Užitečnost věcí

Jeden z našich přátel vždy, když se vychloubal stavbou svého rodinného domku, skoro vilky, nezapomněl nikdy dodat na závěr stesků na nějaké potíže, které se vyskytnou při každé práci a činnosti : ...“ale co budu vyprávět vám, panelákovým myším...“
Blbé na tom bylo, že do jisté doby měl pravdu. Přišli jsme z práce, nákupy, drobný úklid, pak buď televize, někdy kniha, z okna výhled na protější panelák, v nejlepším případě přes mladé břízky, nebo sakury, které nám mezi paneláky vysadili. V neděli navíc několikakilometrová procházka po okolních vesnicích. Čas od času výlet tam, či onam, na kopec, na hrad, do zámku, do jiného města. Vrchol v houbařské sezoně : tři, někdy až deset polodenních pobíhání po lesích na Úštěcku, v této povídce nezáleží na úspěšnosti houbařů, jen na tom, že vypadli z paneláku, ze města.

Někdy v polovině osmdesátých let jsem jel s dvěma kolegy služebně do Košic. Rychlíkem. Kdesi na moravskoslovenském pomezí jsme zastavili před stanicí, před vesnicí, u prvního hospodářství a především u hromady hnoje. A kolegové, jimž jsem říkal kovozemědělci (zaměstnání ve městě, druhý příjem z pole, nebo zahrady) se při spatření toho hnoje celí rozplývali nad jeho složením, kdybych ho tak měl aspoň polovic a tak.. Já na to : prosím vás, co jančíte nad hnojem? tamhle jde nádherná kočka s neobyčejně vyvinutými plícemi! ale kdepak, hnůj pro tuto chvíli zvítězil, troubo, hnůj je duší zemědělství, já se stáhl s bručením o hnojařích do sebe a dobrou hodinu jsem předstíral, že tam (rozumějte v kupé) s nimi nejsem. Co bylo dál ve vlaku už taky není důležité, jen ten hnůj a tehdejší poměr k němu...
Za necelý měsíc mi po návratu ze zaměstnání sdělila žena, že už ji to utloukání volného času nebaví a že se něco musí podniknout a že už něco podnikla. Ta poslední slova mne vyburcovala, protože jsem čul čertovinu. Jo, povídá, podnikla. Asi jsem měl ciferník jeden velký otazník, protože pokračovala: v Žernosekách rozdělují bývalou meruňkárnu na zahrádky, tak jsem nás taky přihlásila... a bylo to venku. Já si oddychl. To už tady všecko bylo, to už zkoušel můj tchán před skoro dvaceti lety, ale mne to nechytilo. Jenomže jsem si nedefinoval proč : pán byl tchán a já jen oráč. Tady jsem mohl být pán nejvýš napůl s Jarkou. A navíc když mne to nebude bavit, tak na celou zahrádku hodím nočník.
Zahrádku jsme dostali v první půli prosince, sníh ještě nebyl a tak jsme rovnou ze schůze šli vizitýrovat, kde že jsme dostali svých pět arů. Stanuli jsme nad svahem, strání, jejíž konec nebyl vidět pro šípky, trnky, kopřivy, ostružiny, bezinky a vysokou suchou trávu. Nerovný terén, samá – někdy až metr hluboká -jáma a naopak stejná převýšení jakoby vylučovala možnost tady! vyrobit nějaké záhony. První dojem ? PRYČ ODTUD ! Ale iniciátorka této změny stála a v očích měla zrcadlo, v němž byly vidět jahody, rajčata, okurky, jablka a krásné květiny. Podíval jsem se stejným směrem a viděl jsem : bezinky, ostružiny, trnky.... Ale zůstal jsem.

Nedaleko naší zahrady byla louka, na které rostla půlmetrová svěží tráva, sytě zelená, skoro do modra. Ta je narvaná dusíkem, povídá moje žena, která toho o hnojivech a hnojení jimi ví hodně. Tady asi měli hnojivo a jak popraskaly pytle, vyplavil do půdy déšť co mohl. Jeden z místních usedlíků to uvedl na pravou míru : tady byl veliký kompost; po vybrání strojem tady hodně hnoje zůstalo a ten postupně zarostl travou. To mi nemusel dál vyprávět; jen zmizel z dohledu sebral jsem lopatu a kolečko, někde se říká radvanec, a vyrazil. Zkusmo jsem skrýval kusy drnu až jsem na ten hnůj opravdu narazil : vepřový, na řezu se kovově lesknoucí, už dávno fermentovaný. Něco jsem ho vytěžil a to jsem si poprvé vzpomněl na kolegy, chvalořečící hnůj. Jak jsem zkoumal širší okolí, našel jsem ložisko hovězího hnoje tak starého, že vypadal i vážil jak černohnědozelený polystyren. Navozil jsem si ho kolečkem na zahradu a vzpomněl si po druhé na můj odsudek hnojařského nadšení tam někde za Jablunkovem, nebo u Čadce. Stál jsem přitom na zahradě a rukama drobil ten polystyren na záhony...
Dnes si život bez zahrádky neumím představit. Zatímco moje žena pracovala se zemí, sazenicemi, semeny a plela, vázala, štípala, já jsem postupně postavil chatu, vykopal sklep, postavil zídky zamezující splavování země při deštích, zavedl elektřinu, dal dohromady zavlažovací systém, udělal gril a udírnu a zastřešený plácek na odpočinek, jemuž říkáme "vegáč". Můj táta kdykoli přijel na zahradu (nebývalo to často, dělilo nás sedmdesát kilometrů a táta ve svých pětaosmdesáti letech už jen nerad cestoval, byť autem) vždycky říkal : Panebože, tady je utopený práce ! a já se nafukuju, protože táta nikdy pochvalou neplýtval. Prostě zahrádka je dnes neodmyslitelnou částí našeho života a jen litujeme, že jak se nám stáří blíží, ubývá sil, které jí můžeme a chceme věnovat. Na závěr naposledy vzpomenu té vlakové historky a porovnám své postoje v rozpětí pouhého jednoho roku.

Nesměju se, jen se usmívám : pozdě, ale včas jsem pochopil užitečnost hnoje... –jč-