Ještě jsem neměl kafe

"Píp“ řekla čtečka po intimním kontaktu s píchačkou.

Každý den jenom píp. Dneska, zítra, za dvacet let. Už celý život neuslyším po příchodu do práce nic jiného než pípnutí. Je mi 27 let, pracuji u kriminální policie, svojí práci nesnáším a ještě jsem neměl kafe.

Už z dálky vidím, jak na mě šéf mává žlutou obálkou. Pracovat hned po příchodu do práce. Mám špatný den. Mimochodem, pracuji ve fotoarchivu a zařazuji zde fotografie s mrtvými lidmi. Vskutku záživná práce. Člověk, který má aspoň trochu smysl pro poezii by řekl, že se každý den setkávám se smrtí. Já ne.

"Zdravim tě, Eriku.“ Zdraví mě vcelku veselým tónem šéf, podávaje mi do rukou onu zatracenou obálku.

"Tě bůh.“ odpovídám mu vcelku otráveně, beru si ji a pokračuji v cestě.

"Že ty si se zase špatně vyspal co?“ Dotírá šéf. Nechápu, jak se takový člověk mohl dostat do vedení. nejspíš přes známé.

"To není nic novýho,“ já na to „Akorát jsem ještě neměl kafe.“ A vstupuji na schody.

"Závisláku. Podívej se do obálky, třeba ti to zvedne náladu“

Zastavuji se v prvním mezipatře. „Máte bizardní smysl pro humor.“

"Notak, otevři to. je to zajimavý. Chci slyšet tvůj názor“

Tak tímhle na mě udělal dojem. Někoho tady zajímá můj názor? Názor Archiváře? A hned je to Pan Veliký? Asi se vyjímečně dobře vyspal. Nebo to s tou kávou přehnal. Otvírám tedy obálku a vytahuji fotky a posouvám si brýle na špičku nosu. Vskutku impozantní. Chlápek, co tam pózuje na chodníku vypadá, jako kdyby tři neděle visel nad kamny. Vsadím se, že neobsahuje ani molekulu vody. Měli jsme tady leccos, muže jak salám nakrájeného na tenké plátky kotoučovou pilou, člověka, který spadl do turbíny vodní elektrárny, ten se zachytil až na filtru čističky v podobě půl metráku mletého masa, ale někdo, kdo vypadá jak sušené maso JERKY...vlastně, co jiného než sušené maso to je?

"Tě bůh, to je ale rozinka“ Poznamenal jsem.

"Viď“ reaguje nadšeně šéf „Ale všimni si, že na to, jaká je to mumie, zachoval si původní barvu? A považ, že je bez sebemenší známky rozkladu.“

"No to čumim.“ přikyvuji uznale.

"Našli ho v pět ráno,“ pokračuje šéf „A už jsou vyvolaný fotky, to je rychlost co?“

Muži z kobry jedenáct pracují ve dne, v noci, napadlo mě.

"A už víte příčinu?“

"Ne, pitva ještě neskončila, ale tipoval bych to na nějakej novej virus“

To si pan doktor pěkně ztupí skalpel, ještě že u pitvy není fotograf, proběhlo mi hlavou.

„No nic, tak já to půjdu založit.“

„Měj se Eriku.“

Po příchodu do kanceláří jsem okamžitě zamířil k automatu na kafe. Silné černé presso bez cukru, bez mléka.

"Promiňte paní, ale nyní pro vás nemůžeme nic udělat.“

"Ne!? Tak od čeho ste policajti!? Aby ste se ládovali koblihama!?“

"Až po osmačtyřiceti hodinách můžeme prohlásit člověka za pohřešovaného, vy říkáte...“

"Já se v těch vašich termínech nevyznám, já nečumim na detektivky! Já jen chci, abyste našel mého muže!“

Můj kolega byl v zajetí asi čtyřicetileté ženy se dvěma malými dětmi. Ten kolega mi minulý týden zaplatil kafe, proto jsem se tozhodl, že mu pomůžu. Přistoupil jsem k hysterické ženě a pravil:

"Co máte za problém paní? Mohu vám pomoct?“

"Musíte, protože tady váš kolega je uplně tupej!“ Ta ženská mi prskala do obličeje. Mrknul jsem na kolegu, který právě vytahoval kapesník.

"Udělám, co bude v mých silách“ Odpověděl jsem co nejuctivěji.

"Muj muž.“ Spustila. „Včera odešel do hospody a nevrátil se! Čekala sem na něho do půlnoci a nepřišel! Ani ráno nebyl doma! tady, jeho fotka.“ Strčila mi do ruky fotografii pasových rozměrů. A sakra, problesklo mi. Povytáhnul jsem z obálky první zvětšeninu. Byl to on. Akorát na pasové fotce měl více života v obličeji. Ale ne zase o moc.

"Co to tam máte?“ Začala znovu žena.

"Nic. Kolega měl pravdu. Do dvou dnů pro vás nemůžeme nic dělat.“

"Co máte v tý obálce!?“ Naprskala mi do tváře asi půl litru slin a strčila do mě. Obálka mi vyklouzla z rukou a všechny fotky se vysypaly na zem. Žena zbledla. Svého muže poznala. Dřepla si a dívala se na zvlášť detailní fotku. Přesto, že ji nebylo vidět do obličeje, každý poznal, že začíná brečet. Až nyní jsem začal ze země sbírat fotky a vracet je do obálky. Tu se začala žena řvát na celou halu.

"CO S NÍM JE? CO SE MU STALO!? CHSI HO VIDĚT!! JÁ TOMUHLE NEVĚŘIM!“

Z kanceláří začali vybíhat křikem vyrušení kolegové a dívali se na to představení. Naneštěstí fotky zahledly i děti a starší holčička se začala maminky vyptávat.

"Mamí proč má tatínek na těch fotkách tolik vrásek? On se zlobí? A proč má zavřená očíčka? Snad neumřel že ne mami?“

A tu se rozbrečel mladší chlapeček.

"Né, tatínek umřél. Proč tatínek umřel mamií próč?“

Po chvíli se k němu přidala i holčička. Nedivím se jim. Kdyby se můj táta přes noc proměnil v křížalu...

Nikdo se neměl k tomu, aby plačící trojici uklidňoval. Já jsem se mezi nimi motal a sbíral fotky. Šéf musel mít z toho pohledu zvláštní pocit, když vešel do haly. Vše si domyslel ale přesto začal s otázkami:

"Co se to tady děle, proč nepracujete?“A zamířil k ženě s dětmi. Já jsem měl fotky sebrány a mohl se vypařit do archivu. Čeho já se ještě nedožiji. Jak se jenom může z člověka přes noc vypařit všechna voda? S tím ať si lámou hlavu páni šerloci. Vzal jsem štítky, fix a  začal vesele ty makabrózní fotky číslovat, tak jako každý den.  Byl jsem asi ve dvou třetinách, když mě vyrušil šéf. Dobrá nálada byla ta tam.

"Jak si to představuješ!? Co tě to napadlo!? Ukazovat jim ty fotky!?“ Spustil naštvaně. Bylo zle.

"Ty fotky mi upadly, strčila do mě, nemůžu za to.“ Odvětil jsem, aniž bych práci přerušil.

"Jo tak ty za to nemůžeš!?“ Rozkřikl se. „A dívej se na mě, když s tebou mluvim!“

Nalepil jsem dvacet trojku a zvedl zrak. „To ti není líto těch dětí? Vidět takhle svýho taťku?“

"Stejně by jim to někdo musel říct“

"Jo, ale nikdo by jim jejich zcvrklýho tátu neukazoval!“

"Aspoň si zvyknou. Třeba po mě jednou převezmou práci. Pak se jim to bude hodit.“

"To se klidně může stát dřív, než myslíš. Něco ti řeknu! Víš, proč vyletěl tvuj předchúdce? Honil si šaška nad fotkama mrtvejch ženskech. Tim ti chci jen naznačit, že bys taky klidně mohl letět kvůli tomuhle incidentu.“

"No tě bůh to byl nějakej nekrofil?“ Zeptal jsem se udiveně.

"ne, jenom zoufalec, kterej neměl na pořádný péčko.“ Šéf vypadal už celkem klidně.

"Asi měl malej plat“

"Co se tim snažíš naznačit!?“ Rozeřval se znovu „Po tom, co si teď předvedl si o zvýšení můžeš nechat jen zdát!“ Pak se zase uklidnil. „Ctěl jsem tě jenom varovat. Doufám že sis z toho něco vzal. Měj se Eriku“ a vzal za kliku.

"Tě bůh šéfe“

Šéf se na ta slova zastavil a dodal: „A ještě něco, nech už si to svoje ,Tě bůh, kdo má furt poslouchat ty tvoje archaizmy.“ A odešel.

Hlavně že ví, co to jsou archaismy. Pustil jsem se zase do práce.

Tak už to chodí.

Vanitè sur vanitè tout est vanitè*.

 Čísloval jsem tam toho zcvrklouna a přemýšlel o smrti. Co je smrt? Smrt je naše jediná jistota. Jediné, co můžete vědět jistě je, že jednou budu psát čísla na fotky vašich mrtvých těl. Kdo ví, jesli všichni ti, co mi prošli rukama, jsou spokojení s tím, že zrovna já jsem je čísloval a dával do regálů. Je jim to jedno? Mě to jedno není. Přemýšlel jsem často o smrti a představoval si tu svojí a došel k jednomu závěru. V žádným případě nezemřu přirozenou smrtí. Buď mě někdo zabije, nebo zabiji sám sebe. Proč? Protože všechny štvu. Hlavně sám sebe. Štvu je, ale zároveň vzbuzuji lítost. Proto pracuji tady, s mrtvolami, protože u nic to nehrozí. Mrtví lidé. Můj pracovní kolektiv. Moji jediní přátelé očíslovaní, rozřazení do šanonů a uložení v regálech. Všechny je znám. Říká se, že když někoho po smrti vyfotíte, jeho duše zůstane v té fotografii. Třeba na tom něco bude.

Ještě jsem neměl kafe...

Píp, píp, píp…

*Marnost nad marnost vše je marnost.