Talent za všechny prachy

"Mladý talentovaný umělec Janek S. byl nalezen mrtev. Příčinou smrti bylo srdeční selhání. Jeho smrt je o to podivnější, že před několika dny zemřela za podobných okolností jeho přítelkyně..."
(z titulní strany nejmenovaných novin)

Prošedivělý muž v obnošeném kabátě vychutnává labužnicky zčernalou klobásu. Naproti němu sedí mladík a pobaveně sleduje jak mu omastek stéká po bradě.

"Hochu, každej z nás se rodí jako talentovanej umělec. Jenže vo tom vůbec nemaj lidi páru. Někdy stačí impuls správným směrem, a člověk je schopnej dělat neuvěřitelný věci..."

Ledabyle se utřel rukávem a pokračoval:

"Koukáš na telku?"

Přikývnul jsem.

Každej den se někomu něco stane. Vypadá to jako by si pámbíček na lidstvo zasednul. Lidi nevědí, že si pro to sami vytvářej podmínky. Přitom třeba hypnózou se tyhle skrytý bloky dají odstranit...."

Zamyslel se, a pak se na mě obrátil: "Umíš malovat?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Zkus namalovat třeba támhletu kytku." Zašmátral v kapse kabátu a vylovil zbytek tužky.

"To je zbytečný.."

Sebral pod stolem účtenku s otiskem boty a položil ji přede mě: "No jen to zkus."

Něco jsem ledabyle načmáral. "Jsem to říkal..."

Usmál se. S těma šedivejma fousama mi připomínal Conneryho.

"Víš co, pojď se mnou. Něco ti ukážu...."

Ráno na mě čekala před barákem Káťa. Hele, proč ses neozval? A proč máš vypnutej mobil?! Já jsem strachy skoro nespala!"

"Já... já nevím. Mluvil jsem včera v Zahradní s tím divným chlápkem... Pak jsem zaplatil, šli jsme k tý lavičce... no jak se tam scházej fetky, u toho převrácenýho odpaďáku... Řekl mi abych si sednul a díval se mu do očí.... Ale jinak si nic nepamatuju..... Nevím jak jsem se dostal do postele.... V kapse jsem měl tohle..." Podal jsem jí papírek pomalovanej takovejma ornamentama, že by se za ně nemusel stydět ani Raffael.

"Ty vole," ujelo jí překvapeně, "Kdes to vzal? Ty kytky jsou fakt jak živý!"

"No.... si myslím že jsem to namaloval."

"Blbost! Hele, ty jako myslíš že tě fakt zhypnotizoval?"

"Určitě. Ale mám takovej divnej pocit. Cejtím že bych dokázal namalovat celej svět, a na druhou stranu jako bych měl místo srdce těžkej kámen. Nikdy jsem to neměl, až dneska ráno... Kačko já mám strach..."

"Prosimtě zapomeň na dědka. Odpoledne zajdem k tý lavičce. Třeba se ti to celý jen zdálo..."

* * *

Koupil jsem blok a nějaký malířský uhly. Ve tři přišla Káťa.

"Hele, zkusím třeba támhletu sochu."

Změřil jsem si ji přihmouřenýma očima a začal malovat.

"Hmm, bych to do tebe neřekla," znalecky mi koukla přes rameno Káťa.

Nevšímal jsem si jí a jako v nějaký extázi jsem pokračoval.

"Nechápu proč se zahazuješ jako prodavač za pár šupů! Takovýhle obrázky by ti mohly hodit slušnej balík."

Udělalo se mi nějak divně.

"Promiň Kačí, musím si jít lehnout." Dal jsem jí pusu a byl jsem rád že jsem došel domů.

Máma ukázala pár obrázků nějakýmu profesorovi. Bejvalej spolužák. Byl z toho prej úplně mimo. Hned jsem mu musel ukázat jak to dělám. Najednou mi to přišlo úplně samozřejmý.

Ten matky spolužák mi zařídil vystoupení v televizi. Nějakej pořad pro mladý talenty.

Moderátor se vyptával na samý blbosti, a jestli jsem v sobě neobjevil talent už někdy dřív... Docela jsem byl rád když mě požádal abych něco předvedl. Začal jsem nějaký zátiší, ale on si vymyslel ať namaluju jeho. Nadšenej jsem z toho nebyl. Za čtvrt hoďky měl portrét že si z toho sednul na zadek.

Byl jsem rád že jsem z tý televize vypadnul. Ale nějakej efekt to přece jen mělo. Začaly se mi hrnout zakázky. V práci jsem dal výpověď.

* * *

Káťa byla v obležení spolužaček.

"Hele, ten tvůj byl v telce, co?! Hele, a víš že ten moderátor měl večer divnou nehodu? Říkali to ve zprávách. Prej z ničeho nic zkolaboval..."

"Tý jo, co když v tom má Janek prsty? Holky, to je psycho!" usmála se Kristýna.

"Seš fakt blbá," okřikla ji Káťa.

O chlapíkovi z televize jsem se dozvěděl od Káti.

"Mohli bysme zajít do kina a pak si udělat príma večer, co ty na to?"

"Nezlob se, já s tebou nepůjdu."

"No neblbni, snad si nemyslíš že... si fakt myslíš že za to můžeš?! Hele, tak namaluj mě. Uvidíš že to je blbost."

"Víš co je zvláštní? Že mi od pár lidí který jsem portrétoval ještě nepřišly peníze... Mám z toho divnej pocit."

"No to je jasný, žijem přece v Čechách! Co bys čekal? Tak co bude s tím portrétem?"

"Fakt ne, nezlob se."

"Tak víš co, až si to rozmyslíš tak mi dej vědět!"

Otočila se a uraženě odkráčela.

* * *

Měl jsem plno práce a začínalo mě to bavit. Štvalo mě že se Kačule už tři dny neozvala. Brnknul jsem jí. Prej dokud ji nenamaluju tak se neuvidíme. Tvrdá palice!

"No tak dobře, stav se ve čtyři."

"Fajn, super! Těším se na tebe!"

Seděli jsme zrovna u čaje, když přišla máma. Hned si všimla obrázku a obdivně hvízdla:
"Teda Honzo, to je jak fotka. Ne, je to mnohem lepší než fotka. Ten obraz má duši!"
Nepříjemně mě zamrazilo. Spíš tuším, že tu duši kradou, pomyslel jsem si ale mlčel. Nechtěl jsem se připravit o příjemnej večer se sladkou odměnou.

* * *

Ráno jsem měl lítání po úřadech kvůli živnosťáku. V poledne jsem zapnul mobil a vysypaly se na mě zmeškaný hovory. Zarazilo mě, že nejvíc jich je od Kristýny. Co mi ta žabule může chtít? Nestačil jsem ani zastrčit telefon do kapsy, když se znovu ozvala.

"Týjo čoveče kde tvrdneš? Kačku odvezlo ARO. Normálně zkolabovala při matice. Měl by ses za ní stavit....!"

V nemocnici jsem byl snad za minutu. Na chodbě jsem potkal její rodiče. Prej jí praskla nějaká céva u srdce nebo co. Minuty se nekonečně vlekly. Pak se objevil člověk v zeleným, sundal roušku, a ani nemusel nic říkat...

Svět přestal existovat. Coural jsem po městě a proklínal den kdy jsem potkal toho vošuntělýho dědka. Domů jsem se vrátil v noci. Řval jsem do polštáře jak malej kluk.
Pak jsem vytáhl čistej papír, postavil na stůl zrcátko a začal malovat sám sebe.

* * *