no love, no hope, glory - no happyending

     Všechno je krásné. Svět je prostě nádherný. Nezbývá nic jiného, než se usmívat a užívat si to. Všechno hřeje, slunce svítí, všechno se směje. Je bezvětří. Mohl to čekat, vždyť přece vždy, když je bezvětří a nehne se ani lístek, znamená to, že něco přijde. Že příjde pravý opak stávajícího. Jenže on si to prostě neuvědomil. Nechtěl si to uvědomit. Bylo mu přece tak krásně.

     Z ničeho noc se zvedl prudký mrazivý vítr, udeřil a zase přestal. Slunce přestalo svítit. Blížil se velký černý mrak a s ním se blížil chlad. Před mrakem mizela nejen sluneční záře, ale mizelo všechno doposud krásné. Mizelo skoro všechno.

     Zůstal stát. nebyl schopen slova, nebyl schopen pohybu. Jeho doteď šťastné oči zmatněly a pak se začaly víc než lesknout. Byly plné hrůzy, panické hrůzy. Pochopil o co jde. Vyděšeným šeptem ze sebe vydal jen „do prdele“ a začal utíkat. Co nejrychleji uměl a mohl. Běžel tak rychle, že se nohy nestíhaly střídat, zakopával a padal, ale to mu až tak nevadilo. Chtěl se hlavně dostat do bezpečí, i když věděl, že žádné bezpečí už neexistuje. Běžel, nevěděl kam, hlavně ale co nejdál té hrůze. Slzy mu kanuly po tvářích. Bylo jich strašně moc. Jako by si myslel, že čím víc těch slz bude, tím bude mít větší naději. Že si pro sebe urve kousek krásného, které má být zničeno.

     Tahle ulička byla bohužel slepá. Narážel a kopal do zdi, nejspíš s představou, že ji rozbije a poběží dál. A mrak a chlad se blížil.

     Seděl v koutě a tlačil zády do zdi, vzpíral se, patami ryl do asfaltu, ale zeď neodtlačil. Jen do země vyryl rýhy. Špínu a prach mu z obličeje smýval příval slz. Vyděšeně pozoroval blížící se zkázu, blížící se realitu. Bylo to blíž a blíž a bylo to skoro už u něj. Snažil se to odehnat. Křičel. Hystericky řval. Všechny síly v jeho těle se teď z plných sil vzbouřily a on kopal a tlačil zády do zdi, zarýval nehty do asfaltu a do malty mezi cihlami, ale nebylo mu to nic platné. Pozoroval, jak všechno mizí, mizí a mizí!!!, až zmizelo všechno a on tam zůstal v koutě a v chladu a ve všudypřítomném temnu ležet vyčerpán se slzami na tvářích, které už nikdy neuschly.

     Zůstal tam sám, zklamaný, už dospělý. Zůstal sám v realitě.