Už brzo umře, aneb den s bublifukem, díl druhý.

 Když paní Třelá se synem vstupují i s Pavlem do výtahu, táhnou se za nimi (ostatně jako v minulosti téměř vždy, když potkali Pavla) temné, těžké mraky bublin, páchnoucí jako jejich tři dny staré močové runy, jimiž si značkují teritorium - TADY BYDLÍ TŘELÍ! A obsah těchto bublin? - Kristepane, mladej Vrátnej! Toho jsem neviděla alespoň půl roku. On jestě není v psychině? - Agrese začíná: "Dobrrý den." - "Ahoj, tak jakpak se máš Pavle?! Kde teď pracuješ? Bydlíš ještě tady, s rodiči?" - "Zatim a-ano. Ale většinou jsem v Praze. Pržividělávám si prži škole." - "Aha, ty ještě studuješ. A peníze tam máš dobrý?" - "Mmmm-mám." - "To je hlavní! A ženit se ještě nebudeš?," zašklebila se s námahou paní Třelá. Zcela identicky se zašklebil i Pavel, "zatim uvidíme, tak se mějte, naschle!" - "Ahoj, měj se!"   I přes tyto tvrdě utržené šrámy se dalo celkově říci, že Pavlův pancíř z ranních předsevzetí vydržel.

 Sice již mírně shrbený, ale stále rázným krokem, zamířil do starožitnictví. Dveře nešly dobře otevřít. Po půlminutovém lomcování vchází Pavel dovnitř. Na první pohled úlisný starožitník má bublinu: Co je to za osla?!  "Jó, pane, za to vám dám tak stovku," dostává se Pavlovi odpovědi na dotaz, týkající se hodnoty mincí. Oponování, že jsou velmi staré a řetízek se dá odlomit, a proto mají cenu nejméně 500 korun, jej neobměkčí. "Buď vezmeš stovku, nebo si dej odchod někam jinam!!!," přešel starožitník ostentativně na tykání. "Dobrrrá, berru," odpověděl unavený Pavel. Cestou na nádraží pro jízdenku se mu postupně křiví nohy a jeho chůze už není tak jistá. Jak prochází městem, atakuje jej mnoho pohrdavých bublin kolemjdoucích. Několik známých jej míjí propichujíc ho pohledem. Nezdraví je, nezvládl by to.

 Před nádražím se však zastaví ještě ve večerce pro chleba opomenutý dopoledne. Kupodivu, bez problémů jej kupuje. V nádražní hale potom téměř nikdo není. Nikdo na něj nečumí jak s oblibou říká, jako vrána! Pavel má klid!  "Dobrý den, jednou zákaznické jízdné do Prahy na zítra, prosím." Milá pokladní se na něho ještě mileji usměje a vyhoví jeho přání. Pavlovi se zdá jakoby svítalo až teď odpoledne.  Vydržel.   Jeho štít zásad překonal tvrdé ataky amorálních zrůd a situace se náhle mění. Je odměňován příjemným prostředím. Konečně!

Pln optimismu o své pravdě jde Pavel ještě zrelaxovat na plavání. Před šatnami jsou záchody mimo provoz. Nedá se nic dělat, vydrží to. Ještě jsou jedny uvnitř. Stojí ve frontě do šatny. Dnes je tady nejodpornější šatnářka ze všech, ale nevadí, přeci už svítalo! "Dobrý den, jako obvykle? Dobrý den pane Mrázek. Dobrý den. Prosím, tady máte klíč." Usmívá se na lidi. "V tom čase hodina patnáct je i sprchování a šatna!," Křikne na Pavla. "Takže v 17:15 tady!!" - "Ale já už jsem t-tady byl několikrrrát a vždycky jsem p-pržeci skončil včas!" - "Vy nebo někdo jinej, to je jedno! Jak sem řekla!" Ve vodě s Pavlem ale naštěstí šatnářka není. Celou dobu jí však má v bublině: Proč je tak zlá? Nic špatného jí neudělal. A oblečený jsem dnes také jak nejlépe mohu. Za otrhance mne považovat nemůže?! Na odchodu ji ani nepozdraví. Teď ještě půjde na poštu a konečně domů, kde jej nechá každý na pokoji!!

Na poště potřebuje poslat doporučený dopis pro svoji známou v Praze. Přichází tam s vizáží jako dříve. Pokřivený, s rozkasanou bundou (je tam strašlivé dusno), vyjukaný, nervózní výraz v tváři. Bublina: Paní Skořinská, podívejte se na něj! Takový by mohl klidně i přepadnout přepážku! Viděla jsem podobné, hrozné druhy lidí v televizi! Pavel se konečně po dlouhém čekání ve frontě dostal k okýnku. "P-poslat do-doporučeně, prrrosím!" - "Doporučené dopisy přijímáme pouze do 17:30!," odvětí pošťačka a ukáže rudě nalakovaným drápem na hodiny. Je 17:33. "Prrrosímvás, udělejte vyjímku! Je to velmi du-důležité!" - "Ne!"   Právě teď se hnulo magmatické jádro ukryté hluboko pod Pavlovým vulkanickým jícnem. Slunce vyšlé v krásném odpoledni se zřítilo! 

 "Kurvo jedna! Ty to prostě pošleš teď hned! Chci to i zaplatit!!!" Pošta oněmí úžasem. Úřednice v okýnku nikoliv. "Co si to dovolujete? Okamžitě zmizte!" - "Co si to dovoluješ ty, ty kurvo jedna?!" Pavel soptil nejhrubší nadávky, které většina účastníků slyšela poprvé v životě! Nevnímal už dvě prasklé žilky na svém čele. Jeden muž středního věku se snažil Pavla zpacifikovat. Ten se mu jediným mohutným obratem vysmekl, popadl poblíž stojící lahev a tvrdou ranou do temene muže omráčil. Láhev se roztříštila. Důchodkyně strachem bez sebe zcepeněle hledí na Pavla. "Co na mne čumíš, ty stará krůto?! Čumíš jak vrána a piča!" Paní se v hrůze pomočí. Pavel ji bez slitování vezme pod krkem a hrozí uraženým hrdlem láhve. Amok už  nelze zastavit. "Pošli ten dopis! Okamžitě! Nebo ji podříznu jako sele!," nepříčetně řve na pošťačku v okýnku. Ta ho ihned poslechne. "Už ji pusťte, prosím vás, dopis jsem poslala! Zítra přijde adresátovi!" - "Ne! Ta stará krůta teď chcípne! Na místě! Za chvíli budeš mrtvá! Jak se ti to líbí?," ptá se poloomdlené nešťastnice. V tom, asi po dvaceti minutách děsu, přijíždí cosi jako zásahová jednotka. Dupot těžkých bot se blíží k poště. Krev, pot a slzy stékají stařeně po tváři.

Pokračování příště.

V dalším díle se dozvíme, jak to s tím pitomcem vlastně dopadne. Zemře nešťastná důchodkyně? Vyseká Pavla z toho průseru nějaký právník ex ovo, nebo to dopadne úplně jinak? Počkejte si!