Monolog nenarozeného dítěte ke své matce těsně před potratem.

Ahoj mami!

     Mami? Snad Ti tak ještě můžu říkat. Kolik mi zbývá času? Hodina? Alespoň něco! Nehodlám Tě přemlouvat, zda ano, či ne. I když z mého pohledu se jeví druhá varianta jako přitažlivější. Neboj, nebudu vyhrožovat, ani přemlouvat, ani působit na Tvé mateřské city, které tak intenzivně  potlačuješ, ale které v Tobě, sice hluboko pod povrchem, ale jsou! Jen Ti chci objasnit pár věcí o sobě.

       Byla bych holka, Tedy doufám, ale vše bylo na nejlepší cestě přidat se k té lepší části tvorstva. Můžu si říkat Lucka? Nic neříkáš, jenom pláčeš, tak to beru jako souhlas. Jak se tak probírám genetickou výbavou, měla bych blond vlasy, zelené oči ( po taťkovi?), sklon k tloustnutí, velké uši, smyslné rty, orlí nos, průměrně vyšší inteligenci, zálibu ve všem zakázaném a nezbezpečném, neskutečně vzpurnou povahu + příšernou hrdost. Následně v pokročilém věku tombozu, infarkt, cukrovku a stařeckou demenci. No, toho budu ušetřena. Díky mami! Proč pořád brečíš? Tobě se do toho taky nechce, viď? Tak to jsme dvě! Hele, ještě není pozdě, sice jakési lokální umrtvení ke mě již proniklo, ale...Tak jo, už neškemrám.

        Dost dobře to pořád nechápu. Ve škole pro aktivní spermie nás poučovali, jak rychle máme plavat, čemu se vyhnout, jak se najít skulinky v obranném systému Vašich těl apod. Řeknu ti, je pěkná fuška najít mezeru v plastiku! Proti chemické ochraně ( tablety, gely atd. ) jsme však zatím bezmocné, rada pro příště. To jste si vážně mysleli, že pouze kondom ( mimochodem efektně zbarvený s jahodovou příchutí ), natržený Tvými nehty Vás ochrání? Pěkná nespravedlnost! Buňka, tedy já, se snaží, bičí si div neukroutí touhou být první, a když se jí konečně povede provrtat se do vajíčka, tak se dozví, že to, co udělala, je to největší neštěstí v životě jejích potencionálních rodičů. Otázka: k čemu tedy sex je...?

       Jejda, čas se krátí. Kolik? 30 minut? Zkoušíš mi  vysvětlit, proč  musím umřít. Jsi příliš mladá, taťulda se na Tebe vykašlal, rodiče o ničem neví, stejně by Ti nepomohli, musíš všechno zvládnout sama, bez emocí, dítě stojí děsné peníze, a Ty je nemáš, vlastně ani děti ráda nemáš. Dosti logické důvody, uznávám. Na druhou stranu, těšila jsem se  na den, kdy zjistíš, že jsme  spolu! Že začneš skákat radostí, ronit slzy štěstí, hladit si bříško, před spaním mi zpívat ukolébavky dopovat se samými úžasnými a prospěšnými živinami, aby ze mě bylo supr zdravé mimino a hlavně, milovat mě! Něco se vyplnilo. Skákala jsi hrůzou a děsem. Brečela jsi zoufalstvím. Bříško sis hladila pěstí, jen abys mě dostala ven. No,pochopila jsem, že mě  nechceš. A navíc je sem všechno slyšet. Bohužel. Takže i vím, kdy , jak a za kolik se mě zbavíš. Dnes, interupcí, 3.000,-Kč. Tebe to bude chvíli bolet a celý život mrzet, mě to bude strašně bolet do konce mého života. Prý mě rozdrtí hlavičku ( blonďatou, krásnou, inteligentní, mojí! ), nebo rozmixují, nejsem si tak moc jistá, pak snad budou ještě něco šrotovat, to jsem taky  dost  dobře nepochopila a nakonec zbytky mého rozmašírovaného tělíčka vycucnou a vyhodí. Fuj. Nezdá se Ti to trochu krutý trest za mou snahu uhnízdit se v Tvém těle? Co třeba adopce, odložení, pohození, věnování charitě?! Nebo pilulka, která mě sice zabije, ale neroztrhá, nevysaje, pouze přiměřeně humálním způsobem usmrtí. Nejenže jsem se uchytila v nesprávném těle, také i v nesprávném státě, kde je pilulka zakázaná!  Víš, že budu vypadat jako po nějaké příšerné autonehodě? Jenom bez auta, rychlé lékařské pomoci a truchlivého pohřbu. 

      Nějaký génius ( určitě chlap ), vymyslel, že embryo až od 3-4 měsíce  se stává člověkem. Do té doby je pouze jakési podivné nic. Pěkná pitomost. Od začátku jsem cítila, věřila, DOUFALA!  A snila. O báječném životě s milující rodinou, obklopena vymoženostmi moderní doby, spokojeneně zabalena do jednorázových plenek té správné značky. Nyní by mi stačil život. Nic víc. Mami, neplač už. Nějak do dopadne, Určitě jednou budeš mít dítě, na které se budeš těšit, ze kterého bude mít radost i celá Tvá rodina. Budeš mít hýčkanou princezničku, možná také blonďatou, se zelenýma očima. Dej jí jméno Lucka, prosím. Odpouštím Ti, opravdu.Není nám souzeno být spolu. Jenom se bojím té bolesti.

       Mami, už se to blíží. Neplač, miluju Tě a do konce svého života Tě budu milovat. Hezky hajej, maminko. Až otevřeš oči, bude po problému a já budu spát navěky. Mami je tu nějaký hák! Mám hrozný strach! Opravdu by to nešlo jinak? Už mě dloube. Pomóóóc, já nechci, nechte mě být! Mohla jsem jít na vešku, mohla jsem zachránit svět, mohla jsem napsat úžasnou knihu, mohla jsem se zamilovat, mohla jsem vynalézt důležitý lék, mohla jsem......Mohla jsem zhynout stářím a prolezlá chorobami. Mohla jsem se zabít v šestnácti. Mohla jsem otěhotnět a udělat to samé, co právě činí moje matka. AÚÚÚ, to bolí !!!!!  Nemačkejte mě tolik!  Mami, pomoz mi. Mami, měla jsem Tě hrozně ráda! Už se trhám. Něco praská. Mami...............

Toto byl primitivní pokus o průnik do mysli nechtěného dítěte těsně před smrtí. Mohli jsme tím projít všichni, ale žijeme Bohužel - bohudík?

Díky všem rodičům, kteří našli v sobě sílu přivést nás na tento svět. Díky všem, kteří v sobě tu odvahu neměli.

Kamarádka podstopila potrat. Dodnes toho lituje,myslí na své dítě, nikdy nezapomene. Bylo by mu nyní 5 let. Kamarádce je  21 let.

Někdy je opravdu lepší se nenarodit. Všichni jsme se narodili, abychom zemřeli. Někdo dříve, někdo později. No, a někdo se prostě nenarodí. Musíme tam všichni. Kam? To je téma pro další primitivní pokus.

Žít či nežít, toť otázka. Občas jí někdo vyřeší za nás.

Sbohem, Lucko!