Život v divadle

Někteří lidé mají velmi podivné chutě . Někteří mají chutě velmi spořádané a někteří nemají chuť na nic.. Včera jsem měl chutě spořádané. Chutě a touhy , které nikoho neobtěžovaly, prostě jsem měl chuť jíst, jedl jsem, chuť spát, no prosím, proč ne, touhu létat, inu je to vlastně tvoje věc. Ale dneska mám v sobě touhu, které se sám divím.. touhu, která ve mně roste už několik okamžiků s tím, jak ve mně probíhá život a radost i smutek z něj…

Touha zahrát si v divadle.. je to už konečně venku, nijak se s tím nepářu… ale opravdu si chci zahrát v divadle. Jde to dokonce tak daleko, že pokud si dnes nezahraju, tak se zblázním!

Někdy mám pocit, že se snažím podobné touhy utopit v hektolitrech čaje, nebo utlouci šálkem, ze kterého piju kafe.

Nezabírá ani její žitná náhražka, ani maňásci se kterými si hraju Hamleta.. Být či nebýt, to je oč tu běží, zda je ducha důstojnější kazit si žaludek hrubě mletou kávou či dělat si srandu z touhy pomocí maňásků…

A ze stěn na mě shlíží tolik upovídaný němý Chaplin a uchichtává se Bolek Polívka s červenou vylepšeninou nosu… "... bambulo…"

Venku je krásný den, takový, který obvykle nebývá, když si jej moc přejete, málem jsem zakopl o ptáčka, který na sluníčku úplně zapomněl na žížalku, která teď zdrhá do zemského chladu. Tak mě napadá, jestli některá žížala jela kdy autobusem.

Je tu tolik lidí a všichni mají své touhy.. třebas taky míří do divadla.. nebo do blázince…

Pěkná představa a divadlo sídlí povětšinou v pěkných budovách.

Pokladní si mě nevšímá, já si nevšímám dveří toalety a otvírám dveře, za nimiž se odehrávají životy tolika lidí. Odehrávají se tam kousky života každého z nás, lidí.

Za těmi dveřmi jsou zatím slyšet jen hlasy a v té špehýrce, jejíž velikost závisí na mé kuráži, vidím ofousatělého pána s lehce zapoceným čelem, které bych nepostřehl, nebýt rozzářeného světlometu kdesi napravo. S nohou na židli a s roličkou papíru, kterou by bylo lehko někoho praštit, vysvětluje naprosto jasné věci a mává tou roličkou tak, že by se mouchy hrozně bály.

Ale v jeho hlase, je nějaké kouzlo, které mi bere kliku dveří z ruky a ty dveře se …

" … no ano, takže to zkusíme znovu… "

Zatímco lidské hlasy ožívají a jeviště ožívá s nimi a proměňuje se z papundeklové zástavby v městskou ulici, mezi prázdnými sedadly prochází paní. Občas se sehne pro kousek papíru a čistým kusem plátna otírá dřevěné části opěradel.. Najednou jakoby v hledišti bylo plno. Tak jsou její pohyby živé v tomhle prostoru vyhrazeném pro sedavé sledování vnitřních životů..

Paní trochu váhavě obchází pár předních sedadel, která jsou tak blízko životu, a po dřevěných schůdcích se vrací ke vstupním dveřím do sálu..

Jsem rád , že v tomhle sále nechybí to romantické okénko, ze kterého zářívá paprsek světla, ve kterém se schovávají filmové postavy.. Trošku mi to vždy připomínalo cigaretový kouř, na jehož počátku postává s hůlkou a v klobouku pan Charlie Chaplin. Ani dnes nepotřebuje mluvit.. dívá se na nás a my mu závidíme ten klobouk…a v dnešní době tak podivné radosti v očích starého tuláka, když je doma ve svém domě, ze kterého vidí na hvězdy, tak vzdálené, až se to zdá vůči nám kruté. A jak by mohli hřát za ledových nocí, kdy hvězdy v očích tuláků lehce pohasínají..

 Domy z papíru, svými dveřmi a okny, dávají divadlu svůj rozměr, mám chuť vstoupit na ta prkna s tajnými padacími dveřmi a tajemným elektrickým sluncem, a na namalovaném poklopu kanalizace si zastepovat to své podzimní blues o Starých botách.. je to píseň, kterou mé staré boty na podzim zpívají o napadaném listí, kdy jednotlivé listy ukazují své žilky na zežloutlé straně svého ročního románu, o lidech, kteří s vážnou tváří sbírají skutečná spadaná jablka, děti už dávno zapomněli na papírové draky a na hřbitovech zní světla svíček. Chodíme spadaným listím jako děti a kopeme do kaštanových míčků a jindy je na velkých a krásných náměstích kupujeme teplé a voňavé v barevných papírových kornoutech a někde z břicha nám při tom zní šansony o domově a milenkách.

Popíjíme kávu z plastikových kelímků, hřejí v rukou a možná si tím připomínáme dávná setkání. V těch usrknutích se usmíváme na ty přátele, se kterými jsme ji kdy popíjeli, myslíme si, že v těch rozemletých zrnech kávových bobů je kousek štěstí a ono tam je.

Štěstí sálá i z knihy s cedulí podniku s kávou Otty Seyfanga ve Warrenově ulici a smutného blázince v pěkné budově.

A štěstí je muuuška jenom zlatá. Kdepak, pán s vousem už nehrozí papírovou zbraní, spokojeně kouká na jeviště i někde za něj. Jsou tam jeho děti, které pouští na dvě hodinky do života. Už dávno jsem se naučil svou roli, tak teď postávám u konvice s čajem , usmívám se a podávám šálky divákům.. Bál jsem se , že v řadách uvidím smrt a strnulost, ale to proto, že jsem jim dříve neviděl do tváří. Srkají čaj jako srkají své příběhy, na konci budou smutní, oni to neví a o přestávce to začínají tušit. Někteří během přestávky zestárnou, jiní si koupí sklenici vína a zbytečně telefonují.. a na židlích leží několik květin… a myšlenky lidí se zatím v sále protahují. Před budovou zatím spokojeně odpočívají pouliční lampy a socha dívky se za mnou lehounce ohlíží. Rostou ji u nohou pampelišky, semknuté kalíšky květů v sobě uzavírají broučky a zpoza rohu na mě kouká toulavý pes. S tou zvláštní hvězdou v oku.

Vytahuji z kapsy červené nosy. Hlouček lidí se zakuckává, v ruce mám květinu, voňavý vzduch kolem mě proudí a já se nesu městem kolem zavřených výkladů a otevřených oken ložnic s mnoha nevyslovenými slovy.    Dívka na podstavci má na nose červený nos a ulicemi zní potlesk… žádné divadlo, to jen uplynul jeden krásný den, lidé jsou smutní, ale s krásnými zářícími dušemi a jedna paní prochází uličkou sedadel a utírá spadlý prach…