Co dát dětem do vínku

     Všechny vzpomínky,které měla na své dospívání, byly hnusné.Nedá se to jinak nazvat. Do svých třinácti let, než se rodiče rozvedli, měla rodinu, která patřila, alespoň dle mínění jiných a dle mínění jejího, mezi ty dobré. Rozmazlováni nebyli, museli poslouchat, ale rodiče nekouřili,nepili a děti dostávaly to, co k životu potřebovaly.Ve škole, oba, ona i bratr, patřili mezi nejlepší žáky.Nebyla to zásluha rodičů, v ničem jim nepomáhali, považovali za samozřejmé, že tomu tak bude.

     Po rozvodu rodičů, nastal zlom. Ta tam byla rodinná idyla. Bylo to o to horší, že  děti  vůbec netušily, že by se něco takového mohlo stát. Rodiče se před nimi nikdy nehádali, vše se zdálo býti v pořádku. Až jel táta do lázní a vrátil se, poprvé je slyšela mluvit o tom, že si tam našel jinou ženu. A tak si máma, po několika hádkách,  podala žádost o rozvod.

      Dodnes to své matce vyčítá, mohla chvíli počkat, byly tu děti, mohla to kvůli nim udělat. Ale, až nyní se ukázalo, že jejich rodiče vlastně na děti nikdy nemysleli. Živili je, šatili, jiných starostí s nimi nebylo, byly vychovány k tomu, že musely doma pomáhat, a nějaké mazlení, nebo jiné projevy citů, ty se u nich nevedly. Po rozvodu pak už zbyla jen hrůza, bolest a život, který nestál za nic.

      Táta se odstěhoval ke své nové ženě, máma si našla milence a děti se ocitly až na pokraji zájmu jich obou. Soudem byly přiděleny matce, dva roky jim poskytovala jakés takés útočiště, pak je nemilosrdně vyhodila z domu se slovy "běžte si na sebe vydělat" a veškerá mateřská láska tím skončila. Oba dělali co mohli. Skončilo to tak, že brácha si za svůj život odseděl deset let v kriminále, chytil se špatné party a ona, radši nevzpomínat. Dokázala sice, až pobrala více rozumu a "ulice ji naučila", dát svůj život dohromady, ale už nikdy nedokázala žít tak nějak, normálně.

     Odrazilo se to na celém jejím dalším životě. Až nyní, ve stáří si uvědomuje, po všech těch šílených peripetiích života,kterými prošla, jak mnoho záleží na tom, čím  rodiče své děti do života vybaví, na co je připraví, ne co jim dají hmotného, ale co zanechají v jejich duších.

     Rodiče, kteří mají děti jen proto, že je to zvykem, nebo se to prostě nějak stane  neměli by mít děti vůbec! Netuší, co vše děti může potkat a co to v nich zanechá . Jaký velký pocit křivdy, neschopnost se vyrovnat s docela obyčejnými problémy, které jsou ale pro ně, protože je nikdo nepoučil, nepřekonatelnými. Neschopnost  zařadit se mezi řádné občany, neschopnost obrany před sebou samým. Velká ztráta sebevědomí a jen velmi silný jedinec dokáže toto všechno překonat, bohužel s následky, které si v duši nese celý život a které  celý  jeho život komplikují, i když to navenek dokáže mistrně skrývat.

     A to byl i její případ. Dokázala sobě i svému okolí, že se umí postavit na vlastní nohy i bez pomoci, ale za jakých obětí, to nikdo netušil. Dokázala vychovat své dítě, dát mu vše hmotné a možná všeho až příliš, aby nestrádalo, aby se mu dostalo všeho, co měla jiná děcka a tak nějak na city nezbyl čas a ani dobře nevěděla, jak je má dítěti dávat více najevo. Myslela si, že když bude mít vše, co ostatní, že to stačí. Asi proto si jí dnes vůbec její dítě neváží, považuje to za normální  a  když na to zavedou řeč, říká: "byla to Tvoje povinnost, dát mi vše." Ale, co nedokázala, vštěpit mu cit a lásku k sobě samé , vychovala z něho sobce, který si myslí, že vše patří jen jemu a úcta k matce je mu zcela cizí ! A to je na tom to hrozné,  o co ji nezájem  jejich rodičů připravil a co ji nenaučili oni, to nenaučila ona svého syna. Totiž, být citlivý,mít rád pro nic za nic, jen proto, že jsi rodič, nebo dítě, prostě     m í t   r á d    docela obyčejně, lidsky. A s tím pocitem marnosti, bezmoci cokoli změnit, se potýká dodnes , neumí se radovat ze života, je prostě ve svém nitru " vyhořelá. "