Mám tě ráda maminko...

Alenka seděla na koberci a hrála si s Béďou. Béďa byl starý plyšový medvídek, už hodně opotřebovaný. Tlapka se mu párala ve švu a chybělo mu jedno oko, přesto to byla Alenčina nejoblíbenější hračka, jediná památka na babičku. Ta, když ještě žila, často ukazovala Béďu Alence a říkala při tom: "Tenhle medvídek patřil mé babičce, a ta mi ho dala k mým pátým narozeninám. Byla to moje nejoblíbenější hračka." Alenčina babička před rokem umřela.
Už byl čas jít spát a Alenka jen čekala na mámu, až ji přijde uložit a dát jí pusu na dobrou noc. Dnes se máma opozdila ještě víc než obvykle, Alence to divné nebylo. Často na ni čekávala dlouho do noci, babička jí totiž kdysi vyprávěla pohádku o holčičce, která se s mámou večer nerozloučila, a tu pak unesl zlý čaroděj. Proto na mámu vždycky čekala před spaním. Nechtěla, aby ji čaroděj unesl.
Máma pořád nešla. Alenka se zvedla a s Béďou v náručí se ji vydala hledat. Nemusela chodit daleko. Maminka s tatínkem stáli v kuchyni a zase se hádali. Tatínek křičel na maminku: "...se ti na to taky můžu vysrat, jenom si sedět na prdeli, to by se ti chtělo co?" Maminka křičela na tatínka: "Vypadám snad na to, že se furt jenom flákám? Starám se ti o dítě, vařím ti teplý žrádlo, nad kterým ty stejně jenom ohrnuješ nos! Je mi z tebe na blití!"

"Drž hubu ty stará krávo, kdyby nebyla holka ve vedlejším pokoji, tak ti zmaluju ksicht, že se nepoznáš ty děvko! Podívej se na ten bordel tady, tomu říkáš péče o domácnost? Chlapi z hospody by to tady uklidili líp!"

"Že to říkáš zrovna ty, ty vožralo hnusnej. Na hadr ani nešáhneš, hlavně že máš blbý kecy!“ Vtom si všimla dcerky v růžové noční košilce a s medvídkem v náručí, jak stojí na prahu a zvědavě poulí oči na scénu v kuchyni. Máma ji vzala za ruku a odvedla do pokoje. Tam ji s pusou na dobrou noc a s ujištěním že ji má ráda, uložila do postele a zhasla světlo. Alenka se zavrtala do peřin, únava však byla tatam. Oči měla otevřené, tmou rozšířené zorničky vyplašeně těkaly sem a tam po černém stropě, jako by něco hledaly. Po jemné, dětské tváři se jí svezla jediná, mokrá slzička. Vzala si polštář a přikryla si jím hlavu, ničemu to však nepomohlo a Alenka musela ještě několik hodin naslouchat hádajícím se hlasům z kuchyně.

Když se druhý den ráno chystala do školy, byl doma jen táta.Spal na rozviklané pohovce v kuchyni a nahlas chrápal. Vzduch byl prosycen pachem cigaret a na zemi pod stolem rozlité pivo. Alenka se tiše oblékla, našla klíče a pak odešla do školy. Chodila do první třídy v nedaleké základní škole. Škola ji moc bavila, také paní učitelky si ji nemohly vynachválit. Prý je na svůj věk chytrá a nezvykle samostatná, určitě z ní jednou něco bude. Jen je trápilo, v jakém prostředí holčička vyrůstala. Nemohly tušit, jak to u nich doma vypadá, z Alenčiných šatů, školních pomůcek a občasného chování však brzy poznaly, že podmínky v jakých děvče žije, nejsou zcela ideální. Všechno její oblečení bylo cítit po cigaretách a málokdy bylo čisté. Jednou, když nepřinesla vypracovaný domácí úkol (což bylo zcela vyjímečné), na otázku proč, jen sklopila oči k zemi a řekla: "Když ona mi maminka sebrala tužku a píchala s ní do tatínka."

To už si situace vyžádala pozornost školního psychologa. Zavolal si Alenku do své kanceláře a pokládal jí různé otázky. Například, jestli rodiče pracují, jestli se hádají často, jestli si s ní někdy hrají, píší s ní úkoly, atakdále, zkrátka na situaci u nich doma. Alenka bezelstně odpovídala podle pravdy. Rodiče si s ní nehrají, jen maminka jí občas večer zpívá ukolébavky. Hádají se s tatínkem skoro pořád. Ano, tatínek maminku občas uhodí. Ne, jiné příbuzné nemá, měla moc hodnou babičku, ta ale před rokem umřela. Ne, rodiče ji nebijí. Jestli má rodiče ráda?

Mlčení. Mlčení, které si psycholog vyložil po svém.
Na závěr měla nakreslit, jak to u nich doma vypadá. Nakreslila výjev z dnešního rána. Spící táta na pohovce, pivo pod stolem, špinavé nádobí ve dřezu, odpadky všude možně, jen ne v odpadkovém koši. To psychologovi stačilo. Následovaly konzultace s učitelkami a výchovnou poradkyní. Mladý psycholog byl pro okamžité uvědomění odboru sociální péče a řádné prošetření situace. Výchovná poradkyně, vychrtlá dáma poněkud upjatého vzhledu prohlásila, že se jí zdá děvče v pořádku a ona nehodlá běžet na úřad kvůli každé maličkosti. Manželské hádky se občas objeví v každé rodině, a kdo tvrdí že svému protějšku nikdy jednu nenatáhnul, tak není normální nebo s nejvyšší pravděpodobností lže. Načež se do debaty vložila stará Karásková,která na škole učila matematiku. "Heleďte se pane Vorel, jste ještě mladej, berete tu práci moc vážně. Že je u nich trochu bordel a zakouřeno, ještě nic nedokazuje. A ty hádky? Dyť to slyšíte tady od Lidušky, je to normální. A ona tomu rozumí, dyť se tím živí..."

Psycholog Vorel s tímto názorem nesouhlasil. Na té rodině bylo něco v nepořádku, nevěděl s určitostí co, ale něco se mu nelíbílo a měl špatné tušení. Chtěl si o tom ještě promluvit s Karáskovou, ta ho ale odbyla, a po doporučení aby nedělal z komára velblouda ho poslala do baru si sehnat společnici, co by ho přivedla na jiné myšlenky.

"Kdo zas sežral všechnu tu polívku?!" řvala Alenčina máma. Byla to zbytečná otázka, bylo nad slunce jasné, kdo polévku snědl. Viník seděl na pohovce a civěl na televizi, připevněné na skříni, že jen tak tak stála a nespadla.

"Co?" houkl táta. "Sem přišel ze šichty, tak mám hlad, no. Je to tak těžký pochopit?" S jeho odpovědí se máma nespokojila.

"Nebydlíš v tomhle bytě sám, uvědom si laskavě, že já a Alka musíme taky jíst, ty sobecký prase!"

"To je hemzů kvůli blbýmu žrádlu, člověk přijde unavenej a očekává trochu jinej přístup, než jakýho se dočká od tebe, blbá hysterko." Máma práskla koštětem o podlahu. "Tak dost. Takhle se mnou mluvit nebudeš. Člověk pro tebe dělá první poslední, a ty i tak neznáš nic jinýho než urážky. Jestli to takhle půjde dál, vezmu Alku a dem vod tebe pryč! Hnusíš se mi!" Táta vstal. Přistoupil k mámě a vrazil jí facku. Pak ještě jednu, a další. Máma se skácela na podlahu, a hystericky so rozbrečela. Táta kopl do odpadkového koše, a celý jeho obsah se vysypal na podlahu.

"Až přijdu, tenhle bordel tady nebude. Pokud jo, tak si mě nepřej ty vymazaná káčo!" Odešel z bytu a bouchl dveřmi.
To byla další scéna, kterou Alenka od začátku do konce sledovala. Stála ve dveřích, a ani jeden z rodičů si jí nevšiml. Když otec procházel těsně kolem ní, vyděšeně sebou trhla, v očekávání stejné rány, jakými právě teď, před jejíma očima, častoval maminku. Otec si jí však ani nevšiml, tak byl rozzuřený.

  Alenka se bála. Nebála se jen táty, o maminku, o sebe. Bála se taky něčeho jiného. Pan psycholog i paní učitelky ze školy ví, jaký je její tatínek, jak se chová k mamince. Netušila, jak to ví, ale věděli to, tím si byla jistá. A psycholog i učitelky ji chtějí dát pryč od rodičů, do dětského domova.

O existenci těchto zařízení se Alenka dověděla z televize. Věděla, že jsou to velké domy, kam se dávají děti bez rodičů. Nebo také děti, které jejich rodičům vezmou. Alenka nechtěla, aby ji rodičům vzali. Nechtěla jít do dětského domova, to by už nikdy neviděla maminku! Nedávala by jí pusinky na dobrou noc, a mámu by potom unesl zlý čaroděj. Něco takového nemohla dovolit.

Maminka ležela schoulená na podlaze a tiše vzlykala. Alenka došla až k ní a objala ji.

"Maminko, viď že nepůjdu do dětského domova?" Máma vyděšeně vzhlédla.

"Ale zlatíčko, co to říkáš? My tě máme s tatínkem moc rádi, nikdy bychom tě do dětského domova nedali," vypravila ze sebe těžce.

"Vy ne, ale pan psycholog ano." Máma zpozorněla.

"Jaký psycholog?"

"No přece pan psycholog Vorel, ze školy. Vzal si mě do kanceláře a ptal se mě na takové divné věci. Třeba jestli mě bijete a tak..."

"A co jsi mu řekla?"

"No přece pravdu maminko, že se s tatínkem hádáte, a že bije jenom tebe, ne mně." Máma se na Alenku naléhavě podívala.

"Ali, pokud nechceš do dětského domova, už o nás nikdy s nikým nemluv, rozuměla jsi?" "Ano maminko."

"Slibuješ?"

"Slibuju."

Další ráno, když se Alenka chystala do školy, klečela máma v koupelně opřená o záchodovou mísu a zvracela. Muselo jí být moc zle, dcerky si sotva všimla. Totéž se opakovalo i večer. A další den ráno taky. Maminka teď moc nejedla, a hodně zvracela. Alenka se o ni bála. Co když je máma vážně nemocná? Co když za to může tatínek? Co když ji uhodil moc, a vážně ji zranil? Alenka se teď otci vyhýbala víc než doposud. Ještě nikdy z něj neměla takový strach.

 Maminka už tolik nezvracela, ale byla bledá, měla tmavé kruhy pod očima, chovala se náladově a podrážděně. I hádky s tatínkem teď byly horší než před tím. Máma často plakala a hystericky křičela. Její nálady se přenášely i na tátu. V těchto chvílích Alenka seděla v pokojíku na zemi, snažila se neslyšet ten hrozný křik a nadávky z vedlejší místnosti a držela při tom v náruči Béďu, svou jedinou spřízněnou duši. Hladila ho po plyšové hlavičce a šeptala mu, že ho má moc ráda, že všechno bude dobré, a že pokud bude muset jít do dětského domova, vezme ho s sebou. Šeptala mu, že ho nikdy neopustí.
Jednou večer se hádka rodičů ošklivě zvrtla. Tatínek křičel jako blázen: Já to věděl! S kým to máš ty děvko?! Hovno dělat, akorát se kurvit s podělanýma flákačema, to by se ti líbilo co? A já mám pak živit ty tvoje parchanty! Kdo ví, jestli je i ta holka vůbec moje!" Máma seděla v rohu stočená do klubíčka a brečela. Nekřičela na tátu, jeho urážky nechávala bez odezvy.

Ten pokračoval: "Kdybych ti teď sbalil věci a vyrazil tě, co bys dělala? Šla za tím šmejdem co ti to udělal? To asi těžko. Vysere se na tebe. Proboha, nemůžeš bejt tak blbá a tak naivní, ty se prostě spustíš s prvním kreténem a sereš na ty co tě živí, ty nevděčná kurvo!" Máma zalapala po dechu. S námahou se postavila, odhrnula si z obličeje pramínek vlasů.

"Alča je tvoje. A tohle malý taky" vypravila ze sebe a pohladila si břicho. "Ty seš už tak vožralej, že si ani nepamatuješ, kdys mě naposled šoustal!" Teď si ovšem dovolila příliš, táta byl hned u ní, popadl ji za vlasy a začal pěstí mlátit do obličeje.

"Ty vychytralá štětko! Mě takovou blbost nenakecáš, mě teda ne!" Pustil ji a zapálil si cigaretu. Teď mluvil pro změnu velmi klidně.

"Abys věděla, já jsem tak velkorysej, a tak blbej, že jsem ochotnej se s tebou domluvit. S tím děckem nepočítej. Prostě ho potratíš, nebo se ho zbavíš jinak, mě je šumák jak! Já prostě žádnýho malýho parchanta živit nebudu. To bylo zaprvý. Zadruhý se budeš chovat slušně. Prostě nevystrčíš nos z baráku, budeš se starat o holku, vařit a uklízet. Jasný?" Odpovědí mu byl plivanec do tváře. Máma totiž už zase stála na nohou, ve tváři nepřístupný výraz.

"Já ti žádnou posranou služku dělat nebudu! U prasat v chlívě by mi bylo líp než s tebou..." Než stačila dopovědět, znovu ji uhodil. Uhodil ji tak silně, že se skácela k zemi. Začal do ní kopat. Kopal ji do břicha, do hlavy, do hrudníku, žval u toho jako zvíře. Nekřičela. Byla v bezvědomí. A on dál kopal do bezvládného těla, vybíjel si vztek na bezmocné, těhotné manželce.
Alenka u hádky nebyla. Zavřela se v pokoji a hrála si s Béďou. Všechno sice slyšela, snažila se ale nevnímat. Pořád dokola si opakovala, že všechno bude v pořádku. Když křik utichl, chvíli počkala a nakonec se s obavami šla do kuchyně podívat. To, co uviděla, bylo strašné. Na zemi ležela bez hnutí zmlácená máma, vypadala jako mrtvá. Táta byl pryč. Vyděšěně si přitiskla ruku na ústa a přiklekla si k ležící mámě. Pohladila ji po vlasech, na dlani jí zůstaly stopy krve. Rozplakala se. Maminka je opravdu hodně zraněná, potřebuje doktora. Vypadá to vážně, hodně vážně, a udělal jí to táta. Táta zbil maminku tak, že tu teď leží jako mrtvá. Dostala strach. Co když to maminka nepřežije, co když umře? Co když se táta vrátí a zbije i ji? Musí pryč. Musí odejít z bytu a najít pomoc. Naklonila se k mámě, a políbila ji do krví slepených vlasů.

"Mám tě ráda maminko..." zašeptala.

Bosá, v noční košili a s Béďou v náručí vyběhla z domu. Byla už tma, ještě že v ulicích fungovalo pouliční osvětlení. Taky bylo chladno, betonový chodník studil Alenku do bosých chodidel a celá se třásla, jak jí ledový větřík foukal pod pyžamo.

Nevěděla, kam jít. Čekala, že po ulici někdo půjde, a ona že ho požádá o pomoc. Jenže ulice byla prázdná, nikde nebylo ani živáčka. Rozpršelo se. Těžké vodní kapky ji celou zlily, měla mokré vlasy i oblečení. Béďu schovala pod košilku. Bosá běžela přes mokrou silnici k nejbližšímu vchodu. Tam zazvonila na jeden ze zvonků, pochvíli jí přišla otevřít kyprá žena v bílé noční košili, a s hlavou plnou natáček. Podrážděně vyjela: "Holka, co je, hoří snad, nebo co? Co chceš? Že tys zdrhla?" Pak si všimla, že holčička pláče. Změkla.

"Ale děvče, copak se stalo? Co děláš vůbec takhle pozdě sama venku?" Alenka nedokázala hned odpovědět. Po tvářích jí stékaly slzy, když ženě o pár minut později líčíla, co se u nich doma stalo, a že potřebuje pomoc. Žena zvedla telefon a vytočila číslo.

Alenka seděla na posteli domě Fondu ohrožených dětí. Nepřítomně si pohrávala s medvídkem Béďou a civěla do protější zdi. Tolik se toho událo za tak krátký čas. Poté co baculatá žena zvedla telefon, se Alenčin život změnil k nepoznání. Byl teď tak prázdný! Žena zavolala záchranku a policii. Poslala je na adresu, kterou jí Alenka nejistě odříkala, přesně jak se to učili ve škole. Mámu odvezli do nemocnice, Alenku na policejní stanici, a od té chvíle si ji jednotlivé instituce přehazovaly jako horký brambor. Netušila, jak dlouho zůstane tady, ani co bude dál. Tátu policisté našli v nedaleké hospodě, úplně namol. Později ho zavřeli za vážné ublížení na zdraví. Máma incident přežila. Že byla těhotná, a o děťátko následky úrazu přišla, Alenka netušila. S mámou se totiž už nesetkala. Její žádost o navrácení dcery do péče soud zamítl, tomuto rozsudku napomohlo také svěděctví psychologa Vorla. Ten konečně dosáhl zadostiučinění. Holka konečně půjde pryč z domu.
Alenka si povzdechla. Co s ní teď bude? Všichni tvrdí, že tohle řešení je pro ni to nejlepší. Možná mají pravdu. Unikla sice pěstím, kopancům a spoustě bolesti, přišla však o posledního blízkého člověka, kterého na světě měla – o maminku.