Tragikomedikon čili Hloubkový pohled do jednoho obyčejného školního dne

Tragikomedikon

čili

Hloubkový pohled do jednoho obyčejného školního dne

Začalo to, jak věci často začínají, začátkem, neboť kdyby to začalo koncem, tak to asi máte vzhůru nohama. Ten byl oděn do velebného hávu rána, plného kuřáckého chrchlání, girland chodníků, zdobených zvratky a rozvernými psími hromádkami, k nimž majitelé usilovně kadících pejsků tančili své obvyklé mystické tance „Copak ale, copak ale, inu ale, ale, copak, inu ale, inu co?“, s tváří obrácenou od zvířete, jež je měly stavět do pozice kohosi, kdo inkriminovaného živočicha, jenž se právě svobodně obrací naruby na druhém konci vodítka, svíraného v jejich ruce, vůbec nezná, žejo, Azorku? A ta ošklivá hromádka, kterou si někdo hezky odnese na podrážce, tak tu jsme nikdy neviděli, hlavně honem pryč.

Všechno bylo tedy na první pohled, všechny další nevyjímaje, v normě.

Mohlo by to být slunečné a krásné ráno, kdy ptáci zpívají, vzduch letně voní, a je krásné se vnořit do jeho hloubky, jako do osvěžujících modravých vod tajemné laguny. Ano, to mohlo, ale ve skutečnosti bylo šedivé, ufňukané, podzimní, pošmourné, nepříjemné a studené, v němž před člověkem vyvstávají všechny jeho zlé myšlenky, skutky a vůbec lumpačení jako takové, neboť on se domnívá, že takový den je už určitě za to vše trest.

Škola byla stará.

To se dalo na její obhajobu říci vždycky. Ať už chtěl člověk poukázat na to, že je šedá jako letora cifršpiónova, či že je půvabná jako hrobka nějakého obzvláště zlobivého a neoblíbeného faraóna.

Obsahovala podloubí, tedy to pohlcovalo oběti jako první, skrze černou tlamu kovaných mříží, na nichž se srdnatější žáčkové vozili jako na takovém mrzáckém, polovičním kolotoči, nemaje strach z hněvu páně školníkova, či rozdrcených kolenních jablíček. Zde se rotili přicházející prosebníci, kteří se už nemohli dočkat, aby jim ten den dal další nové poznatky. Tak postávali v ponuré prostoře, celí veselí a rozjaření, tak rozjaření, že tam jednou vysoko na zeď někdo hodil moc hezkou hnědou kuličku, uhňácanou zřejmě ze psího hovínka, a ona tam zůstala jako přežívající relikt až dodnes, k upomínce slastí života školního.

V davu zarputilých tváří a barevných bundiček stál dnes i jeden majitel takové, do které by se všechny dětičky vešly přinejmenším dvakrát a ještě by zbylo. Dobromyslný výraz jeho tváře značil, že je to důvěřivý truhlík, jak už občas tlouštíci kupodivu bývají. Byl nový, nastoupil, byvše zapsán do černé knihy školní docházky, a hned byl tři neděle nemocný, protože nebyl vlastně ani moc odolný. Takže právě tento skvělý den, jinak úplně bezvýznamný, byl jeho prvním oficiálním zapadnutím do soukolí vzdělávání v útrobách faraónského vzdělávacího ústavu.

Jmenoval se Vašíček.

Netrvalo dlouho a další dětičky se začínaly scházet, ale nový chlapeček tam byl první. Stál tam už tehdy, když se kolem doširoka a do daleka rozlévala jen bezútěšnost, jakou si neumí představit nikdo, kdo nestál první a osamělý u školní budovy a nesledoval metaře, smrkajícího skrz prsty.

On Vašíček byl vlastně vždycky všude první.

Ne, že by tolik toužil po prvenství, ale dávalo mu to jistou možnost zaplout do „pozic“ a nevyvolávat bouři veselí svým mocným a nepříliš ladným příchodem, neboť dětičky se rády smějí. Jsou takové veselé, skotačivé a rozverné, pořád samý úsměv a „ejchuchů“.

„Klustoprde!“ ozvalo se dětským hláskem, plným onoho bezelstného štěstí.

„Klustoprd, ten si prd, až to byla rááána!“ notoval už další rošťáček, nezbedně se smějíc zpod kulichu širokými mezerami mezi mléčnými zoubky, v každém očičku jednu lumpárnu větší než druhou, filuta jeden.

Vašíček se vtáhl sám do sebe, jak to uměl. Okolo bylo okolo, uvnitř bylo uvnitř. Mezi tím byla silná hradba, přes kterou nemohlo nic projít, stačilo jenom vrazit ruce do kapes a zavrtat bradu do teplého otvoru límce bundy. A tak kolem něho pršely dětské komentáříčky na všechno, co měl, neměl a mít měl, dětičky skákaly kolem jako střelená svině a samou radostí strhávali k radostným tanečkům i nově příchozí, až veselé volání „Jé, ten je klustej! Je to masťoch! Basťochůůůůů!“ znělo vůkol, doširoka, dodaleka, až k popelnicím přes silnici.

Potom už plešatý a ušatý pan školník otevřel druhou bariéru, a všichni se mohli začít strkat a předbíhat do černé díry vrat školní budovy. Vašíčka přitom odstrkali až někam na konec způsobem, že se mu chtělo začít brečet. Ale utřel si nos a sám, jako obvykle, vešel skrze veřeje do své nové školy, místa očividného a již téměř najisto očekávaného utrpení.

Utrpení, jež začalo opravdu s nadšením a pětilebčičkovým komfortem.

Hodinou tělesné výchovy, na niž si Vašíček ale zapomněl připravit.

Přečkal trudné chvilky v šatně s ostatními spolužáčky, kteří se navlékali do trenýrek, do nichž by se nevešel, ani kdyby si dal tu práci, rozbil jim jejich pusinky na krvavý lívaneček a vahou své váhy by si ospravedlnil lup. Bylo by to k ničemu, a navíc, on Vašíček byl takový mírumilovný. Tak prostě jen tak, jak byl, (svědomí mu nedovolilo jít obutému v bačkůrkách, takže v ponožkách, které se díky světlé barvě začínaly rychle měnit v ponožky dvoubarevné, ba schématicky rozdělené) vkráčel do ohromné a zatuchlé dvorany slávy tělesné výchovy, zdraví, pohybu a nepředstavitelného množství prachu, jemuž v rozích podivně kraloval pach v rzivé piksle rozvařeného morku s játry.

Souhučitel se mu hned od začátku nelíbil. Kterak pružně přiběhl odkudsi z bezútěšna kabinetu tělesné výchovy na svých ó-čitých sportovních nohou, oděn jsa cel v soupravě tak teplákové, že měla sportovní proužky téměř všude, kde byl kousek volného místa. Větry v běhu dozadu sfoukané vlasy se tvářily nad ladným a dozadu ubíhajícím čelem učitelovým dosti vyčítavě, ale vypadalo to, že se ještě nějaký čas, přes protivenství a nepřízeň všech protivětrů, udrží.

A jeho tvář?

Och, obraz mužné mužnosti, jíž by se měl honosit každý muž, jenž se chce jednou nazývati mužem, či ztratil louskáček na ořechy. Za ten, stejně jako za symbol mužnosti, mu může posloužit velmi dobře klenutá, pevná, ba kamenná a hranatá brada, tak krásně vypracovaná a vysoustruhovaná, že měla uprostřed prdelinku, v níž vousky vypadaly, jako by byla snad nedbale vytřena. Nadto se pan učitel díval párem oček tak očkatých, že každý primát by mu je upřímným srdcem záviděl až do morku sklivce, a snažil by se mu je ze samé závisti vydloubnout.

Ten pohled děsil a Vašíčkovi se dělalo nevolno. Nevšímal si, jak na něj ostatní chlapečkové a holčičky ukazují a šklebí se svými sladkými papulkami, neboť se o něho stále nutkavěji pokoušely mrákoty.

„Třido pózór!!!“ vydul v tu chvíli souhučitel nad svou druhou řiťkou hlasem, jenž nenechával na pochybách, že na vojně musel být určitě jinde, než u kuchyně či u sanity. Jeho břeštící intonace dávala tušit, kterak je hrdý na své svrchované velení, do něhož vkládá vše, celý svůj um, všechny sny, touhy a myšlenky, školní i domácí! A jeho úsilí bude korunováno úspěchem, jeho snaha se stane kolébkou bezvadně secvičené a jednotné skupiny cvičenců, jdoucích na jeho příkaz s jásotem až na smrt či vykloubení libovolné kosti, v čemž je nebude srážet ani jejich rozmazlená sedmiletá povaha, jíž ustavičně kazí maminky, neznalé toho, kterak se má správně vychovávat dítě, aby z něho jednou něco bylo, kupříkladu „specnaz“. „Vřadnastóupit!“

Vašíček zaparkoval kdesi v řadě, kde byl někdo slabší než on a nedovolil si ho vyšťouchat, sevřel ruce bojovně v pěstičky, napřímil se, přitiskl tlustá stehýnka k sobě, ač se mu nohy napínaly jako střívka na jitrnici v horké lázni, a vypjal hrudník, že se téměř klenul nad bříšánkem. Věděl, že v očích má bojovný výraz, že je teď tajemný a neznámý válečník, jenž stojí po vojensku v pozoru tak, jak to nikdo kolem určitě neumí! A tím na všechny zapůsobí natolik, že-…“

„Cotoje?“ zatroubil pan momentální velitel na své khaki rtíky. Prst ukazoval na bojovníka Vašíčka a podhubní prdelinka se ježila mocným nesouhlasem.

Rekrut vystoupil, tvářil se stále bojovně, jen tak nějak znejistěle. Chystal se podat řízné hlášení, tak na něho pedagog zapůsobil, ale nějak mu přitom zaskočila dušička, která byla maličká, a tak se to celé pošpatnilo.

„Já… já jsem si za-zapomněl cvičební úbor,“ vykoktal tichým hlasem, nevojensky třaslavým jako miska želé na odstředivce. Doufal v útrpnost toho očividně nelidského učitele, neboť věřil ve své nezkažené dušičce, že lidé nemohou být tak zlí.

Jak se mýlil!

„Tak… tovšechno dolů! Do slip!“ děl souhučitel a Vašíček zbledl, jako by se chtěl zamaskovat u stěny a navěky zmizet, čímž by dojista udělal pedagogovi radost.

„Převlect!“ kázal dále mučitel a zabodl prst do vzduchu směrem ke dveřím tělocvičny, tam, kde byla šatna s kloktavými drátěnými věšáčky se dřevěnou bambulkou a obrázkem pod ní. Momentálně byla na úrovní mučírny a popraviště, kde už řehtají dva poníci.

Zde odložil Vašíček své svršky, ale učinil tak pomaloučku a rozvážně, doufaje, že třeba hodina přejde šťastně a nikdo si nevšimne, že tam není, a nikdo jej nebude postrádat. Stahoval svetřík přes baculatou hlavičku, rozepínal rozměrné kalhoty, až do šatny vběhl další chlapeček, jenž se nekontrolovatelně rozesmál dětským smíchem a kamarádsky zvolal:

„Souhučitel říká, že máš dělat! Klustoprde!“

Bylo zle, neboť nejen, že nebyla Vašíčkova přítomnost oželena, ale ona byla naopak přímo vyžadována. Strašným seznáním pravdy vypučelo na kyprém tílku několik rozlehlých plantáží kvalitní husí kůže. Jen ve slipech, přes které se mu dralo bříško, se přiblížil ke dveřím, nadechl se a vkročil do ledové a ohavně páchnoucí prostory školní tělocvičny.

Dětičky běhaly v kruhu, aby se rozehřály a nepotrhaly si třeba při následném rozverném cvičení, plném radosti, své šlášky a svalečky, ale všechny se daly do veselého smíchu, jak uviděly Vašíčka ve dveřích. Jeho bílé tělo, faldíky, tlusté nožky a nezbedné poprsíčko, jež dojista nedělalo čest a slávu žádnému dobrému hochovi.

Učitel, vědom si svého závazku a poslání pedagoga, poklepal štítivě Vašíčkovi na rameno, což ho mělo povzbudit, nicméně to křičelo spíše o nutnosti zrušení tělesných trestů a bičování na školní půdě. „Kolečka, pět!“ pravil stručně, aby umocnil svou touhu po podpoře toho nehezkého, ba ošklivého, tlustého a očividně nevhodného chlapečka, který bude jeho snu o gymnastickém komandu platný jako papírový pohrabáč.

A Vašíček se vyřítil na okruh cvalem, jenž by dělal čest každému slušnému slonímu mláděti, ale přes mohutný dusot ho každý předbíhal a otáčel se na něho, aby viděl, kterak mu nadskakuje bříško a prsíčka, a kterak se mu už po chvilence rosí čelíčko únavou. Plácal bosýma nožkama, až to bolelo, a záblo ho celé tílko, při čemž vzpomínal, jak krásně se mu stonalo ještě před pár dny doma, v teplíčku u maminky. Pro zbytek hodiny upadl do jakési milosrdné letargie, tedy si naštěstí nic moc nepamatoval. Netušil, kolik prostných odcvičil, přičemž si ostatní spolužáčkové ukazovali na jeho slipečky, do nichž se, unaven příšerně z běhu, trošku uprdl, což bylo díky jejich bílé barvě patrné. Nepamatoval si, kolikrát potupně a s hlasitým plesknutím narazil do snížené švédské bedny, již ostatní přeskakovali, co jim nožičky a ručičky stačily. Věděl jen, že dýchá jako parní lokomotivka a soudruh učitel si jej prohlíží zamyšleným zrakem starého bači, jenž v chotáru objevil chromé jehňátko, a teď s pravou lidskostí a jemnocitem rozmýšlí, jestli má vážit cestu až do salaše na kopec pro ten rezavý nůž, či mrzáčka dorazit o šutráček.

Jen jedno bylo jasné. Největším nezbedou v celé třídě byl určitě Liborek! Byl takový živý, průbojný, s rozpláclým nosánkem a mžikavými očičky. Když běžel kolem, tak do Vašíčka dloubal a kopal. Dokonce ho chtěl vzadu v rohu tělocvičny, když soudruh učitel byl zaslepen myšlenkou cvičení na žebřinách, začít tlouci, ale Vašíček bolestně zafuněl a odrazil ho pupíkem, načež následoval hvizd učitelské píšťalky, značící uzrálé rozhodnutí o dalším nevyhnutelném osudu hodiny.

Když byl konec, soukal se Vašíček do oblečení a připadal si jako nejšťastnější chlapeček na světě. Někdo mu tedy zatím plivl do bačkůrky a utrhl límeček u košile, ale i tak to byla velmi šťastná chvilka.

„Klustoprd, ten si prd, až to byla ráááána,“ notoval zatím Liborek nahlas a laškovně se kroutil a nadskakoval ve dveřích, „mááálem to záábilo pana generáááála!“

Vašíček vstal, chtěl už pryč, ale pupíkem již jednou odražený rozumbrada si to vysvětlil jinak a zvolil skutečně hrdinnou cestu. Utekl ze dveří, ječíce ještě svým dětským hláskem o masťoších. Nový chlapeček si vyslechl v šatně ještě hodnocení od dalších chlapečků i holčiček, kteří všichni měli něco hřejivého a přátelského, takže buřti, klusťoši, basťoši i masťoši jen jen pršeli. Potom se sebral, když se šatna vyprázdnila, a pomalu začal vylézat schody do druhého patra, kde měla být tříta II. A.

V té chvíli se ale o slovo přihlásily jeho vnitřnůstky, poslední dlouhé chvíle natřásané takovým způsobem, že nemohly neprotestovat. Obzvláště střívka byla jaksi nabublána. Podivně chrčela a kvíkala, což byl start k poslednímu úseku schodiště, jež musí být zdoláno v čase více než krátkém. Musí to tam být… nad schody, blízko, na dohled, jako všude! Vašíček se nad schodištěm rozhlédl, trošku si oddechl a vrazil do dveří nalevo od schodiště, na nichž byl namalovaný panáček. Přetěžké prastaré veřeje mu div neutrhly aktovku ze zad a zaklínily ho tak, že se chlapeček již začínal, přes atheismus celé své rodiny, modlit, neboť cítil neodvratnou pohromu. Zabojoval o svá nezadatelná práva, která musely uznat i nepřátelské dveře.

Když vletěl do kabinky, nesundával ani aktovku, jen stáhl rychle manšestrové kalhotky a prádélko, poznamenané již hnědou fajfkou z tělocviku, načež lačně přisál své pozadí k ukliňující studené mase záchodové mísy. Oddechnutí čisté úlevy se rozlehlo záchodky spolu se slavnostní salvou a fanfárou.

Když tu pod spodním krajem kabinky vypučela střapatá dětská hlavinka.

Jiříček! Další nezbeda z II. A! Ten, který se pokoušel při hodině tělesné výchovy Vašíčka mocí mermo srazit do složené hrazdy, či nacpat k radiátorům. A potom chtěl ještě pomoci Liborkovi, ale hned se lekl, a tak radši utekl.

„Bléé, smrdíš, masťochu, basťochu, fůůůůj!“ řekl.

Než mohl Vašíček zareagovat, přičemž mějme na paměti, že přerušovat výkon, jímž se zabýval je skoro nemožné, zabouchly se staré, tisícem bílých nátěrů fermeží natřené dveře, kteroužto zvukovou kulisu zakončily perkuse dvojího chroustnutí otáčeného klíče v zámku. A nový chlapeček se už nezdržel slz. Tak seděl, tlačil a tiše plakal nad tou nespravedlností světa, chtíce se vrátit okamžitě domů, k mamince, a už nikdy nikam nejít. Slzy mu oschly až když nebylo co dále tlačit. Samozřejmý pohyb na pravou stranu, k prehistorickému držáčku na toaletní papír se zarazil v hrůzném zjištění.

Chrli, chrum, chrum, udělala prázdná rolička.

Vašíčkovi poklesla čelist, až se mu nakrabatila druhá bradička. Co měl jen dělat? Jak mohl jít jen tak…? To přece nejde!

Sešity!

To byla další spásná myšlenka, ale zhatilo ji to, že souška učitelka určitě pozná, že z něho trhal, a bude se zlobit a dá mu do notýsku černý puntík. To se přece nesmí, trhat ze sešitů papír, to se rozumí!

Už to začínalo vypadat, že tam bude muset zůstat na věky věků…

Sundal si alespoň ze zad modrou koženou aktovku s Pifíkem, pátraje v jejích útrobách, vonících shnilými hruškami, které tam jednou zapomněl přes neděli. Vzpomněl si radostně na svačinu.

To bylo ono!

Ubrousek ze svačiny!

Vrazil hbitě ruku do kapsy, která vydávala mimo jiné i vůně salámů a jablek, ale již táhl ven žádanou věc, která byla k jeho hrůze pouze vložena do mikrotenového sáčku. Zkusil sice použít i ten, vytřepavše předtím poživatiny kamsi do aktovky, ale jen celé nadělení rozmazal a rozpatlal po celém již trnoucím a brnícím pracovišti.

Další věcí, na kterou narazil, byla výtvarná výchova. Zbytečnost nad zbytečnost, pomyslel si Vašíček, ale poté se jeho prst dotkl chladné oceli nůžtiček, jimiž nedobrovolný obyvatel záchodové kabinky ihned briskně zastříhal. Dodalo mu to nápad, a již se oddával horečným záchranným pracem. Ocel cvakala, zatínala se a stříhala a stříhala, a Vašíček funěl při ohýbání a naklánění.

Zanedlouho se dveře slavně otevřely a vystoupil dobyvatel a pokořitel záchodku. Jednu nohu měl v bačkůrce bosou a kapesník v kapse taky scházel, nicméně bylo dosaženo výsledku, a to chlapečka nadýmalo spravedlivou pýchou.

Zalomcoval dveřmi, ale bylo opravdu zamčeno. To pýchu poněkud ochladilo, ale úspěchy, které již zažil, mu dokazovaly, že žádná situace není bez řešení, a on, tajemný válečník, se musí jen trošku snažit a vše dokáže! Vždyť tady, na téhle základní škole, byl neznámý jako jeho oblíbení hrdinové z komiksů. Neznámý a tajemný, to jsou dva základní předpoklady úspěchu v jakémkoliv a sebevíce riskantním podniku!

Otevřel vysoké okno a vysoukal se na okopané topení. To mu zabralo chvilku a uslyšel přitom prasknutí jakéhosi nehodného stehu svých kalhotek, ale nedbal. Jen trošku námahy, sténání, chroupání  a kymácení nespolehlivě ukotveného radiátoru, a již byl navrchu, u otevřeného okna. Vyklonil se ven a spatřil ke své radosti, že od druhého patra jsou pod okny již takové malé kamenné římsičky a necelé dva tři metry daleko že je okapová roura! Jak snadné to všechno bylo. Ne ovšem, kdyby byl jen v prvním patře, protože tam žádné římsičky pod okny ještě nebyly. Ve všech filmech přece hrdinové prchají ze zajetí po takových římsičkách, a ještě užších! Tohle měla být legrace, protože Vašíček už dokázal pokořit záchod, jenž byl teď ucpán textilním chuchvalcem.

Nejdříve spustí na římsu svou aktovku, aby mu nepřekážela při seskoku, rozhodl se. Bude muset totiž zarýt bačkůrky do kamene a stát jako socha, ani se nepohnout, všechnu váhu přenést na ruce, než nabude rovnováhy. Potom už poběží jako kočka, vždyť je to jen kousek, poté si nasadí na záda znovu aktovku a znovu rychle chytí balanc, načež přeskočí kolem rohu, kde je římsička odrolená, a chytí se za okapovou rouru, po které už to bude hračka. Sleze dolů a znovu projde do školní budovy, jako by nic.

Jen si bude muset dobře otřít bačkůrky na rohožce, aby nikdo nic nepoznal.

To se budou všichni ale divit, panečku!

Opatrně, profesionálně, Vašíček už spouštěl svou modrou aktovku s pejskem na římsu. Pomaloučku ji položil, hledal její rovnováhu, a když ji našel, tak nechal sklouznout i druhý řemen.

Aktovka se v tu chvíli proradně převážila a zřítila se dolů, za Vašíčkova poděšeného vyjeknutí, při kterém se snažil vyklonit a lapnout ji, a rozpleskla se na chodníku, zvraceje ve smrtelných křečích sešity, čítanku, penál a výtvarnou výchovu.

Na pomoc!, pomyslel si Vašíček, ale než mohl přehodit hbitě tlustou nožku přes rám okna, aby pružně doskočil na třícentimetrovou římsičku, zachrastil ve dveřích klíč a jako lítá saň vběhla na záchodky souška učitelka, od níž dostal vynadáno za to, že není v hodině, když má, nadto leze po topení, otevírá okna a sveřepě a svévolně z nich vyhazuje aktovky.

Jinak to byla souška učitelka moc oblíbená, taková nepřehlédnutelná. Postavu jako galeona pod plnými plachtami, často červenými či jinak řvavými, nad níž její dohněda jakýmsi kosmetickým svinstvem nalíčená hlava s mocným laločím vypadala majestnátně, nadto z ní pučely na černo barvené vlasy, vyhlížející jako velmi zvláštně zabarvený kotrček, vybujelý do velmi zajímavé podoby na ohnilém pařízku. Mocné opupení svíral pás povětšinou sukně z černé kůže. Kdož ví, proč tak bylo? Snad jiný materiál nebyl dost pevný. Nicméně souška byla kamarádská ke svým žáčkům, smála se vždy takovým blahobytným, pupkaťoučkým smíchem, samé: „Chuo, chuo, chuo, hm-m-mle, chuo! Uměla moc hezky břinkat na klavír v hodinách hudební výchovy, k čemuž zpívala mocným hlasem a rozšiřovala svá mohutná chřípí, snad jako rezonanční pomůcku.

Vždy byla připravena podávat ke všemu vysvětlení a krásná přirovnání. Když například popisovala při jakési příležitosti housátko, převalovala, slintajíce tak slyšitelně, aby to ještě nebylo viditelně, na jazyku tak mazlivě slova „Juemňuočkuééé… ňuežňuoučkuééé…“, dmouce chřípí, až se v mysli rýsoval oživlý obraz, kterak se již tato něžnost a jemnost přesouvá na konci vidličky do jejích slintajících požeráčků, kde najde housátko svůj nevyhnutelný konec, protože je tak něžňounké a křehoučké a chutňoučké a… mlasky mlasky.

Nyní ale popadla necitlivě Vašíčka za ramínko, smýkla s ním ze záchodových dveří, stále samé „Jakým právem…?!“ A už sedmiletého zlosyna, jenž se domníval, že ví, jakým právem, vlekla ze schodů, načež dole odemkla školní budovu, aby si mohl nešťastný chlapeček hezky vycupitat v bačkůrkách a poshrabovat všechny nezbytné věci do aktovky, tak ošklivě rozpláclé o chodník, že jí popraskaly barevné odrazky na přezkách a Pifík si dočista odřel hlavičku. Vašíčkovi se znovu chtělo plakat, když viděl, jak je jeho milá aktovčička potlučená, poškrábaná, i pak, když ji čistil holou ručičkou od mazlavého psího hovínka, které na ní uvázlo, pražen zlým a nepřátelským pohledem soušky učitelky, podle něhož to všechno měl jako za trest, aby věděl příště, jakým právem. Načež byl, pod spravedlivou záští rozšířeným chřípím, vyvlečen, za mohutného rozhořčeného funění soušky učitelky, znovu vzhůru, do patra, a vhozen do třídy, kam náležel.

Malí uličníčkové a malé uličničky se dali do hromového chichotání, neboť byl Vašíček celý rudý a uřícený. Na čele měl potůčky potu přilepené vlásky a jedna ruka nesla stopy psího trávení. Liborek se smál, až se zajíkal, a když šel Vašíček smutně do své lavice, tedy spíše lavice jemu určené, která byla jinak prázdná a notně upatlaná, nadto poslední u okna, nastavil mu nohu, až si tlustý chlapeček narazil kolínka, za což byl znovu pranýřován souškou učitelkou, která právě vykládala cosi o zvířátkách v přírodě, k nimž hned přirovnala i Vašíčka, snad mluvila o prasátkách, snad o hrošících.

Naštěstí ale už za chvilku zazvonilo a přišla velká přestávka.

Vašíček cítil, že dostává veliký hlad, bylo toho prostě moc a přísun kalorií žádný. Chtěl vstát a jít si umýt z ruky všechny bacily, špínu a zbytky psího hovínka, ale jakmile vstal, ihned se na něho upřela nepřátelská očka celé třídy, tak si raději zase sedl a dělal, že ani nikam jít vlastně nechtěl, že si ničeho a nikoho nevšímá. Když dostal do hlavy namočenou houbou za mocného radostného ječení Liborkova, rozhodl se, že očistu vynechá úplně a raději se nají tak, že zkrátka použije ruku druhou a touto nebude na nic z jídla sahat, aby si na ně nepřenesl něco ošklivého, třeba breberky.

„Klustoprd, ten si prd

mamince do hrnce

maminka myslela

že sou to lívance!“ tančil roztomilý taneček Liborek, vykopávaje nožičkami, záře jako sluníčko dětskou nevinností. Potom hbitě přiběhl a popadl Vašíčkův namazaný chleba, který si položil na špinavou lavici, nemaje již, po záchodovém extempore, žádného pytlíku, jenž by skýtal komfort čistoty. Vašíček však cítil velký hlad, tak vyrazil rukou hbitě jako had, a popadl, co jeho jesti bylo. Až pozdě si uvědomil, že špatnou rukou, která zanechala na bílé střídce krajíce chleba zvláštní otisk.

„Bléééé,“ řval Liborek a mával ručičkou, „klustoprd jí psí hovínka!“

A rázem se celá třída srotila kolem tohoto fantastického provolání, dávaje k lepšímu, co že by měl Vašíček jíst, aby nebyl tak klustej jako klusťoch. A že toho bylo! Na mou pravdu! Požehnaně, ze všech oblastí lidského snažení a ulehčování. Dokonce tolik, že už to Vašíček nemohl snést a očka se mu zalévala slzičkami bezmocného trápení. Seděl jako hromádka neštěstí, vtahoval hlavičku mezi ramínka, potřísněný chléb nechal spadnout na lavici, kde se, jako by nic, rozdvojil, a vytvořil jednou namazanou částí na lavici a druhou na zemi moc hezký obrázek, který vypadal jako vepřová ledvinka. Když se spustila kolem bambulatého nosíku první slzička, Vašíček hned, jako pravý muž, chtěl zamezit jejímu spatření kroužkem rozesmátých tvářiček, ale udělal si přitom jen hnědé válečné malování. To už byla poslední kapička, lítost se v něm vzdula a zármutek zabublal, až bezmocně zaškytal, zaškubalo se mu bříško, a Vašíček se bezmocně poblinkal. Lapal zvratky do dlaní, jak jen mohl, ale křečovité stahy bříška je rozstřikovaly až moc hbitě a prudce.

„Euuuéééé,“ zahučel sborově sněm spolužáčků, jenž hbitě uskočil od toho hnusu.

Vašíček zůstal sám, stále, již notně marně, chytaje své blinkání do ruček, ze kterých to ale stejně přetékalo. Třída jako by se rozdělila na dvě části – všechny na straně jedné a Vašíčka na straně druhé.

„Hríííííááááááááááá!“ vřítila se jako učiněná bouře a největší a nejstrašnější pohroma na celém širém světě koží obepnutá souška do třídy, až se jí barvený karfiolek na hlavě natřásal. „JAKÝM PRÁVEM ZNEČIŠŤUJEŠ TAKTO TŘÍDU? A ODHAZUJEŠ JÍÍÍDLO?!“ tázala se.

„Blu…“ řekl Vašíček procítěně.

„Ihned to zde uklidíš! A poté sníš svou svačinu,“ dodala souška mstivě.

Vašíček, štván hanbou a zasychajícími zvratky na jeho svetříku, běžel znovu na záchodky, jež se mu toho dne již staly nedobrovolným příbytkem, notně si v pradlácké snaze zmáchal svetříček a za hrkání vytáhl zpod umyvadel starý, otlučený kbelík, přikrytý hadrem. Naplnil jej vodou z umyvadla, načež si polil manšestrové kalhotky až po kolena, když zlořečená nádoba zachytila za okraj umyvadla. A již utíkal znovu do třídy, což tak tak stihl se zvoněním. Když začala hodina, dopadl na kolínka za pohledu celé třídy a obzvláště zlověstného pohledu soušky učitelky. Stíral své nadělení, máchal v kbelíku hadr a znovu stíral, přičemž část rozředěné slasti se mu vpíjela do kalhotek na kolenou o to lépe, oč byly mokřejší z lázně u umyvadla na záchodku. Když už vše utřel, a nebo alespoň dostatečně rozmazal do ztracena, všiml si, že stále je tu předmět doličný, corpus delicti, čili chleba poznamenaný symbolem černé (spíše hnědé) ruky. Ve Vašíčkovi hrůzou hrklo, že by snad souška učitelka mohla být opravdu tak krutá. Vzpomněl si na ráno, na strašlivou příhodu s větry ulízaným souhem učitelem na tělesnou výchovu, a rozhodl se nic neponechat náhodě. Nenápadně, když souška zrovna koukala jinam, dávajíce k lepšímu žerty na Vašíčkovu adresu, jimiž si zvedala u třídy popularitu, smetl do kbelíku krajíc z lavice a přihodil i ten ze země, načež na vrch naaranžoval úhledně hadr a, celý rudý, protože neuměl lhát, utíkal znovu ke dveřím, až mu bačkůrky podkluzovaly. Podkluzovaly tak, že se rozmázl přede dveřmi jako extrémně nešikovná a nešťastná mořská hvězdice.

Kbelík, ač se oň ošklivě uhodil pod loket, což bolelo jako čert, zůstal neporušen a nevydal své hrůzné tajemství, neboť z krutosti souščiny by musel Vašíček snad rozmočenou střídku vysrkat i z louže na zemi, ještě k tomu spokojeně pomlaskávajíce.

„Jelito!“ vykřikla černohlavá, kožoděná souška zuřivě, avšak zálibně to slovo přemlaskla a okusila, až začala slinit. „Mmmm, jelito…“ Jenže Vašíčkovi sklouzla i bačkůrka a odhalila bosou, zmáčenou nožku.

„Co to má být…?!“ zblýskla ji souška. „Jakým právem-…“

„Já jsem jí zapomněl doma,“ vymyslel si zkroušenou omluvu nebožák.

„To snad není pravda, podívejte se na něj! On si zapomene ponožku! Je to normální, děti? To snad ani není možné, aby takový žák byl v naší třídě! Neměl jsi jít do zvláštní školy? Zítra ať ti maminka napíše do sešitku, že tě kontrolovala při oblékání, ať se to neopakuje, když jsi tak nemožný! Zmiz, prosím tě!!!“ propustila jej konečně souška ze svého rentgenového pohledu.

A Vašíček zmizel. Nazul nožku do bačkůrky a vypařil se znovu na záchodky, srdce až v krku, divoce bubnující. Vylil kbelík do záchodu, vrátil jej znovu na místo, a poté si sedl na mísu a dovolil si chviličku vydechovat, vzdychat a naříkat nad bolavou ručičkou. Poté se vrátil do třídy a jako myška si sedl na vlhkou židličku, doufaje, že už je vše zase v pořádku..

Sešit se mu lepil na lavici. Vydával strašné zvuky, když jej potřeboval posunout, což kvitovala souška úsměvným rčením, že prasátko chrochtá, přemýšleje při tom o šunčičce.

Svetřík načichl žaludečními šťávami a nevoněl zrovna libě.

A ruka bolela a bolela, dokonce se zdálo, že začíná trošku natékat.

Zazvonilo.

Přestávku Vašíček přestál s obličejem zabořeným do lavice, hlavu obehnanou bezpečnou hradbou z omotaných rukou. Cítil, jak ho do zad plácají papírové koule, ve vlasech ho ťukaly kuličky z rozžvýkaného papíru, vystřelované z plášťů verzatilek, až vypadal jako rodilý Jamajčan. Několikrát dostal hodně namočenou houbou, a pudrovitý povrch na zasažených místech mu jasně napovídal, že kupodivu nebyla asi dostatečně vyprána.

A co legrace si dětičky užily s dlouhým dřevěným ukazovátkem, co tam náhodou souška požeračná (která hbitě běžela hodovat na svačině, kterak jí ta prasátka defilovala při hodině hlavou) zanechala na katedře, co vám mám povídat! Až Vašíčka brněla zádíčka, zadeček a zvonilo mu v ouškách. Hlavně Liborek se činil, přiskakujíc hrdinně, co krotitel divých šelem, s divokým pokřikem o klustoprdech. A Jiříček zase uměl moc hezky ždímat křídovou břečku z houby na tabuli na ta nejcitlivější místa, až lavice kolem Vašíčka začala dostávat vzhled mramorového stolu a Vašíčka nevídaně štípala očka.

„Aáááá!“ zaječel už při další lázni, pamětliv toho, že všechna legrace má, jako ostatní věci, v nejlepším přestat. Vyskočil, vlasy samý chuchvalec papíru, tvář pobledlou stékajícími čůrky z houby, plné křídového prachu. Rozehnal se po medvědím, poděšený vlastní troufalostí, po Jiříčkovi, protože Liborek již pádil do bezpečí, na druhou stranu třídy.

Jiříček vyhekl, škytl, zakopl o vlastní bačkůrku a upadl na zem, přičemž asi dostal hlad, protože se cestou hladově zakousl do trubky topení. A že to lahodně chrouplo! Ale asi to dobře nechutnalo, protože vzápětí začal na celou roztomilou pusinku halekat a plivat krvavé vazké slinečky, přičemž jimi prosvítaly na nitečkách masíčka se rozverně pohupující zoubky.

Když se rozeběhl po třídě, volajíce své táhlé „áááeeeeééééééíííííóóóóůůůůůůů!“, mohli na něm všichni oči nechat, jak je zaujal svou vzdělaností. Ale pak vrazil ve dveřích do nasycené soušky učitelky, jíž potřísnil opupčenou sukni svou rozvernou dětskou krvičkou, což ale nevadilo, protože kůže se dá otřít měkkým hadříkem. Křičel v slzách o své strašlivé bolesti, a dětičky, však to byla jen slušná a hodná dítka, ukazovaly jedno přes druhé do poslední lavice u okna, kde se pivoňčil Vašíček, posedával, slzy na krajíčku, když před ním opět stanulo kožené tornádo.

„JAKÝM PRÁVEM…?!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“ zaznělo opět zaklínadlo.

„J-j-já nechtěl, my… on… já…. nechtěl!“

„Jakým právem tu trýzníš své spolužáky? Myslíš, že když jsi tlustý a silnější, tak můžeš všem ubližovat? Jakým právem si to dovoluješ, ty lotře?!!!“

„Já jsem nechtěl, souško… j-já… jejejeje…“ rozplakal se znovu Vašíček, ale tentokrát se nepoblinkal, protože už nebylo čím.

„Dostaneš dvojku z chování, a pak půjdeš do polepšovny!“ slíbila souška věcně a jako svátost odvedla Jiříčka – krvavou dáseň, do sborovny, kde volala ihned tatínkovi a mamince, kteří se pro něho přihnali autem jako velká voda, načež své nešťastné a téměř zavražděné děťátko vezli k panu doktorovi, proklínaje toho tlustého ukrutníka až do desátého kolene jeho tlusté rodiny.

Ten den už jako by škola nebyla, souška si v kabinetě pucovala pupek, a dětičky se vesele smály, jak na to vyzrály. A znovu se vrátily ke svým zábavám, sestávajícím se toho dne zejména z moření nového kamaráda. Nový kamarád již byl v takovém stavu, že nevnímal nic a jen byl šťastný, že poslední hodinou nebyla matematika, kde by jim třeba souška ukazovala, jak se dělá kruh takovým tím velikým kružítkem s ostrým bodákem na jednom konci. Seděl v lavici jako hadrový panák a jen zíral do ztracena, protože nevěděl, co dělat lepšího. Necítil další papírky, další čůrky z houby, dokonce skoro necítil ani další voltižérské pokusy Liborkovy, který ho vždy po krotitelsku bacil  ukazovátkem a žertíčkem volal:

„Lehni, masťochu! Sedni, masťochu! Jez hovínka!“

Až přišla znovu souška učitelka, ale jen proto, aby všem řekla, že toho dne již mohou jít domů, ať dají židličky hezky nahoru. Ne, vlastně ne, to by nebylo výchovné! Ať dětičky jdou hezky do šatny, že židle dá nahoru za trest ten zlý Vašek!

Dětičky byly pryč, snad ještě než dořekla. A Vašíček, novopečený dvojkař z chování, se dal do vzpírání židliček. Zase se na okamžik cítil jako silák, jak mu to jde, panečku! Jednou rukou si takovou židličku nadhodí, to by měli všichni vidět! Pravá bolí, ale zvládne to krásně i s jednou! Ale potom si vzpomněl na celý den a přešly ho takové silácké touhy. Dokončil svou práci v tichosti, ba pokoře, ale když zvedal poslední židličky, zjevil se ve dveřích zase Liborek. Vašíček si řekl, že si ho nebude všímat, stejně si určitě něco zapomněl v lavici, a teď, když ho uvidí v jeho roli neohroženého siláka, si příště už dá jistě větší pozor! Vzpíral židličky okázale a nehnutě jako učiněný Herkules, bez jediného zafunění, silný a osamělý, o jehož mlčenlivou stabilitu se může roztříštit všechno.

Kromě šlehnutí ukazovátkem do zádíček.

Ta rána byla tak prudká a tak silná, že se Vašíček zkroutil jako žížala pod proudem, ale ihned vyskočil, cítě na zádech rostoucí jelito. Ale to už Liborek s huronským řevem a chechotem utíkal, až mu brašnička na zádíčkách rošťácky nadskakovala a střapaté vlásky na hlavičce jen jen vlály. Ale Vašíček se, pominutý bolestí, rozběhl za ním, popadl aktovku a řítil se, jako termonukleární střela k nic netušící domorodé osadě. O mnoho lehčí soupeř mu k jeho lítosti ale hbitě unikl, vzdálenost dlouhého schodiště byla nepřekonatelná, a Vašíček dýchal jako kovářský měch, hledě smutně za chechtajícím se Liborkem, jenž byl celý spokojený, jak mu to hezky vyšlo, jak tomu basťochovi – masťochovi ukázal. A co teprve zítra!

Schody ubíhaly jeden za druhým, neboť Liborka neslo dětské štěstí a činorodá průbojnost a odvaha mládí. Jen tu a tam bylo vidět, že tu rodiče starostlivě sváděli svého krev a zoubky plivajícího Jiříčka dolů, do bezpečí rodinného auta. A Liborek skočil bačkůrkou do jednoho krvavého plivanečku, kde byly i dva zoubky, smějíce se na celé kolo tak, až bylo téměř vidět skrz něho, tak byl rychlý a veselý.

Zoubky škvrkly a rozjely se.

Liborkův smích se změnil v hlasité kňučení jako mávnutím kouzelného proutku. A neohrožený krotitel basťochů – masťochů, voltižér klusťochů a mistr všech legrácek, sletěl z posledních tří schodů jako zralá slíva, říznul sebou jako pytlíček moučky, bačkůrky mu vyletěly do vzduchu, aktovčička odletěla až k oknu v půlkruhovém mezipatře, a on sám si v žertovném zakřoupání zlámal hnátky a rozbil v něžňočkém čvachtnutí tlamičku na krvavý lívaneček, přes který se krásně neslo jeho upřímné a překvapené tuříčkové řvaní.

A tak to dobře dopadlo.