Nanečisto

Pounde, jsem překvapená, že ačkoliv jsem se rodově uvedla, ty mi tu ženskost uznat nechceš. To za prvé. Byla jsem příjemně překvapená (pamatuju si živě ten moment), že se tu dá najít druh básně, který mi má co říct, který mě oslovuje. Neměla jsem k tomu co napsat a přesto jsem chtěla dát tip, jakožto uznání, že se mi líbí. Ani teď nejsem s to ji tu veřejně interpretovat a propírat. Kdybych to chtěla poeticky popsat, tak ve mně (ostatně; kde jinde) se otevřela vrátka vzpomínek a dosavadních zkušeností. Že kdybych se ji snažila pojmout rozumově a přesvědčit vás o tom, že báseň je o tom a o tom, tak to prostě nedokážu. Vlastně nevím, o čem bych tě měla, milý autore, přesvědčovat. Je také zcela možné, že to byla jen náhoda - to otevření ve mně; ne, líbí se mi dosud. Asi mi to konotovalo s tím, že mám mimojiné (skoro) malinový diář, že se mi líbil přístup - něžnost. Úspornost ne za cenu mizíkování důležitých věcí. Tím vším jsem chtěla říct, že jsem báseň četla, ale byla to pouhopouhá zastávka, která ve mně zanechala příjemný pocit. Nic víc. Momentka, jednomyšlenkovka. A jde se dál. (ber jak ber)