Soudný den

Ten den  konečně nadešel. Čas, kdy mělo padnout rozhodnutí, zda lidstvo ještě dostane šanci. Úpadek společnosti byl tak značný, jako už tolikrát v historii, že se nachýlil poslední začátek konce. Lidstvo mělo být opět zničeno, civilizace zpustošena a lidé vyhlazeni na samotný okraj vyhynutí člověka jako živočišného druhu. Mojmír se telepaticky náhodou (řízenou shora, jak si později uvědomil) napojil na jednání Komitétu pro záležitosti Země. Hovory zpřeházené a zmatené zprvu nedávali mnoho smyslu. Nicméně magická schopnost Intuice mu prozíravě radila vytrvat. Komitét byl složen z Terraťanů, nejvyspělejší civilizace Mléčné dráhy. Terraťané byli posledním stupněm lidství před přechodem do energetického stavu bytí a jejich rozhodnutí bylo určující. Byli prostředníky mezi vyššími bytostmi a lidmi.

Z myšlenek ho vyrušilo prudké bušení na dveře. Jen ho napadlo, že si soused zase spletl dveře a v návalu opileckého vzteku potom, co mu do zámku nepasoval jeho klíč, se snažil otevřít pěstmi. Vstal s tím, že půjde ke dveřím zjistit, co se děje. V ten moment se dřevěné dveře rozlétly na tisíc kusů po drtivém úderu beranidla. Muži v černém s kuklami na hlavách vběhli do chodby hned za granátem slzného plynu. Než se stačil podivit co se to děje, už ležel na zemi s tváří mezi dřevěným prahem a těžkou vojenskou botou. Jediná myšlenka co mu zbyla v hlavě zněla: „Proč nemůžu dýchat?!“ Srdce bilo jako zvon a plíce se i bez zoufalých impulzů z hlavy snažily lapit dech. Marně. Stejně marně, jako by průdušky čekaly čerstvý vzduch bez kouře v nádražní hospodě.

 Na zádech mu klečeli dva muži a jeden úředním tónem se špatně skrývanou nervozitou a strachem cosi recitoval v ruštině. Zvedli ho na nohy. Nadechl se zprudka a zatočila se mu hlava. Mohl konečně dýchat. Pro změnu zase nic neviděl. Tedy nic z reálného světa. Koulel očima po těch pestrobarevných kolech, klikyhácích a patvarech a snažil se skrz ně uzřít něco z dění okolo.  Slyšel sprosté hulákání souseda z venkovní chodby. Konečně je to opilecké hrubiánství k něčemu dobré, uchechtl se v duchu.

„Prásk! Prásk!“  Třeskly dva výstřely. Ohlušující rány, jako z brokovnice. Hned po nich salva z rychlopalné zbraně, pak ještě pár štěknutí z rychlopalné zbraně jiného kalibru. To ticho, co následovalo, mu teprve vehnalo pořádný strach do srdce. Zatřásl se, jak mu přeběhl mráz po zádech. To že se k němu domů vpadlo neznáme komando, znamenalo v těch pár vteřinách jen to, že mu naprosto zdemolovali byt, pověst a soudě podle policejních želízek ho i zatkli. Neměl tušení proč, za co a přesně kým. Dosud byl klidný. Ticho věštilo však něco horšího. Věštilo, že zásah se nepovedl a někdo se akci snažil překazit. Věštilo, že se někomu stal nepohodlným. Jen ve filmech se zátah překazí někým, kdo vás jde zachránit. Jako na zavolanou mu vtrhly do hlavy myšlenky na použití schopností a magie. Věděl, že nesmí, ale případy ohrožení života mohli být jedinou výjimkou. Jenže to mohla být také zkouška, provokace, aby použil magii ve světě, kde to bylo naprosto zakázané a možné jen s těmi nejhoršími následky. Žít pár set let v pekle a dostat se tam ještě za života s fyzickou podobou, to si rozmyslel i ten nejotrlejší padouch. Proto většina těch, co mohli magii použít, to neudělala a raději se nechala zabít. Pro jejich životy to byl konec, pro jejich duše to znamenalo notný skok kupředu.

Jak pravila zkušenost, nejdříve se hodily tiché schopnosti. Připravil si energii na několik dávek uspávací mantry a neprůstřelného štítu. Tiché schopnosti se výborně hodili do tohoto světa. Účinky se tvářili že pocházejí z normálních běžných jevů a téměř se nedaly prokázat. Štít například působil tak, že vás každá střela minula, byť vystřelená z bezprostřední blízkosti. Vyslal svůj vnitřní zrak chodbou. Za dveřmi bytu se válely dvě mrtvoly černooděnců v plynových kuklách. Před výtahovou šachtou ležel muž v županu s brokovnicí v ruce. Měl prostřílenou hruď. Mezi dveřmi k nouzovému schodišti ležel raněný muž v černém. Ještě žil. Silně krvácel a snažil se dostat k výtahu. Měl rozstřelenou vysílačku a poraněnou nohou se zasekl o dveřní pojistku. Podíval se do jeho ledvin. Životní energie měl dost, mohl to přežit. Krátce se zamyslel. Komando bylo určitě z některé  dnes tak četných policejních složek. Muž měl nejspíš rodinu, rád svoji ženu a tuhle práci dělal proto, že byla tak dobře placená a chtěl v nejistém světě uživit své dvě děti. Letmo mu pohlédl do vzpomínek. Až na ty děti ho Intuice nezklamala. Děti měl tři. Snad toho nebudu litovat, podotkl a použil sílu myšlenky, aby mu uvolnil nohu. Pak vyslal náhodný impulz v elektrické síti a přivolal tak výtah. Zbytek byl na něm.  Nahlédl na schodiště. O tři patra níže utíkal muž s kalašnikovem v ruce. Byl do půl těla nahý, na sobě jen džíny.  Intuice a Vhled mu dopověděli zbytek. V domě měl soukromý byt jeden velmi nebezpečný mafián. Došlo k informačnímu ruchu a někdo spletl patro. Místo do třicátého třetího o vtrhli k němu do třicátého druhého. Takové chyby se stávají také jen ve filmech. Ťuklo ho to vzápětí. Někdo je zradil a zaonačil tu záměnu úmyslně.  Ještě že v době přepadení Mojmír  meditoval. Málem ty policisty zmasakroval. Měl nad dveřmi v chodbě nášlapnou minu z energie větru Vzestupného sálavého proudu. Působil po několika vteřinách smrtelný infarkt. Jaké štěstí, že minu na noc ještě neaktivoval. Noční přepady byly posledních několik let běžnou součástí života střední třídy. Muži u něho v bytě mezi tím zmateně zaujali obrané pozice a vyčkávali. Mafián Stojkolič utíkal v tu chvíli o další patro níž. Takhle jim zcela jistě uteče. Rozprostřel své vědomí na celý byt. Dalo to práci, byl ještě trochu otřesen.  Zástupce velitele komanda měl už dříve podezření. Aha, to je ten správný člověk pro nápovědu. Zkusím jeho a pak dalšího nejbystřejšího člověka v jednotce, řekl si Mojmír. Za malý okamžik ho už slyšel, jak křičí: „Byli jsme prozrazeni, špatné patro!“ Velitel pochopil velmi rychle: „Všichni ven! Bravo jedna - schodiště“. Za moment mu nahlásí Stojkoliče na schodech. Bylo pozdě, stejně jim asi uteče. Vyslal za ním své smysly. Stojkolič byl dost udýchaný. Dlouho takhle rychle utíkat nemohl. Kdyby ho tak trošku zdržel, dostali by ho. Mohl by mu podrazit nohy. Pokušení ho hřálo v břiše. Pak si ale vzpomněl na starou známou myšlenku. Byla pravdivá tehdy, když mu přišla na rozum poprvé, stejně jako dnes. Když tehdy zachránil tolik lidí před uhořením v autobuse. Všichni ti lidé zemřít měli. Došlo k tomu u každého z nich později a daleko více útrpně. Podivné nehody, bolestivé náhlé akutní a jak jinak než zcela neznámé nemoci. Cítil se pak hrozně. Pochopil, že může pochytat lumpů kolik chce, ale tahle společnost vždy „porodí“ nové. Může zachránit kolik chce životů, vždy budou nějaké tragicky zmařeny. Z pohledu běžného světa tomu mohlo být jinak ale z vyšších perspektiv to bylo lhostejné. Víc tedy hochům z komanda pomoci nemohl. Nechal tedy Stojkoliče běžet a plně se vrátil do svého těla. Uvědomil si, jak mu jeden z černooděnců sundává pouta a zahanben se pokouší o omluvu. Řekl mu, že nahrazením škod se mu omluví nejlépe a  úplně. Vzpomněl si na Komitét. Přisunul si židli a omdlel.

 Nechal své tělo na pospas drobným událostem. Nevnímal už převoz do nemocnice ani promptní úklid a opravy jeho bytu. Ještě než dojel do nemocnice, nepoznali byste, že se v domě něco dělo. Vše uklizeno, vyčištěno. Když se pak vracel po týdnu z nemocnice, nepoznal by to ani on sám. Vše bylo opraveno nebo nahrazeno. Asi se někdo přičinil, obvykle se vyplácelo jen finanční vyrovnání a postižený se musel starat sám. Komitét mezi tím značně pokročil v jednání. Čas na jejich úrovni ubíhal rychleji. I tak jednali velmi dlouho a živě. Tato rozhodnutí se nedělala lehko. Vždy se našla skupinka lidí, kteří si šanci zasloužili a stádo převažující je počtem mnohonásobně, které si zasloužilo zkázu. Naposledy to byla říše Mayů, Pompeje, předtím  Sodoma a Gomora společně s Atlantidou. Terraťané neradi vykonávali tyto rozsudky. Vždycky to znamenalo, že na mnoho set tisíc až milionů let upadlo duchovní poznání na nulovou úroveň. Lidé se po ty časy staly prostými zvířaty. Z toho neměl radost nikdo.

Rozhodnuto bylo dávno před Mojmírovým narozením. Když znáte lidské srdce, můžete předpovídat myšlenky. Znáte-li myšlenky, můžete usuzovat na budoucí činy. A skutky tvoří osud. Ten byl Terraťanům i  Vyšším bytostem znám už velmi dlouho. Mojmír si uvědomil, jak se to mělo i s onou „náhoda“, vyslechnutí závěru jednání Komitétu. Tato náhoda byla důsledkem prostého faktu, že ji chtěl slyšet. Byl na to duchovně připraven. Každý, kdo byl na této úrovni, slyšel co měl. Někdo více, jiný méně. Mohli s těmi informacemi naložit jakkoli,mimo vyzrazení a využití k osobnímu prospěchu. To by však ani jediného z nich nikdy nenapadlo. Vrátil se zpět ke svému životu, jako by se z toho nic nestalo. Vrátil se do kazící se společnosti s jasným koncem. S nikým o tom nemluvil. Málokdo by mu věřil a nic by se tím nezměnilo. Tenhle život byl příležitost jako kterýkoli jiný. Žil dále jak uměl. Vyhlídky na konec světa už mu nepřinášely beznaděj a důvod k depresi. Věci nakonec přece byly jak měly být.