Libůstky: Taková neřešitelná polízanice

Zíral skrze zavřené okno ven do ulice. Nenacházel tam nic, jen šeď vozovky a lesk podvečerních paprsků na kapotách aut. Když člověk zírá z okna, tak tam stejně nic nehledá. K zírání z okna nás nevybízí touha po tom, co se za oknem nachází, ale jen ten prázdný a bezpředmětný akt – zírání z okna.

„Věříte v boha?“ zeptal se vrásčitý muž, když oddálil rty od hrnku kávy.

„Věřím? Nevěřím? Co já vlastně vím. Bohem myslíte tu vševědoucí bytost, Boha milordného, žárlivého a spravedlivého?“

„Bůh je víra v nás. Záleží na tom, v jakého boha chcete věřit.“

„Věřím v Boha, který stvořil nás všechny i pravidla světa. Dal vzniknou jak tomu, že kámen padá k zemi, tak že naši blízcí můžou kdykoliv zamřít a nechat nás samotné, zoufalé a prázdné. Stvořil lidi tak, aby jeden měl v sobě lásku, cit, krásu. Byl odsouzenej k světlu, radosti, rozkvetlým blatouchům někde na poli. Stejně tak aby druhej měl v sobě oheň, nenávist, hnilobu a tak měl šanci leda zakopat se do hoven a spát. V takovýho boha věřím, v Boha – Sadistu, kterej pozoruje ten masakr, co stvořil a mastí si při tom svoje trojjediný péro.“

„Cynismus se vám zažral až do morku kostí, že?“ odložil muž hrnek kávy a zapálil si zase cigaretu.

Mladíkovi se zachvěly rty. „Vyřízl jsem tý krásný a nevinný holce oči a pak jsem ji líbal. Víte... to vás pořádně změní,“ zavzlykal a po tvářích se mu koulely slzy.

Vážený pane doktore!

Dozvěděl jsem se, že poskytujete zvláštní poradenství a pomoc lidem v situacích, o kterých je nejlépe, když neví nikdo jiný. Ač se zatím myslím nehodlám s Vámi sejít, píši vám tento dopis, abych Vás seznámil s tou mojí situací. Ani nevím, kde ten provaz, když to tak řeknu, který se napíná celým mým životem, chytnout. Snad byste mi i Vy řekl, že nejlepší to bude od začátku. Nu tedy dobrá. Asi první vzpomínka, která mi pevně z dětství ulpívá v hlavě, je jak z večera sedím na klíně své matce. Myslím, že to bylo po koupání, oba dva jsme voněli mýdlem, ale trochu i potem, takovým tím co se vám udělá hned na kůži, když vylezete z horké vody. Je to sladký pot, a nevoní vůbec zle, na rozdíl od potu po dlouhé práci, nebo pitce v hospodě, nebo potu nemocného. Tedy já rozevlál župan své matky a začal jsem jí olizovat ňadro. Bylo mi pět šest let, sám se teď divím, že si to matka nechala líbit. Snad to pokládal za nějaký pozůstatek našeho vztahu z doby, kdy mě kojila. Snad jí to nebylo ani zas tak proti srsti. A tak jsem jí lízal ňadra a pak i krk a ona se smála a jen říkala: Joo ty budeš jednou mít hodně rád ženský! S odstupem času můžu jako zkonstatovat, že se mejlila. Vůbec mi totiž nejde o ženský, ale ani o chlapy, a nemyslete si, že bych byl na zvířata, nebo nějaký podobný neřád. Víte, já jsem prostý člověk, Vy byste tuhle mojí osobní situaci asi nazval nějakým košatým souvětím, kterému bych snad ani neporozuměl. Já tomu říkám jednoduše lízání. Ale to není úplně přesné, mně nejde jen o pouhý fakt dotýkat se někoho nebo něčeho jazykem. Je to úzce spojené s mým zesíleným vnímáním vůní. Ale už právě v raném dětství jsem zjistil, že tyto vůně, nebo ještě lépe rozličné pachy, se dají nejlépe přímo ochutnat, když je lížu. Prostě jakoby se mi vnímání chutí a pachů spojilo v jedno. Mohl bych pak to svoje milé lízání rozložit na tři taková jako údobí. První bylo ono dětství, kdy i díky matce, která dlouhá léta proti mému zvyku olizovat jí nic neměla, mi to nepřišlo nijak divné. A tak jsem beze studu sedával u botníku a strkal ten svůj ksichtík do otcových pracovních bot, nebo jsem lízal a očuchával i sám sebe, nebo se celé hodiny mazlil v boudě s naším Bleskem, teda jako psem Bleskem. A dělal jsem i spousty jiných věcí, na které si už ani pořádně nevzpomenu, byl to pro mě denní chleba. Měnit se to začalo někdy ve škole, moji drazí chápaví spolužáci, když poznali tenhle můj koníček, přátelsky mě v něm podporovali. A tak se stalo, že jsem olizoval podlahu, nebo bačkůrky spolužaček. Nebo když jsem klečel vedle záchodové mušle a vylizoval ji a oni stáli kolem mě a tleskali mi a smáli se mi. A i já měl radost, že mé schopnosti někoho baví. Méně pak naše třídní, když na tyhle vylomeniny přišla. A i moje mamča, když si uvědomila, že to moje lízání zašlo nějak moc daleko. A tak mě vláčela od doktora k doktoru, jen se divím, že jsem si těmi ptákovinami neuhnal žloutenku nebo něco horšího. Ale uhnal jsem si jinou věc, totiž stud za to co dělám. Myslíte, že jsem toho pak nechal? Ale kdeže! Jen jsem to v sobě uzavřel a dělal lízání stále dál, jen ale tak, aby na to nikdo nepřišel. To bylo druhé období, má puberta. Měl jsem to v sobě tak nahňácané, že mě to tak jako vykopnulo z normálního života. Byl jsem uzavřený, neupřímný, pořád jsem musel něco před ostatními schovávat. Ale přišli přeci jen i první zkušenosti s holkama, už ani nevím jak to bylo, myslím, že jsem byl hodně opilý. A to jsem to na ní pěkně všechno vyvalil. No jak bych vám to řekl, slízal jsem jí, že na ní nezůstal suchej chlup. A ono se to táhlo dál, možná byste tomu nevěřil, ale tyhle mé služby se kdekteré slečince šikli. Byl jsem docela žádaný, i když někdy jsem se trochu rozohnil, že mi z pokoje na intru holky vybíhali s jekotem. Prostě jak která. To mi dodalo zas potřebné sebevědomí. A tak přišlo třetí období. Jasně stále jsem to před lidmi skrýval, ale nechal jsem prostoupit mý milý lízání celým životem. Našel jsem si ženskou, který moje postelový služby šli k duhu. Nebyla to žádná krasavice už tenkrát, ale to jak voněla, mě dostávalo do kolen. Udělal jsem to zcela účelně, chtěl jsem si otevřít další rozměr vůní. A tak jsem si pořídili děcko, holčička to je. Já měl pak tu úžasnou šanci poznávat, jak se její vůně mění od kolíbky a plínek, až ke krajkovým kalhotkám a první menstruaci. Poslyšte, nemyslete si o mě, že jsem nějaký prasecký hovado a že jsem jí někdy ublížil. Popravdě mě ani nepřitahuje, že bych to měl jako do ní vrznout, je to přeci moje dcerka. Že jsem jí někdy ve spánku olizoval podpaží nebo nožky? No a co? Ani o tom nevěděla, bere mě jako svýho fotra, trochu potrhlýho, ale jinak fajnovýho taťuldu. Lízání jsem skutečně v životě přizpůsobil všechno, samozřejmě i mou práci. Vyzkoušel jsem několik zaměstnání, hledal to nejpříhodnější. Nakonec jsem zakotvil jako plavčík a uklizeč na bazénu. Řeknete si, co je na tom? To mě tak rajcuje smrad chlóru? Ale kdeže, řeknu jen jedno slovo: Šatny. Na bazénu se Vám vystřídá denně až sto, někdy i dvě stě lidí. A šatny jsou obrovský, nikdo si tam moc nevšímá vometáka s rejžákem. Takhle se dostanu k prádlu a věcem každého, kdo se mi zamane. Někdy si vyhlídnu už u kasy, koho si chci proklepnout. Jindy prostě nazdařbůh otevřu skříňku a jen tak si čuchám a lížu, člověk jistě pozná hned, jestli je to oblečení chlapa nebo ženský, ale já si můžu představovat, jak asi vypadá a pak se popadat za břicho, jestli jsem odhadl správně nebo ne. Mám i svoje favority, kteří chodí na bazén pravidelně, někteří z nich používají voňavé parfémy a kolínský, jiní zase naopak sází na přírodu, oboje má něco do sebe. A je náramné jak mi to všechno prochází. Že někomu vadí, že se potloukám šatnou? No a co jako? Jak to mám stíhat všechno vydrhnout, máte na plat dalšímu zaměstnanci, ha! Že jako bych nemusel mít celý den klíče od skříněk u sebe? Proč ne? Ztratilo se někdy něco? Že si někdo stěžoval, že má nějak mokré a lepkavé prádlo? Hehehe, kurva fix to ta pára ze sprch, občas se dostane i do skříněk. Tak vidíte jak si úžasně žiju. A jak to chci řešit? Nijak Vám říkám, proto jsem se s Vámi taky nesetkal osobně. Jen jsem si říkal, že bych se o tom jednou rád s někým podělil. Myslím si, že si to moje lízání trochu pozornosti od pana profíka zaslouží.  Tak co na to říkáte? S úctou Váš …