Motáčky tobě

Docela obyčejný den to byl.
V mnohém tak nějak podobný bezpočtu jiných.
Ráno Kamila vstala o pár vteřin dřív,
než se její mobilní druh rozdrnčel známou melodií.
Měla ji ráda.
Znamenala, že dožila rána,
že se Země během noci překulila do nového dne,
že už zase není zcela vyloučená šance na příležitost být pár hodin spolu.

Nebylo jich v posledních dnech přes míru, ale stačily.
Ráno co ráno budíček z písmenek, co hladila její ženskost.
Budíček budí, až vybudí... třeba touhu k neunešení.
Na takovou už jeden nestačí, tu musejí nést dva.
Adam měl sílu ji nést.
Snad i za oba.
To když se Kamila hroutívala pod tíhou výčitek,
že na něho myslívá jako na výhradně svého muže.
Mohl jím být. Kdyby...

Nikdy si nelhali.
Tím spíše bývala pravda často bolestná.
Nic výjimečného - kolik zamilovaných se dnes potýká se stejnými svízeli. 
Mít či nemít.
Jít či nejít.
Být či nebýt... ba ne, to už je Hamlet.  

 "Tak jedou dámy, tak jedou páni, tak vojáci, tak vojáci, tak, tak, tak..."
smál se táta jejímu smíchu i strachu z pádu zároveň,
když ji houpával, malou, na kolenou.
Už není.
Je tu Adam.
Rád ji houpá, velkou holku.
Aby ne.
S laskavou ironií přiznává, že miluje její vnitřní krásu.
Za okny svítí slunce.
Poslední zhoupnutí, poslední sevření, poslední zaťukání.

Multifunkční sprcha napojí vyprahlou pleť,
ručičky času nade dveřmi do biáku Ráj se naposledy vyčítavě zachvějí, 
ohleduplná devítka přibrzdí, než zatáhne dveře za zasněnými pasažéry.
Cesta do nebe je přímá.
Dokud Bůh nespadne ze svojí nebeské houpačky, je dobře.

Houpání...