Slib svatému Václavu

Umíral jsem, z neznáme už příčiny,

já měl jsem strach, já bál se zatracení,

já prosil, ať život můj se změní.

Nade mnou Bůh smiloval se jediný

a bolest moje náhle ustává,

svatého poslal ke mně Václava,

knížete českého, českého hrdiny.

A ke mně hned obrací se kníže:

,, Z vůle Boha, jediného pána,

budiž ti nesmrtelnost dána.

Jest ti přáno sestoupiti z kříže.

Navždy můj národ svatý ochraňuj,

mu věrně služ a při něm věrně stůj!

Ne-li, pak budeš peklu blíže.“

Nespočet let už přešlo toho data,

v Čechách přepych nouze střídá, bída

a já? Vždy zůstávám a hlídám,

zda národ český správným směrem chvátá.

Pryč je Karel, laskavý náš vládce,

pryč Jan Hus, je marno po něm ptát se.

Cesta Čechů, cesta hrbolatá.

Zevšedněl lesk královského dvora.

Láska k zemi Václava jak mizí,

armádě nepřátelské, cizí,

do rukou padla Bílá Hora.

A národ svatý poslech cizí řeči,

nebojuje zlámanými meči:

žádný vzdor a žádná nepokora.

Ve dvacátém století jak v pasti

ve svém slibu při Češích jsem stál;

budoucnost někdo cizí podepsal

a z nejistot už jistě byly strasti.

Dál jsem šel, lid bouří se a trpí:

tanky a kladiva a srpy….

Stál jsem u všech porážek své vlasti.

Tak jsem kráčel dějinami napříč,

svatému Václavu nedodržel slib,

když zdá se: vždycky bylo líp!

Rozhlédni se: Co veselého spatříš?!

 Trápení jsem Čechů prožil mnohá,

teď spolu s Kristem žádám svého Boha:

pane, prosím, přibij mne zas na kříž!