KaZ#22 - kam a zpět

Jako za starých časů.

Smutek u pohřebních hranic.

Popel padá do vlasů

A zní jen řev havraní.

 

Vkrádá se otázka…

Tak běž a cestou

Snad potkáš havrana,

Který ti odpoví:

 

Kam a zpět vydal jsi se,

Ale nic nenaplní se

Jen tím, čím chceš.

Tak běž!

 

Půjdeme spolu do úpatí hor a překročíme několikero horských potůčků a řek.

Ve vytržení nezůstaneme, budeme mluvit i o všedním dni, jak ho každý žije.

Únavou budou se nám drolit cesty pod nohama-špatným došlápnutím.

Každým krokem ucítíme, že někam postupujeme, že míříme a blížíme se.

Kam? -a zpět.

NO přece tam, nahoru, stále výše a stále hlouběji do svých vlastních srdcí a duší a bohové ví čeho.

Padají hvězdy, ale přes denní záři není jejich slovům rozumět. Vždy měly svůj smysl, úmysl,

ale my se jen zaujatě dívali, ale nechápali.

Pomyslíš na TU dívku? Já myslím, že ano, tak jako já pomyslím na tebe.

Budeme se podpírat klacky, jenž nám vlezou do cesty, oporou budeme my sami a náš vlastní osud.

A v batohu tunu drog, ale ani jeden nebudeme mít náladu ani touhu si je vzít. Víme to oba, co je to droga?

Já tuším, a ty příteli?

Mraky pokryté ptáky, sedí na nich a moudře a bystře hledí dolů svými zraky.

Hledí a diví se, že bychom snad jednou k cíli došli.

Kam a zpět? To je svět.

Pot stéká dolů a spojuje se s ostatními kapkami a tvoří potůčky, potoky, řeky. A každý z nás je jiné pohoří. Náš pot však teče do stejného moře.

Pochopím, že únava není zlo. Je to radost, že bojuji. Je to vědět, že jsem a že se snažím.

A v myslích myšlenky nezůstane, co by referovala na Platóna, který se tam dole, na fóru snaží člověka přesvědčit.

Všichni Jsme posluchači, ale jemu poslouchat nedokáže mnoho osobností na tom svět. Pár za celou  známou historii.

Usměješ se,ale vyslovím to já: proč tedy, když nikdo nedokáže poslouchat. Lidem by snahou pochopit popraskaly hlavy – a nebo na vozíku by s mickey mousem újížděli na nebeské dráze vstříc dobrodružství, nebojíc se samoty ani společnosti přítele, nebojíc se budoucnosti- vědouc, že bude duhová a skákat bude z jedné žáby na druhou; bosýma nohama na písečné poušti, na hladkých kamenech v řece, na jehličí v lesích, po kamení mezi ostrými skalami.

Tak proč. Tak kam?

Odpovíš: ale zpět.

A budeme se smát, hlavně tomu, jak jsme byli bláhoví, když hledali jsme nepřirozeného potěšení v hmotném světě drog a ne ve světě samotném.

A ty přidáš do kroku. Chceme tam být před setměním. A v sedle je postavená chata, kde žije pán, co hledí každého rozbřesku na zemi shůry a vysílá své pocity nejistoty tady na kraji světa.

Setmí se, ale my strach nemáme, viď? A ochlazuje se. Člověk by řekl, že je v tom něco tajemného, mystického

-strach nahánějícího. Ale my se nebojíme…už jsme se báli dost, abychom zvěděli, že strach je jenom v nás-neboť my jsme svět a svět jsme my.

A vítr hučí v jehličí starých a statných smrků. Tolik pachů…či vůně?

Už jsme tam? A když ne, tak kam teda? Ale hlavně zpět. Vždyť život je krásný, pokud tento pocit míti chceme, tak oba toužíme se jednou zase vrátit.

Je tma, konečně vidíme hvězdy, ale to právě JÁ z nich začínám mít strach. Řekneš, že tomu se říká respekt ku světu, tak jak jej vzývá každé náboženství. Ale tam my teď nejsme, viď?

Chodníček svítí v záři hvězd, je to jako by na nás ti ptáci pořád koukali a snad nám začali fandit. Taky máš ten pocit výjimečnosti? Je to to, co jsme hledali, příteli?

A tak po ozářené cestě jdeme, stále netuším, čeho tím dosáhneme.

Jen s těží na to kdo kdy přijde, ale ta cesta KAM A ZPĚT je úchvatná.

Na dalším paloučku už radši postavíme stan. Večer už tíhne na mou mysl silně. Já ačkoliv se nevzdám, nechci ztrácet síly hrdinstvím. Musíme spát. Všichni jednou musíme Usnout.

---