Zrod člověka

Když první plameny pohltily stránky knihy knih, jak ho učili ji nazývat ztrouchnivělí starci, uronil první slzu. Pro papír, jež umírá, svázaný do podoby knihy, ač její stránky byly stejně prázdné jako nově zakoupený školní sešit.

        Když plameny pohasly a hleděl již jen na hromádku popela, ještě si silou vůle udržujícího podobu knihy, ozval se odkudsi hromový hlas: "Cos to udělal? Jak jsi mohl? Pohane! Poznáš tisíc běd."

        Zasmál se tomu hlasu tak hlasitě, že knihu knih rozfoukal po celé místnosti a ta se teď pomalu snášela k zemi, jako sníh padá v Prosinci na kraj.

        Svlečen do naha tančil, zachytával na sebe shořelá slova,  a takto pravil hlasu: "Toť jediná kniha, jež smí být spálená bez trestu, neb jediná je plná prázdných lží a tvrdí, že je pravdivá."

        "Brzy poznáš," zahřměl opět onen hlas. "Jak pravdivá jsou muka, v ní popsaná. Jak pálí plameny pekla a jak mocný je prst Boží."

        Popel byl ještě teplý a spolu se zápachem spáleniny a matným světlem hýbal jeho hormony, až se mu klín začal prokrvovat. Nic se tomu nebránil, ba naopak, ještě ho to obveselilo.

        "Tak ať mě Bůh srazí svým mocným prstem hned. Nač pořád čeká ten tvůj všemocný? musí si snad svůj prst nejdříve ze zadku vytáhnout?"

        "Ty opovážlivé, drzé prase," křičel již hlas. "Bůh má ke všemu svůj důvod. Třeba tě schválně nechává čekat v nejistotě."       

        A tu se opět zasmál tak hlasitě, že všechen prach, který již ležel spokojeně na zemi, zvedl se znovu do vzduchu.

        "Já nebudu žít v nejistotě. A pokud je tak moudrý a vševědoucí, jistě to ví. Tohle mu vyřiď, že mi může políbit." S těmi slovy vystrčil do výšin svůj nahý zadek a třikrát se po něm plácnul.

        Hlas ztichl a již se nevrátil.
        Měl pravdu, říkal si ještě nahý, zasypaný popelem. "Pravda po smrti přerodí se v lež a lež zase v pravdu." Tak pravil k němu muž s havraníma očima, kterého potkal na ulici cestou domů. Tak pravil a měl pravdu.

Když uchopil do ruky svůj úd, uronil druhou slzu.
Když první proud semene dopadl na popel, válející se na zemi, uronil třetí. Semeno smíchalo se s popelem a v tom místě počal růst strom. Bez listí, se silnými větvemi, šplhal se výš a výš a mohutněl a sílil. Prorazil strop a stoupal   mezi mraky. A opět si vzpomněl na slova muže s havraními křídly: "Život přichází skrze smrt.Vznik vždy provází zánik a zánik zase naopak vznik."

        Tak pravil a měl pravdu. Tolik spermií muselo zahynout ... jeho dům byl zničen ... ale vyrostl krásný strom, sahající do nebes.

        Chytil se prsty vrásek v kůře stromu  a uronil čtvrtou slzu. Ostré hrany mu rozřezávaly kůži a drásaly maso.  Syčící bolestí stoupal stále výš, přidržoval se drobných větviček, větších větví, kůry, a vzhůru jej hnala slova muže s havraním nosem: "Cestu vzhůru provází utrpení. Vždyť kdy jsme moudřejší, než na pokraji smrti, kdy prošli jsme tolika utrpeními?"

        Když vystoupal až do koruny, větve zhoustly a cesta byla snažší. Byl již vyčerpán, ale posilu našel ve slovech muže s havraními vlasy: "Na nejhlubším dně jsou ty nejskvostnější perly a světlo nejkrásnější je, když zazáří v temnotě." Krok se změnil v skok a skok v let. 

        Vzhůru stoupal jen chvíli, pak začal padat. Táhla se za ním šedivá čára popela, pomalu se rozplývající do ovzduší. V uších mu zněla slova muže s havraním hlasem: "Ode dna se odrazíš a výše, než odkud jsi spadl vzlétneš. Takový tvůj život bude. A já již musím jít. Můj vlastní svět na mně čeká. Život v kabátu z havraního peří. A věř, že je mi co závidět, ba jsou i věci, za které bys mne politoval. Ty ano, ostatní snad ani ne, protože ty máš srdce zkroucené a temné. Chápeš celou duší a cítíš celým tělem. Život s tebou příteli. A nezapomeň se odrazit."