I. ZAFIRA

ještě se pravděpodobně bude měnit, je to takové přijde mi rozpracované... co vy na to?

 

I. Zafira

 

 

            V pozdním odpoledni zalitém sluncem na louce u řeky seděla malá dívka, asi dvanáctiletá, která trhala fialky, rozeseté po celé louce až k řece, kde stála smuteční vrba a tiše se kývala v lehkém vánku, vonícím začínajícím jarem. Pod smutenkou stála opuštěná bílá lavička s nachovými polštářky, které byly v barvách sídla, tyčícího se  v dáli za dívkou ...

 

… Sídlo patřilo rodu Mallorenových, již od dob starých králů, kdy jeden z dívčiných předků zachránil při bitvě život králi a ten mu, jako své díky a na jeho počest, nechal postavit toto nádherné sídlo v malebném prostředí severního Manchesteru. Rodinné sídlo bylo postaveno z růžového a bílého mramoru se spoustou reliéfů, s okny ve francouzském stylu, které nechal vytvořit dívčin prapradědeček, spíše než pro nově zavedenou módu francouzských oken proto, aby při západu slunce zalily zlatavé a nachové paprsky taneční sály a přijímací pokoje i společenskou místnost, kde se scházela celá rodina při různých slavnostních příležitostech. Sídlo upoutávalo pozornost svou nádhernou střechou v barvě nachu, což byla i barva tohoto rodu a svými pěti věžičkami, z nichž čtyři měly barvu bílého mramoru a pátá, tyčící se uprostřed sídla měla barvu mramoru růžového. Růžová věžička nesla jméno Violett, patřívala lady Viollet Chastity  Eleonor Mallorenové, manželce Olivera Williama Ceona Mallorena, vnuka zachránce krále, která svému muži porodila pět dětí.

 

Jako první se narodil pokračovatel rodu, syn Anthony William Carl Malloren. Již první porod byl pro Violett velmi těžký a dítě málem zemřelo. Po několika letech zatoužili Oliver spolu s Violett po dalších dětech, avšak jim nebylo přáno, druhé dítě manželka potratila velmi brzy, třetí dítě Violett porodila nedonošené a dítě se narodilo tak slabé, že do dvou dnů zemřelo. S každým těhotenstvím se lady vyčerpávala a její manžel se již nechtěl pokoušet o další dítě, ale Violett ho přemluvila s tím, že pokud nedonosí další dítě, již se o žádné nebudou pokoušet. Brzy na to lady znovu otěhotněla, Oliver byl šťasten i když v sobě skrýval velkou obavu o Violettino zdraví, s každou další ztrátou dítěte se velmi zhoršoval i její psychický stav. Violett porodila opět předčasně a tentokrát to byla dvojčata, holčička a chlapec. Holčička byla o mnoho menší a slabší než její bratr, ač lékaři i Oliver dělali, co mohli, holčička zemřela týden po porodu. Violett se psychicky zhroutila, nechtěla právě narozeného chlapečka ani vidět, neustále jen plakala. Chlapečkův zdravotní stav se po smrti sestřičky začal také velmi zhoršovat. Violett se přeci jen trochu vzpamatovala a seděla u chlapečka ve dne v noci po dobu dvou měsíců, kdy lékaři bojovali o jeho život. Po dvou měsících, kdy to již vypadalo, že bude chlapeček zachráněn, dostal vysoké teploty a i když to byl malý bojovník, předchozí zdravotní problémy ho vysílily natolik, že horečce se již neubránil…

 

            Violett zešílela, nejdříve jen ležela v posteli a nekomunikovala, přestala mluvit, jíst a žít. Oliver měl zlomené srdce a malý Antony nechápal, proč ho maminka odmítá a proč je otec tolik nešťasten.O Violett se starala a krmila ji její komorná, která byla spíše její matkou, protože se o Violett starala od dětství. Lady po čase začala utíkat z domu, křičet v noci na celý dům, rozbíjet věci a pokoušela se lidi kolem sebe i sebe samu zabít. Oliver si nepřál, aby jí takto malý Anthony viděl a protože měl před touto smutnou událostí v plánu zrekonstruovat své sídlo, nechal pro Violett vystavět věžičku z nádherného růžového mramoru, s překrásnými komnatami, pro veškeré její potřeby, aby tam mohla dožít v klidu a nikdo ji neobtěžoval. Okolo její věžičky, nechal vystavět čtyři menší věžičky z bílého mramoru, které symbolizovaly dětskou čistotu jejích zemřelých dětí….

           

 . . . Sir William Henry Ceon Malloren, desátý hrabě z Rothgaru, byl muž s příjemnou a spravedlivou povahou, díky které ho obdivovali, jak přátelé, tak lidé z nižších společenských vrstev a v neposlední řadě i jeho sloužící a lidé žijící na jeho panství. Hraběti bylo přes padesát a žil sám na svém sídle Mallorenů, jen se svou vnučkou, jejíž rodiče zemřeli při nehodě kočáru na cestě ke královskému dvoru, když dívence bylo osm let. Hrabě byl již vdovcem, jeho choť, kterou velmi miloval zachvátila horečka a po dlouhém stonání jí podlehla ve věku čtyřiceti let. Hrabě kráčel rozvážným pomalým krokem cestičkou vedoucí k fialkové louce, jak jí sám s vnučkou říkával. Nesl velký zakrytý koš a doufal, že jej vnučka zahlédne až v poslední chvíli. Dívenka trhala fialky s myšlenkou na dědečka a přáním, aby se již vrátil ode dvora. Tolik neměla ráda, když ji dědeček opouštěl, vždy chtěla jet s ním a velmi plakala, když ji nechával doma. Dle jeho slov, prý byla moc malá na takovouto cestu. Děvčátko vždy mělo strach, že se dědečkovi něco stane v kočáře, z kterých měla panickou hrůzu, kvůli smrti rodičů. Podezřívala dědečka, že ji nechce vzít sebou spíše proto, aby ji zbytečně netraumatizoval. Těšila se, až vrátí a přiveze jí nové knihy a bude vyprávět historky ode dvora. Posel, který večer předtím dorazil přinesl dívce dopis, že hrabě dorazí zítra k večeři. Chtěla mu ještě před večeří natrhat nějaké fialky, které měli oba moc rádi. Zaslechla za sebou zvuk v trávě a trhla sebou v obavě, že ji našla guvernantka, které hodinu před tím utekla, aby fialky pro dědečka stihla natrhat.

Hraběti se překvapení trošku nevydařilo, uviděl svou vnučku zahalenou v sametově černém plášti, na kterém splývaly její nádherné ebenové vlasy odrážející večerní slunce. Šlápl na větvičku, která pod jeho krokem zapraskala a dívka sebou leknutím trhla a vyskočila držíc čerstvé fialky v ruce. Byla velmi malá a drobná, upřela na dědečka překvapený pohled a zpod jejích černých řas vykukovaly rošťácké nádherně fialkové oči, které zdědila po své babičce, jeho choti lady Elfled Sahar Elizabeth Mallorenové. V tu chvíli si uvědomil, jak moc se mu po ní stýskalo . . .

            „ Dědečku, ty už ses vrátil? Měl jsi přijet až k večeři ?!“ vykřikla radostně dívenka a vrhla se na hraběte.

            „ Elf, copak takhle se chová budoucí dáma?“ pokáral ji něžně, položil na zem velký proutěný koš a objal vnučku.

            „Dědečku, chtěla jsem Ti jen natrhat fialky, když včera vykvetly, nechtěla jsem slečně Brookové utéci!“ Začala na oko zpytovat své svědomí a rychle, aby svedla řeč jinam řekla:

„Vyprávěj, jak bylo v Londýně, co nového se přihodilo, jak se má teta Julie a jak jsi byl úspěšný se svými přáteli v senátu?“

„ Elfl, za chvilku z Tebe bude dáma a měla by ses začít tak chovat, není od tebe vůbec pěkné, že slečně Brookové neustále utíkáš a dokonce jsem slyšel, že se vůbec nevěnuješ tanečním hodinám, které Ti dává pan L’Clare a vyšívání. Neustále prý vysedáváš s knihami, nebo hraješ na klavír. Vidím, že jsem se vrátil právě včas, abys svou guvernantku neutrápila k smrti! Pokud se to nezmění, nepočítej s tím, že pro Tebe najdu nějakého vhodného manžela“

Slečna Brooková si hraběti stěžovala a hrabě to nemohl nechat bez odezvy, bylo mu líto, že vnučce musel vyčinit hned, jak ji viděl po dlouhé době, ale bylo to nezbytné.

Elfl se chvilku na dědečka dívala a pak bojovně vystrčila bradu a řekla:

„ Ale dědo, to není spravedlivé! Já nechci být dáma, chci být pořád jen s Tebou, nechci žádného manžela, vždyť my si vystačíme jen spolu! A vyšívání se věnovat nebudu, není to nic pro mě, rozpíchala jsem si akorát prsty a místo vyšití ptáčků jsem vyšila cosi, co vypadalo jako holub se zlámanými křídly… To po mně nemůžeš chtít, tancování mi nejde, připadám si, jako bych šlapala v zelí. Naopak v knihách najdu vše, co hledám a potřebuji, dějiny jsou tak fascinující, vždyť ty sám je čteš a máš je rád a klavír je moje jediná radost, stejně jako byla maminky.“

Hrabě na ni láskyplně hleděl a nemohl jí nic vyčíst, byla tolik podobná jeho choti, měly tejné oči a vlasy, ale i povahu, jeho choť by nikdy v životě také nic neušila, čemuž se hrabě musel usmát.

„ Dobrá tedy, ale musíš mi slíbit, že nebudeš tolik trápit slečnu Brookovou, sice mi to neřekla ona sama, ale vím, že jsi jí do klobouku dala myšky a ji to pak vylekalo! Na podobné rošťárny jsi už dost velká, proto jsem Ti přivezl dárek, aby ses vyhýbala neustálým malérům.“

Postavil před Elfl velký proutěný koš, přikrytý bílým plátnem a povzbudil ji:

„ Elfl, neboj se, bude to lepší než knihy, věř mi“

Elfl se na něho zadívala zkoumavým pohledem, protože jí vždy přivážel z Londýna knihy. Odhodlala se, odkryla bílé plátno a uviděla na dně  fialový polštářek a na něm malé štěňátko v barvě ebenu, které klidně spalo a rozhovor mezi hrabětem a Elfl, ho absolutně nezajímal :-)

„ Elf, toto je Tvá nová přítelkyně, jmenuje se Zafira a až trochu povyroste bude Tvou ochránkyní, musíš se o ní řádně starat. Je to velká zodpovědnost, ale já věřím, že důvěru, kterou do Tebe vkládám, nezklameš.“

Elfl se slzami dojetí v očích zasypala hraběte množstvím polibků se slovy:

„ Dědečku, moc Ti děkuji, v životě jsem krásnější dárek nedostala, nikdy se od Zafiry a od Tebe neodloučím!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---