Pohřeb

Vůně jara sládne, líně jako sen

na hřbitově řada černých postav stojí

Nese se vzduchem zoufalství, vzlyk, sten,

co trápí je v tak krásný jarní den?

Nedaleký kostelík umíráček zvoní.

Smutné, do hrobu vkládat to nám blízké

černé vrby sklánějí k zemi hlavy nízké

na márách mrtvé tělo vynášejí.

Pohřební tóny se ztrácí v náhlém vzlyku

v černé šátky noří se tváře bledé

Sladká vůně jara hořkne na jazyku

po se slaností slz unáhleném styku,

při pohledu do rakve dřevěné, hnědé.

S příchodem faráře se ticho rozhostilo,

zlaté slunce oblohu zdvořile opustilo,

bez jeho paprsků je nebe smutně šedé.

Vzlykaje, dav k řadě křížů kráčí

Muži jdou v čele, rakev nesouce.

Tok slz hedvábný kapesník smáčí

farář svůj pohled k oblakům stáčí

zní tóny žalmu, jen dech berouce

silná lana spouští rakev dolů

do hrobu, lůna všech srdce bolů.

Zavírají hrob, mrtvému kynouce.