Brain dump #5

Čas plyne a dozrál k dalšímu brain dumpu. Poslední díl seriálu byl vydán před relativně dlouhou dobou, proto není divu, že jej někteří pravděpodobně nesledujete. Můžete nalistovat předchozí díly a udělat si obrázek. Jedná se o koláž střípků, prostě výpis obsahu mozku. Takže jedeme dál... jsme asi uvnitř vtipu jsme v anekdotě, kterou vypráví jeden archanděl jinému Je mi kolem šestnácti/sedmnácti. Stojím v kuchyni u nás doma a babička mi říká, co mám koupit k večeři. "Kup mraženou rybu, tresku. Ne štiku - tresku!" pozvedne prst a zatváří se, jako by na tom závisela budoucnost lidstva. Začnu se smát: zatvářila se jako treska. "Nesměj se, Daníčku. Vždyť podívej, kolik mi je. Já už si nemůžu nějak užívat, tak žiju takovýma blbostma." No jo. jsem špetka soli v pytli s cukrem jsem tón harfy v bubnování budoucí čas v moři přítomnosti byl jsem tu dán abych provokoval nesouladem abych stavěl chýši v písku pro hrady v noci bděl, ve dne chodil spát... Já si ovšem užívat můžu... O mnoho později. Jaro. Řekla, že doma se stydí, jsou tam rodiče. V tom parku v noci nikdo nechodí, ne nikdo. Tam o to přijde, naprosto v pohodě... Bylo to v sedě. Záře lampy dávala parku romantický odstín. Občas někdo prošel, samozřejmě. Tvářil jsem se, že dělám nejpřirozenější věc na světě. Ne, nemá tam být "jako bych dělal". Jakoby?! haló, slečno spadl vám na zem kapesní sníček musela byste snít ve velkém jako já Ale vždycky to nevyjde. Jiný střípek, dřív a hlouběji: Říkala, že spolu nemůžeme být šťastni. Pak jsme se oba synchronně postarali o to, aby měla pravdu. Byli jsme uvězněni ve spirále negací, která se roztáčela čím dál víc, už sama. To nešlo, opravdu. Sorry. Ale to léto jsem se otevřel Výš, poprvé po dlouhé době... transcenduješ. prostě transcenduješ. i ten nejšílenější záhyb reality je vlastně tvé chtěné dítě Ale občas to vyjde. Střípek později, ale pořád ještě brzo. Tanec v měsíčním světle, cinkot stříbra na ohebu zimy a jara. Cítil jsem ji všude kolem, ve všem, co se mi stávalo... I to jméno... Nosil jsem drahokamy naděje. Věděli jsme o sobě, pořád. abych nezklouznul do říše skřítků víl a duchů kde láska je skutečně navždy protože transcenduje smrt transcenduje vzdálenosti transcenduje život transcenduje... Víc nemohu povědět. Některé věci jsou příliš čerstvé. Nemohu psát o něčem, co stále ještě píše mě. Snad s odstupem... snad v pokračování. Vraťme se k pointám, ty jsou neškodné. četl jsem moudré knihy ale byla v nich jen jména lidí takže se asi začnu jmenovat Nemocnice, koupelna, po úraze. Všechna milostná dobrodružství mám zatím před sebou, protože jsem ještě neměl co dát. Sestřička je nervózní, posadí mě na židli u sprchy. "Seď klidně!" zahrozí prstem. Začnu se smát. "Proč se směješ?" "Ale,... já jen tak..." Uznejte: mám ji říct, že se zatvářila jako "ne štika, treska"? Nepochopila by to: a tak to chodí.

---