SnaD

...zase smutný...a o smrti...

Ležel na pohovce v obývacím pokoji. Oči zavřené, ve tváři napjatý výraz, rysy ztrhané. Byl nemocný. Jak moc vážně, to nevěděl. Kolem pohovky, zavalené peřinami pobíhali rodiče a sourozenci. Každou chvíli se některý z nich ptal, jestli něco nepotřebuje. Teploměr, čaj, další peřinu. Ne. Bylo mu hrozně. Nejen kvůli jeho nemoci, ale také proto, že věděl, nějaký červík uvnitř mu našeptával, že jeho světýlko pomalu zhasíná. Že malý plamínek nemá dost vzduchu, aby hořel dál.Že kráčí ztemnělým tunelem, který nemá konce, že...přichází konec...V duchu už sčítal své poslední dny a před očima se mu jako filmová páska promítl celý život. Kolik dobrých skutků vykonal? Kolik lidí rozveselil? Kolik času strávil se svými blízkými, když ho potřebovali? ...moc...ne...
Uvědomil si, že kdyby mohl vrátit čas nazpátek, všechno by bylo jinak. Všechno by bylo lepší. Opravdu? Ne, zřejmě ne. A čas navíc vrátit nemohl. Nemohl. Nemohl dělat vůbec nic. Jen naříkat nad svým osudem a litovat sám sebe. A...čekat...až jako náhlé vysvobození přijde záblesk oslepujícího bílého světla a zároveň s ním jeho tělo opustí další dokonalá idea, další promarněná šance...a ve stejné chvíli se promění v novou příležitost pro někoho jiného. Snad.

---