Quo vadis aneb Múza

Šel jsem po Champs - Elysées

od obelisku k Vítěznému oblouku.

Byla tam dívka.

Blondýna,

obličej ve stínu klobouku,

neviděl jsem jí do očí.

Byla nahá

až na tu černou buřinku

lehký vánek a vlastní rozpaky.

Byla to múza

a já mohl napsat zázraky!

Nepolíbila mne.

Nechala mi jen tu vzpomínku:

Jdu po Champs - Elysées

z Place de la Concorde do kopce.

Potkávám dívku,

blondýnu,

je polonahá, jen v černém klobouce.

Je krásná, cizí, asi ztratila se.

Její pohled

zabíjí soucitem a ptá se:

 ,, Quo vadis, poete?"