Nevíš

Tvůj život tiká jako hodinky,
vše propočítané, vládkyně nad osudem!
Lidé ve tvých očích jako kobylky,
jednou, víš, my tu už nebudem.

Kolik kroků, tolik bolesti,
ach! Jaká to žena!
I ty jednou sejdeš na scestí,
běda sestro, tobě běda!

Roky tobě stářím plynou,
ty, divák v divadle svět,
hercům čůrky potu z čela řinou,
potlesk, květiny a zpět.

Nevíš jaké to je být hercem,
režisérko z havraních vlasů,
ty se nemusíš ptát "kde jsem?"

Snad jednou vejdeš do jiných časů...

Čarodějko, já... Anděl nejsem...
Neříká to žádný z mých hlasů...