Taková krása, že by se mělo mlčet

Bylo mi smutno.

Tak jsem šla na Stalina. Na zádech mě něžně studila Stellka a já přes 5´nizzu funěla do kopečka.

Asi sem vypadala divně.

Popravdě jsem se cítila dost nesvá. Všichni museli vidět, že jsem sama.

Ale na Stalinovi…

Sedla jsem si přesně pod kyvadlo. Tam, kde se nesmí. Ale kde je nejkrásnější výhled.

Sluchátka z uší jsem nevyndávala. Jen jsem se kochala krásou. Mraveništěm lodí, bruslařů, spoustou lidí s foťáky, tatínkem kolem 40tky, který na bruslích objel s kočárkem 4kolečka. Než jsem odešla.

Kochala jsem se vším a pivo se kochalo se mnou a ve mně.

A myslela sem na spoustu věcí. Na nové lidi, které jsem potkala a na to, že je mi v Praze krásně. Fakt krásně.

Možná to bylo tím pivem. Sluníčkem. A větrem. Je to zvláštní, když je mi pohodlně, není to ono. Muselo trochu, tedy vlastně docela dost fučet, abych pochopila tu nádheru. A sem tam mě vyděsil stín kyvadla, který se houpal pořád stejně. Jen moje paranoia se sem tam zapomněla.

A už začalo být chladno, podívala sem se zelené Stellince na dno, tak sem šla. Původně na nábřeží, ale nějak jsem nezahla. Šla jsem  kolem staré synagogy. Poprvé. Připadala jsem si přiblble jak turista.

Stellinka už se mi pěkně rozproudila a mně přišlo, že jdu s ohromnou lehkostí.

Jako konzumní víla jsem proplula trhy na Staromáku. A s přitvrzující muzikou jsem se blížila domovu. Prašná brána mi přišla jiná než jindy, ale to asi všechno.

V obecním domě večeřelo strašně moc nádherně sexy konzervativních Asiatek ve školních uniformách. Okřikla jsem v sobě německého důchodce.

Pak už mě jen minula těhotná kráska podobná Salmě Hayek a až jsem tohle všechno viděla, začala sem se obyčejně těšit až začnu prokřehlými prsty vařit večeři.