Běžet na místě

to nic, já zas píšu jako "prase":) - "ve mně" samozřejmě:-)))

No ještě aby! :) Všimla jsem si, že o tobě píšu v ženské osobě, to se omlouvám. A propo, nakonec si to každý nějak obhájí.

Hmm, zbytečně dlouhý elaborát, na můj vkus... po letech jsem se prohraboval svými věcmi, protože jsem narazil na zdejší stránku, a dávám sem zkusmo věci, který ve mě pořád něco vyvolávají ... nic víc, nic míň... a presvědčen už dávno nejsem o ničem... tohle beru jako takový zrýmovaný deníkový záznam... a to mi těžko někdo může netolerovat, ne?:-)

Ano, gloomy, když si čtu zas svou báseň, tak si asi vzpomenu, že zrovna nějaký Martin byl hajzlík a nepodíval se na mě. Nějaká ta citová aférka. Jenže...to se budeš možná divit, i slova umí být věrna pocitu. Proč psát něco, o čem si myslíš, že opisuješ jen situaci? V poezii vidím skutečnost, která je podána jedincem, básníkem natolik subjektivně, niterně, ale věrohodně, že ta báseň se mnou komunikuje. Že si ji dokážu přivlastnit a číst po svém. Já chápu, že je to tvoje nemluvně a tak tvůj pohled je nasycený. Z mého pohledu je to další výtvor napsaný pod tlakem "psaní", dobře to vystihuje tvůj komentář, že pod tím vidíš pouze "slova, slova, slova". Chtěla jsem jen ukázat, že pokud takovou báseň napíše každý přitroublík, když si řekne - ano, všichni píšou básně, tak budu i já. Najednou ta předurčenost k básnictví a vzniká tohle. Ve mně to vyvolává akorát bublající smích. Ale pokud jsi přesvědčena o tom, že je to dobré, v tom případě mi nezbývá nic jiného, než tvou výpověď tolerovat. Čteš jiné amatérské básníky tady? Víš, jaká je situace? Nenavádím tě k opisování básní ze Zlatého výběru, to rozhodně ne. A nebo jinak, čteš klasiku? Já se klíďo přiznám, že když jsem napsala tak hezkou báseňku viz výše, neměla jsem o literatuře ani šajnu. Myslím, že to končilo Erbenovou Kyticí a pak tma, dlouho nic:)

Ono spíš úmyslem bylo takové pocity nezažít... on přehání člověk mockrát, to je pravda:-), bohužel tohle není ten případ. Možná, že ta zdánlivá "neupřímnost" vychází z toho, že jsou to prostě jen slova, slova, slova... a navíc se rýmují, což pocity rozhodně nedělají:-) I po čase, když tohle čtu, mám ten hnusnej pocit zase... jako když se člověk bojí poslechnout si určitou píseň, aby se mu "něco" nevrátilo... takže z mého pohledu to účel splnilo:-)

Tak, přispívám svou troškou do mlýna. Upozorňuji, že tahle je jedna z mých nejmilejších:) Každý píše o lásce, jako o krásné paní, já vím jen o sázce, co byla mou daní. Snad jsem si myslela, že vše je krásný sen, z kterého jsem se probouzela, zbyl mi jen kalich slz a nenávisti... K TOBĚ!

Říkám si, jestli ti sem nemám okopírovat jednu z mých prvotin a hádat pak, kdo se vyděsí víc. Jsou podobně rýmované a podobně vykřičené - intenzivní. A taky si moc dobře pamatuju, že jsem je nemyslela vážně, že jsem nic z toho, co tam bylo napsáno, absolutně neprožívala. Potřebovala jsem naplnit tvar - rýmy. A ty vykřičníky dělají hodně, to jsou ty infinitivy. Nebylo to ani póze, ani stylizace. Spíš z mé strany hluboká nevědomost. Třeba si dobře vzpomínám, jak jsem byla hluboce přesvědčená o tom, že poezie je smutná hra. Blbost, co? Takže k tobě: nemyslím si, že není možné, aby to, co jsi teď napsal, člověk necítil a nemyslel vážně. Ale hádám, že je to pojetí hodně přepálené, než byl úmysl.