Datel Vilém, jiřička Eliška a princ Marabu

prolog

Křídla příběhu se rozkmitávají na jednom lesním stromě, kde krom jiných bydlí i rodina datlů. Jejich dům, postavený v kmeni, není přes míru honosný ani okázalý (takovým sídlům říkají ptáci velehnízdiště - a jím tedy není), ale jde o slušný příbytek, na nějž svítí celé odpoledne slunce, a do kterého se vejdou desítky a stovky bláznivých předmětů, které mohou umělecky založená maminka a tatínek, jež byl zamlada velkým dobrodruhem, potřebovat.

kapitola první

Múza zlehka poletuje kolem tatínkovy hlavy…

Maminka se kolébala v proutěném houpacím křesle a tenoučkým sojčím perem, smočeným v akvamarínu, krášlila a zdobila zašlý džbánek. Pruh světla skrz okno dopadal přímo na její tvář, a tak nebylo divu, že jí každým okamžikem (nejen vlivem sluníčka, ale i celkově lenivého jarního dne) klesala hlava do náruče.

Vždy, když začala poklimbávat, si pro sebe zašeptala „měla bych si jít lehnout do postele..“, načež jí zobák padl na rameno a už spala. Když se probudila, tak jako by to všechno zapomněla, a znovu se pustila do malování květů a vlnek přes starý, popelavě sinalý lak. Možností, jak džbánek vyzdobit, však stále ubývalo, neboť při každé nadcházející dřímotě sjelo sojčí pero mezi bezvládnými letkami (ty používají ptáci tak, k čemu my prsty, a dokonce jim i říkají ruce) po celé jeho výšce k zemi. Zakrátko už byl celý dekorován dvěma, třemi, a nakonec čtyřmi svislými pruhy, které sice překrývaly původní barvu, ale stíraly i nové, pěkné ornamenty.

Z páté čáry na džbánku maminku nevědomky zachránil tatínek, který vešel do pokoje právě ve vhodnou chvíli, aby ji probudil. Vkráčel zasněný a zamýšlený, a ani nepostřehl, že svou ženu vytrhl z téměř úspěšného usnutí. Zato si všiml prapodivně (a spíš legračně, než hezky) vyhlížejícího kusu servisu na jejím klíně.

„Nerad tě ruším, když vidím, že tvoříš abstraktní umění, maminko. Nebo ti utíká štětec pod rukou?“ usmál se na ni.

„To jsem zvědavá, co s tím teď provedu“ zalomila maminka ruce nad džbánem. „Snad to celé zamalovat tou modrou a pak, hmm… A vůbec, to je sojčí brk, jakýpak štetec“ zamračila se na tatínka a zkoumavě si prohlížela džbánek, co s ním provede.

Maminka byla totiž skutečnou výtvarnicí, zamlada vystudovala malířství na Akademii vzletných tahů štětcem, a byla, jako každý, kdo je pyšný na svůj obor, značně háklivá na nepřesná vyjádření. Což tatínek dost dobře věděl a občas úmyslně pletl názvy malířských potřeb, stylů i technik. Příkladně z akvarelu udělal akvabelu. Tentokrát ho bohužel nenapadlo nic veselého, tak jen nazval brk štetcem.

Tatínek se mezitím přesunul ke skříňce, kde měl smotaný váček tabáku, aby nevyschl. Pečlivě ho rozbalil, rozdrobil a nacpal si dýmku. Když se ale chtěl vyklonit přes ven z okna, jak měl při bafání ve zvyku, všiml si, že parapet je celý osázený květináčky, miskami a hrníčky, z nichž se kroutí stonky různých bylin.

„No, ale co to je?“ podivil se. „Jak si mám teď zakouřit, když nám vyrostla v okně tahle džungle?“

Tatínek měl prostě okno spojené s fajfkou. Nadto se mu líbilo, když mohl dělat kroužky dýmu, a ty se pak kolébaly ve větru. To doma v hnízdě prostě nejde.

„Měla jsem ty bylinky vysazené ve výklenku v patře. Ale teď už vyrostly a potřebují víc světla, tam přes odpoledne stíní větve.“

„Šup! s nimi pryč“ naznačil tatínek křídlem, jak by je smetl ven.

To ale maminku vyděsilo.

„Ať tě to nenapadne, co bychom si bez nich počali?“

„To samé, co teď s nimi?“ zasmál se.

Maminka se ale nedala.

„Už mluvíš jak ten starý kašpar od dudků!“

„Dudek je fajn chlap! Jenom má trochu ostřejší humor…“ zastyděl se tatínek. „Stejně si ale myslím, že by tu vůbec nemusely být.“

„Tak se podívej, tatínku. Tady roste heřmánek, ten je dobrý na žaludek. Tady meduňka na průdušky – to by tě mělo zajímat, když sám kouříš jak starý mořský racek – a tohle jsou violka a devětsil, ty jsou zdravé úplně pro všechny a na cokoli. Až dorostou, budu vám z nich vařit bylinné čaje, a budete zdraví jako supi…“

„…o těch supech je to vlastně pověra“ skočil jí do řeči tatínek. „Navíc, vždyť doteď jsme nějak netrpěli na zdravém kořínku, tak…“

Ale to mu zas mezi slova vběhla maminka.

„… tak snad chceš abychom teď byli všichni stonaví a nemocní, jen kvůli tvé dýmce?“

„Ale tak jsem to přeci…“

„…chceš snad?“

Tatínek už měl odžitých dost let datlího života, aby rozpoznal chvíli, kdy již nemá cenu odporovat.

„Jistěže ne“ uznal tedy.

Maminku to trochu zamrzelo, a tak se vlídným hlasem opatrně zeptala:

„A nad čím vůbec právě dumáš? Vždycky kouříš, když přemýšlíš.“

Tatínek si podrbal chocholku.

„Sám ti vlastně nevím. Mám pocit, mi kolem hlavy létá nějaký nápad, hodný génia. Něco ukrutně převratného a úžasného. Ale ne, a ne vklouznout dovnitř.“

„Můžeš jít rozjímat do klidu pracovny. Donesu ti tam hrnek kávy, třeba tu myšlenku přivábí.“

„To jsi hodná!“ zaradoval se a jemně dodal: „A s…“

„Kápnu ti tam trochu oříškového koňaku“ usmála se.

Tatínek se vesele odebral do své pracovny, zanechávaje za sebou obláčky dýmu jako tendr lokomotivy. Maminka šla uvařit kávu a neustále přemýšlela, jak by tak mohla přezdobit zkažený dekor džbánu.