All Inclusive

All Inclusive

Béžový začátek

Prolog: Podobnost postav, které popisuji je někdy náhodná a jindy ne. Pokud se vám postavy, které potkáte v tomto příběhu  budou zdát nějak povědomé, je to tím, že za jednu z nich se vydávám a ostatní jsou výplodem mého pozorování a pocitů nebo čtením bulváru a u toho jste zřejmě mohli být také.

Béžová, to je zvláštní nebarva. Je nevýrazná, jen to ž uprostřed z ní dělá slovo měkké a žvatlavé, že se pak béžová  maže v ústech jako lakýrnický kyt. Všimněte si,  že květiny nejsou nikdy béžové, měly by problém se svou identitou, hýří si do dne i noci. Barvami. Prvorepubliková švadlena by barvu označila jako béž. Ale běž, posluchači mých dojmů, utíkej do přítomnosti, to jen na chvíli je béžová barva zasazená do dob minulých jako cosi vytaženého zezadu ze skříně, zatuchlého a smrdícího francovkou. Béžový je zpocený svetr z čekání, až se starý vrátí z hospody a zbydou-li mu nějaké peníze. Béžová je i láska na inzerát, „ každý za své a každý ve svém“, jen pro tu vlažnou iluzi vztahu. Béžová je ale přece i barva á la velbloudí srst, kabát za 20 tisíc a víc – a to je houte couture. Cítíte ji, na chvilku je i chudinka béžová na přehlídkovém mole cítit francouzským parfémem a šansonem o tom, že ničeho nelituje od Edith Piaf.

To snad  byl béžový začátek pro béžový příběh, na který se právě chystám. Odehrává se někdy v sedmdesátých letech minulého století, v kavárně Grant nebo Praha, pravděpodobně hned vedle kina Oko, kde právě dávají béžový film. Je  nudný. Řekla bych, že tehdy začalo poprchávat, na deštník to nebylo, spíš si jen tak odskočit na kávu a pozorovat.

Béžový pán si tam přisedl ke stolku nějaké paní. Nevíme, jak se jmenuje, kde se tam vzala, ani proč přišla do kavárny. Vlastně se o ni nikdo nikdy nezajímal. Byla jakoby neviditelná, žena neurčitého věku. Osamělé nohy a zadek, žila v jakémsi polovědomí, bez sebevědomí. Chvílemi ji probouzel jen vlastní astmatický kašel. Její život ji přestal zajímat, zdál se jí průhledný a neviditelný. Ale kvůli něčemu nebo někomu do té kavárny snad přišla? Snad kvůli možnosti potkat toho náhodného příchozího, toho béžového muže, který byl tak nevýrazný, že nebudil žádnou pozornost,  měl  mimikry pro splynutí s všedností. Byl tam vůbec?

To, že si přisedl k té paní, ale nebylo náhodné. Přitahovali se navzájem svou bezvýznamností. Dáma, o které nic nevíme, ani ona ale o nás, měla před sebou poloprázdnou skleničku sodovky a četla bulvární noviny. Tedˇ jsem vás přistihla, nedávali jste pozor a je tu rozpor. Všimli jste si, nemohlo to být v sedmdesátých letech, to nebyl bulvární tisk.  Béžový příběh se odehrává právě teď a ta dáma jsem třeba já. Jsem naštvaná  na svou nezajímavost a vzrušují mě bulvární příběhy VIPŮ a celebrit, i  několikanásobných vrahů a výherců miliónů. Vím o nich všechno. Hledám nedostatky novinářů, opravuji si jejich informace, jsem investigativní čtenářka.

„ Dámo, nebude-li Vám to vaditi, mohl bych si přisednouti a vypíti si s Vámi šáleček čaje?“ „ Hmmm, to je snad někdo z minulého století,“ „ nějaký džentlmen ze staré školy“, kde se tu vzal?, říkám si v duchu.

„Původně jsem myslel, že stolek není obsazen, jste velmi nenápadná dáma, ale vidím, že pilně čtete?“

V kavárně Grant měli noviny v dřevěných rámech a na servírování čaje stříbrné konvičky, rituál pití čaje i čtení  tím nabýval na noblese, navzdory kvalitě čtení i nápojů.

“ Zdalipak se mohu zeptat, co čtete zajímavého? „No, víte, na anglické pláži našli geniálního pianistu, je divný a vypadá to, že by to mohl být Čech,“ zašeptala jsem.