krvácející z mnoha ran, se řevem vypořádal s několika odvážlivci a otevřel se mu pohled na kruh mágů. Dlouhá roucha v různých barvách jakoby nebyla ovlivněna okolní špínou. Tváře vznešené, čišící povýšeností.

Pontakles se rozhlédl a poznal, že je sám. Jeho hrdinní společníci zemřeli zavaleni masou pěšáků. Vypálil z posledních sil na nejbližšího mága a napřáhnul obě své zbraně.

Najednou se pro Pontakla všechno zastavilo a jeho svět explodoval v nekonečné bolesti. Netušil, jak dlouho to trvalo, ale pak uslyšel povýšený, čistý hlas: „Zajímavé, žádný z našich velitelů pozemních sil by se takové přesile nepostavil.“

„Ani by se zdaleka tak dlouho neudržel.“ Pokračoval jiný, hluboký.

„Odpusťte můj pane. Naše pěchota je unavená, můj pane. Můžeme se prosím utábořit alespoň na zbytek noci?“ tento hlas byl plný strachu.

Opět ten první hlas: „Dobrá, rozbijte tábor.“                                 

„Co s tímhle můj pane? Máme ho narazit na kůl, můj pane?“

„Ne, mám jiné plány.“

„Vaše město už teď padlo. Ztratili jste tisíce mužů. Chcete aby vaše hradby držela posádka složená z chlapců a starých mužů? Kdo vám bude velet? Vaši nejlepší generálové padli. Dosud jste nezvítězili. Vydejte město, otevřete brány a nedojde k masakru. Vzdorujte mocnému Lasendoru a my utopíme Gedii v plamenech a krvi.“

Zpráva byla děsivá sama o sobě, ale její posel byl strašlivější. Pontakles Zuřivý jakoby za necelé tři týdny zestárnul o dvacet let. Z jeho očí zmizela bojovnost, odhodlanost. Jeho kudrnaté vlasy mu hrubě ořezali nějakou čepeli. Zranění z mučení se ztrácely mezi mnohými jizvami z bývalých bitev, ale nejen jeho kulhání prozrazovalo, čím vším prošel. Obě jeho ruce byly utnuty v zápěstí, nebyly ani ovázané. Spálené maso jakoby od rozžhaveného železa bylo zaprášené a určitě vysílalo do těla agónie bolesti.

Ale nejhorší, nejhorší ze všeho byly jeho oči. Jediný pohled do očí otřásl každým, kdo toho muže znal předtím. Už to nebyl ten válečník, který se beze strachu vrhnul do nejtěžší zteče. Ten, jehož pouhá přítomnost udržela morálku ve ztracené bitvě. Tam, kde byla jistota vítězstvím, byla teď porážka. Každému zamrazilo, když uviděl milovaného velitele, který ztratil vůli. Když padl On, jak může kdokoliv jiný vydržet?