Pavouk a Zima

Dům z pavučin se hroutil pod tíhou sněhu. Pavouk si povzdechl a zalezl hlouběji do kůry stromu. Tolik práce... První sníh letos napadl příliš brzy. Dříve než stačil dokončit svůj zimní příbytek. A stačilo už jen pár dní. Kůry stromu, u jeho skrýše, se dotkla bílá ruka pokrytá jinovatkou.
"Je mi líto maličký..." zašeptal někdo a pavouk se zachvěl zimou. Povylezl kousek ven. Paní Zima byla jiná než si pamatoval. Stále stejně krásná, stříbřitě bílé vlasy se jí leskly v paprscích slunce, sněžně bílá pleť a rudé rty. A průzračně zelené oči. Pavouk si vzpomněl, že ta předtím, je měla černé. Bílý pes na vodítku, jí hravě chňapal po plášti a bělouši zapřažení v saních, se neklidně vzpínali, místo toho, aby klidně vyčkávali. Dřívější Paní odešla. Pavouk zesmutněl. Měj ji rád.
"Ještě toho tolik neumím a Mráz mi utekl příliš brzy." pes se na ni pátravě podíval, když zaslechl své jméno. "A bude ještě chvíli trvat než Bělouše zkrotím. Ta předtím odešla tak náhle." i ona byla smutná. "Neměj mi to za zlé." v koutku oka se jí objevila slza, ale zmrzla dříve než spadla na zem. Potom opatrně smetla sníh z trosek pavoučího sídla. "Ale počkám, i když už dlouho Mráz udržet nedokážu."
Pavouk jí přeběhl po ruce a předními nožkami polechtal na tváři. Potom se rychle vrátil ke své poničené stavbě. Paní Zima na něj ještě jednou, vděčně a smutně, pohlédla a zmizela i s Mrazem a Bělouši.
Bude dobrou Paní... pomyslel si pavouk

---