OLONCHO

úryvek z národního eposu sibiřských Jakutů

 

Oloncho - Střemhlavý Njurgun Bootur

první zpěv

Za horami vzdálenými,

v dávných nespočetných letech,

tam, kam nelze nohou vstoupit.

Před roky jež postiženy

byly dávnou mocnou kletbou,.

Za oblaky, v husté mlze

v těžkých letech plných strázně

ještě dřív, než pětatřicet

lidských kmenů, lidských rodů

náš Střední svět obydlelo.

Než třicet pět lidských kmenů

naší zemi osídlilo.

Dlouho, dávno před tím časem,

než se zrodil Arsan Duolaj,

jenž zlem rozhořčoval světy,

pán podsvětí, otrhaný

starý kožich jeho šatem.

Jak harpuny, jako nože

cení z tlamy ostré zuby.

Jeho dcera mu je ženou,

narodila se už stará -

ježibaba Ala Buuraj -

kopyta jí zdobí nohy -

ještě tehdy nezrozena.

Potom se jim narodilo

šestatřicet mocných synů,

šestatřicet jmen a rodů

zlých duchů a hrozných oblud -

to se však stalo až potom.

Za těch dávných, starých časů.

Bílí nebešťané Ajyy,

ti, jež žijí v záři slunce,

a svůj původ zanechali

v dálce, pryč, za svými zády.

Ti, jež nebe podporuje

každodenně zjevnou silou,

neznali ty hrozné tvory.

Tehdy ještě Uluu Tojon

ani jeho hřmíci žena,

mocná Kuochtuja Chotun

nesídlili na hřebenu

tmavých, podmračených nebes

tehdy ještě nezplodili

třicet devět divých kmenů,

které potom vykročily,

z větru, z mlhy, šerých temnot,

cedě kletbu mezi zuby.

Za těch dávných, starých časů

zrodila se v změti proměn

praprvotní Matka - země.

Zda je spojená s nebesy,

neví žádný z našich lidí

Nebo zda se vznáší s větrem,

na třech horách zavěšena?

Ani toto neznáme my.

Nebo je – li nad propastí,

nad zhuštěnou smrští větru

pozvednuta, zda se vznáší?

Létá na křídlech jak orel?

Jak by to moh' člověk spatřit?

Krouží - li kolem své osy

vrzaje si smutnou píseň?

Hádej, ale neuhodneš...

Není konec, není okraj,

ani přístav pro lodičku

vprostřed bouřné hlubiny

moře, z něhož kletby čiší,

kypícího slanou vodou.

Kypí s hrozným burácením,

ze sopek dští oheň, lávu,

to prastaré lože Země.

Mrak a mlha přikrývá je,

kypí, syčí jako kotel,

místo páry bílá mlha.

Hořké moře, moře slané.

obklopené písní vichrů,

břeh má ledem okovaný..

Nad mateřskou zemí sviští,

syčí, létá rudý písek..

barvou ohně svítí, září,

země, jež má hlínu žlutou,

v řekách nachází se zlato.

Porostlá je trávou hustou.

Země, jejíž hlína bílá,

rozmrzlý je její povrch,

hřeben hor a skal se zvedá,

stolových hor, rovných skalisk.

Širé svahy hlinitých hor

oblité jsou modrou září,

je tam slunce, je tam teplo.

Celý prostor přehrazují

ty vysoké, staré hory.

Pod patami cítíš tvrdost,

zatlač, dupni, nechvěje se!

Do výšky se tyčí hory,

dupni, skoč si - neprohne se!

Zakotvená je v kamení,

skoč si, uhoď - nekývá se!

Osmikrajní – osmikružní -

šest kamenných kruhů pod ní.

Rozkošné má, dívčí, šaty

bohaté a šité zlatem,

rovná, širá, v jasném květu,

se sluncem, jenž vzhůru chodí

tančí, zpívá, usmívá se,

vzlétá nad zemí jak orel.

Její stromy kryje listí,

jenž na podzim hyne, padá..

Běhuté má vody, rychlé,

hned přeteklé, hned zas vyschlé,

vždy však plné ryb a tvorů.

Bohatství se obnovuje,

to, jenž vlastní, v klíně chová.

Bouří bičovaná shůry,

zrodila se,zjevila se,

v nepamětných dávných letech.

prapůvodní Matka země.

Když já vzpomínat si budu

jak bílý stařík olonchosut,

nohu přes nohu si složil,

nadechl se, začal zpívat.

Na noclehu - u ohniště,

až do rána zpíval zkazky

o dalekých, dávných časech,

Když pod zemí rozmohli se

na lidský rod rozhněvali,

Aďaraj – Abaasy – ti krutí,

nepřátelé lidí, nebes,

jak se lid Urjanchaj - Sacha,

na zem dostal, jak si vedl.

O třech světech a jak vzešly.

Když já budu ve shodě s ním,

s vypravěčem, s šedým starcem,

stejně splétat slovní dílo,

Budu - li své verše skládat,

vyniknou jak písně staré

slavných, nejslavnějších pěvců.

Touto řečí, těmi slovy,

začnu pět píseň svou.

Na širokém, spodním kruhu

bílých nebes, nebes ohně,

které mají osm vrstev.

na výšině mnohavrstvých,

světlých nebes, země jasu,

kde vzduch něžně sivomodrý,

jak v poledne slunce stále

na výšině nebes sedí.

mezi jezery, jež nikdy

mráz ani led nepoznala,

kde je tráva stále nízká.

Na vysoké bílé skále,

z níž se line jemné teplo.

S vlasy mléčně bělostnými,

v čapce ze sobolích kožek,

na níž svítí spona - démant,

starci říkají – tam sedí,

starci říkají - tam vládne,

bílý Jurjung - Aat – Tojon.

Podobná dni, když je jasno,

podobná ohni jenž plane

tváří zastiňuje slunce,

ozdobená lesklým stříbrem,

hrající ruměncem živým,

z včera i za svítání

Aďynga - Sier - Chotun -

družka nebeského vládce.

Žena - leskem jemu rovná,

u něho je – říkají.

Za dávných let porodila

světlé, božské plémě Ajyy,

plémě synů - válečníků,

plémě jasných, krasavic.

Paprsky jim svítí ze zad,

věčně žijí v jasu slunce,

jejich sluhy šamani jsou,

udaganky děvečkami..

Však v pověstech šerých věků,

jež my dříve slýchali jsme,

jež předkové vyprávěli

mimo nebešťanů ajyy,

žije také jiné plémě.

za hranicí mračných nebes,

za hranicí bouřných nebes,

jež od západu rovně běží

až tam, kde se rodí slunce.

V oblastech, kde kypí bouře,

zplodili už na počátku

prarodiče devět rodů

těch Aďarajců - Abaasyů,

jež namísto obličeje

mají zoban ze železa.

Těch, co nosí šaty z peří,

příbuzných pozemským ptákům.

Otcem jejich hrozný vládce,

Bekije - Suorun - Tojon,

jemuž říkají „chřtán žravý“,

stal se. Černý havran z nebes..

nepořádně oblečený,

kalhoty má otrhané,

z čapky visí černé šňůry.

V tom ulusu, ve tmě tmoucí,

pod kruhem vířivých nebes,

za plotem z té strany stinné,

za ohradou převysokou,

na té straně druhé, cizí,

nevázaně poletuje -

- říkají to staří muži -

ohromná a vzdorovitá,

hřmící Kuochtuja - Chotun,

hospodyně, paní mocná,

na krvavém loži spává.

Když já jasný vzorek splétám,

když přednáším hbitě slova,

jenom pravdu říkat musím,

opakovat staré pěvce.

A jejich vážené ženy.

Stejně dobré ženy byly,

jako muži, jejich druzi,

tolik drazí ženám byli,

když na loži krvavém se

láskyplně objímali -

- první radost lásky přišla.

Právě od nich, moudrých mužů,

zkazky vyprávět si nechám..

Za oblaky obr dříme,

pospává si, odpočívá,

s rudou boulí nad ohryzkem,

velikou jak dětská hlava.

Ve vlasech mu sedí jíní,

tvář má celou zasněženou.

Z pod jeho mohutné brady,

spadá až na samou zemi

hůlka jíž si ve svidříku,

točí, vrtí, jiskry tvoří.

Blesky tvoří tahle hůlka,

rozvětvená, rozložitá,

stíhá naší zemi bouří.

Když na zemi vystřelíš šíp,

oštěp hodíš, netrefíš se,

když do výšky vyletí -

hruď nebo bok zasáhneš mu,

poraníš ho – říkají.

Pak se vzbudí, hrozně mručí,

bok si musí poškrábat.

Říkají mu jménem Uluu,

hrozivý Suorun Tojon,

pán západní strany světa,

vládce horních Aďarajců,

často bručí nahněvaně,

u Kuochtuji – Chotun žije.

Řečí starců budu vyprávět,

stejně jako staří olonchosuti -

Takovouto řeč já budu mít:

I kdybys čarodějné laso mocné,

s osmaosmdesáti smyčkami

na šíje hodil, přivázal,

osmaosmdesáti šamanům,

mocným – velmi mocným.

I kdyby se rozletěli jako ukragán,

i kdyby jako obři oni narostli -

střemhlav do podzemní říše skočili,

nenaplní její útroby,

neobejmou po odbvodu ji.

Celé smečky spodních Abaasů,

obyvatel té hrozné temnoty,

matkou rodičkou je stařena.

Ala Buuruj, též Aaan Daasyn,

dvě jména má tato paní,

náčelnice proslavená, staršlivá.

Na nohou dřevěná má kopyta..

Sama na světě se zjevila.

U ctihodné této stařeny

u manželky divé, u ženy,

ctihodný zjevil se jí muž.

Ctihodný – v náručí jí ležel,

proslavený – u ní spal.

Do jejího lůna vnikal

pažemi ji objímal.

Co nám stará píseň poví?

Co o něm dál říkají?

Z mlhy a oblak narozený,

otec aďarajskch rodů,

podzemních Abaasyů.

Vládce podzemního světa.

Luogajar Luo Chaan

dlouhozubý velikán,

Arsan Duolaj též zvaný -

Ala Buruj starý druh.

V dálce, za mraky,

dávno, před věky,

které pominuly,

nebešťané z rodu ajyy

povětřím se proháněli

jak blesky a komety.

Když se ještě nezrodily

děti našeho ulusu,

sluneční Urjanchaj – Sacha

na té naší matce Zemi.

Tenkrát dávno, strašně dávno,

mezi sebou bojovaly

tři ulusy nepřátelské

zuřivě a nelítostně.

Nebešťané ajiiové

a proti nim nepřátelé -

horní, opeření Abaasyové

a spodní, huňatí Abaasyové.

Stříleli - létaly šípy,

vrhali – svištěla kopí,

mlátili se, sekali se,

přesto jim krev netekla.

Byl to boj? Ne, spíše hra.

Byli přece nesmrtelní,

tak copak se mohli pobít?

Tři veliké mocné kmeny

sto eónů bojovaly,

žily v boji, mlátily se,

bez výsledku, bezdůvodně

utrácely svoji sílu.

Sníh se sypal, déšť se lil,¨

za dne slunce nevysvitlo,

měsíc v noci nezářil.

Jako v husté mlze,

jako před očima slepce,

taková tma vládla tam.

S páteří jíž nedolámeš,

s krví jíž neprolijeě,

s těly jež ocel nezraní

s kostmi jež kámen nezdrtí -

Jak v boji by se mohli přemoci?

Když se v boji rozpálili

jak železo ve výhni,

do moře se vykoupat šli,

vesele se potápěli.

Z pod ledovců bílá pěna

na hladinu vyplouvala.

Když vylezli z mořských vln,

ještě se z nich kouřilo -

odpočatí, vykoupaní

funěli a prskali

jak vzbuzení medvědi.

Od úst stoupala jim pára,

u rtů tvořila se mlha.

Na kamenný břeh si sedli,

už nechtělo se jim vstát.

Větru těla nastavili,

aby se tam usušili

a začali rokovat.

„Přežili jsme nezranění,

nežijeme v utrpení -

když se budeme bít dál,

jen si rozlámeme kosti.

Poraďme se mezi sebou,

o míru se dohodněme,

dejme čelo na čelo.

Tři světy si rozdělme -

pro všechny je místa dost.

Pořád válčit? Proč? A k čemu?

Utišme teď svoje srdce,

žhnoucí, prudká, nepokojná.“

Seděli tiše,

do sebe šli

po chvíli spolu

řeč rozvedli.

Dlouhoprstí, s pařáty,

pro loupeže, boj a krutost

narození Aďarajci,

krutí horní Abaasyové.

Strašidelní potomci

starce Uluu Tojona,

otcové a jejich děti

tato slova pronesli:

„Vzpomeňme si – před lidmi,

před světlými nebešťany

neutajíme svou špatnost

a své sklony zlodějské.

V novém boji porazí nás,

přechytračí, zotročí.

Vlk a pes se nepobratří -

radši honem od nich pryč.

Daleko na jižní straně

tam se usadí náš rod!“

Skutečně se usadili

v jižní části modrých nebes,

kde opačným směrem letí

černé mraky jako vrány,

pěknou zemi osídlili,

kraj kde zuří uragány.

S chlupatými chodily

co umožní tichou chůzi

po nocích, jak zločinci

kteří žijí z krádeží -

černí spodní Abaasyové

tato slova pronesli:

„Nebešťané – ajiiové

v nás už navždy budou vidět

staré sprosté lupiče.

Pronásledovat nás budou

po celý rok, v zimě, v létě.

Najdeme si jiný kraj.“

Tak se svorně domluvili,

potom tiše odešli,

ztratili se v podzemní tmě.

Nebešťané – ajiiové

dohodli se potom svorně

že si zvolí náčelníky,

spravedlivé, neúplatné,

pro rozhodování sporů.

Pro tři světy zvolili

tři vznešené nebešťany -

byl to stařík Odun Biis,

Čengys Chaan a Dylga Tojon.

Za sluhu a pomocníka

pak jim obra vybrali,

Ďuraantaje – dlouhána.

Když se strhne spor a váda

svojí pěstí kamennou

ať hádavcům pohrozí.

Když světy byly osídleny

když síly byly rozděleny.

Pustý zůstal Střední svět,

naše světlá Země.

Ajyyové – nebešťané

rozhodli se založit

na tom našem středním světě

nový život pro sebe.

„Bezbranná je pustá,

tak ji osídlíme,

Abaasyům vystavená,

my ji ochráníme“

Tak se uradili

tak i učinili.

„Proč bychom mi mocní,

vědoucí a prozíraví,

v této zemi nemohli žít,

obydlet ji, osídlit?

S paprsky za zády,

se šťastným osudem,

S tváří vepředu,

s podlouhlým nosem na ní,

S hlavou na krku, co otáčet se může.

S dechem mlhavým,

s krví ohnivou.“

Na východní straně,

kde se nebe k zemi stáčí

jako okraj kožešiny,

kde země k nebi vybíhá

jako špička dobré lyže.

Konec

---