TŘI MUŽI VE VÝTAHU-4

Pan Kumpošt si střídavě přejížděl levou rukou rameno a pravou část hlavy, přičemž se tvářil naštvaně.
„My jsme vám to říkali, abyste to nedělal,“ pronesl pan Rybín.
„Tu poznámku, vo tom blbci, jsem slyšel!“ vyhrkl Kumpošt.
„Klid. Hlavně zase nezačněte bušit do dveří. V tuhle chvíli nemá smysl dělat rambajs,“ řekl pan Farták.
„Vy zrovna mluvte vo rambajsu! Když začnete bušit do toho vašeho piána, tak to je teda něco!“
„Za prvé, já při hraní do kláves nebuším! Za druhé, hraju na nástroj, co se nazývá klavír. Jenže vy asi nemáte ponětí, jaký je rozdíl mezi piánem a akustickým klavírem. A jak vidno, nemáte hudební sluch ani hudební vzdělání. Na klavír totiž hraju klasické skladby,“ pronesl s vážnou tváří Farták.
„Kdyby vám to vaše hraní alespoň vynášelo nějaký peníze,“ řekl Kumpošt.
„Všechno není jen o penězích. Znám hodně lidí, co mají různé koníčky. A to, čemu se věnují, dělají pro radost,“ ozval se Rybín.
„Že vás to baví courat se někde a fotografovat. Slavnej stejně nikdy nebudete.“
„Je to prostě můj koníček a k tomu focení mám nějaký vztah. Pan Farták má zase vztah k hudbě, a tak hraje.“
„Uváznul jsem ve výtahu s dvěma amatérskejma umělcema. To je teda něco!“
„A my jsme uvázli s pit…,“ nedopověděl Rybín.
„Dopovězte to slovo!“ vyhrkl Kumpošt a prudce se postavil. Přitom nohou vrazil do stojícího kufříku a ten dopadl bokem na podlahu kabiny.
„Ježišmarja! Můj notebook!“ vyjekl Kumpošt.
„No vida. Ten by nám mohl v týhle situaci pomoct,“ mínil Farták.
„Pokud ovšem bude mít signál,“ řekl Rybín.
„To si piště, že má signál! To je taky nejdražší notebook, co v současnosti existuje!“ pronesl Kumpošt.
„Pak teda stačí poslat email někomu, o kom víte, že je teď u počítače,“ pronesl Rybín.
„A komu jako?“ otázal se Kumpošt.
„Co já vím. Třeba vaší milence,“ řekl Rybín.
„Proč zrovna jí?“
„Vy máte milenku?“ zeptal se s úsměvem Farták.
„No, já…Co je vám vůbec potom!“
„Tak se nerozčilujte. My to vaši manželce neřekneme,“ řekl Farták.
Kumpošt v obličeji pobledl a zároveň zamžikal očima. Poté se zadíval na monitor přístroje a začal ťukat do klávesnice.
„Smíme vědět, co píšete?“ pronesl tázavě Rybín.
„Co asi. Píšu, že jsem uváznul ve výtahu a nemám možnost zavolat hasiče.“
„No bezva. Asi se blíží vysvobození,“ zkonstatoval Farták.
„Milenky jsou užitečný,“ řekl Rybín.
„Jak víte, že jsem psal jí?“
„Já si to jen domýšlím.“
„Hasiči jsou už vo naší situaci informovaný a přijedou sem. Nebýt mě, tak tady trčíte ještě několik hodin!“ pronesl Kumpošt.
„To by tady asi nastalo výtahový psycho,“ mínil Rybín.
„Nechte si ty narážky!“ obořil se na něho Kumpošt a přitom se náhle v kabině rozsvítilo světlo.
„A hele, už zase funguje proud!“ vyhrkl Farták a stiskl tlačítko od přízemí. Kabina výtahu se rozjela a záhy dojela do suterénu.
„Akorát teď budeme muset hasičům říct, že přijeli zbytečně,“ řekl Rybín, když vystoupili z výtahu.
„To jim pánové řekněte sami! Já pádím pryč!“ vyhrkl Kumpošt.
„Snad nemáte strach?“ zeptal se Farták.
„Stejně jsem ten email posílal kvůli vám!“ pronesl a rychlým krokem došel ke dveřím, z nichž poté vyběhl. Záhy nasedl do automobilu, s kterým se rozjel velkou rychlostí po ulici. Za okamžik se ozvalo skřípění brzd, rána a Farták s Rybínem uviděli auto Kumpošta nabourané do hasičského vozu.

KONEC