Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

konec II. začátek konce - pokr.

02. 11. 1999
1
0
1994
Autor
slavek

Oči mu padly na stůl, kde ležela lékařská zpráva - rozsudek smrti.... Ano. Jen pár slov, které dokáží tolik změnit. Nebyla to zcela čerstvá zpráva, ale tíha její závažnosti na Marka dolehla teprve teď. O to ale hůře. Pocit vlastní smrtelnosti, do té doby tak cizí a neznámý, náhle bolel a pálil po celém těle. Snad se doktoři spletli, říkal si pořád. Chtěl tomu věřit. Z celé duše chtěl, ale nějak to nebylo možné. Myšlenky poletovaly jako zplašení ptáci nad vodou po výstřelu. Myšlenky a vzpomínky. Vzpomínka na dobu kdy se poprvé Marek setkal se smrtí. Bylo to když mu bylo šest let. V první třídě základní školy. Opět viděl ty zašedlé lavice.... "Kam jdeš??" "a co je tobě potom?" "No jo, zase za Ivanou Hihihihi, Marek miluje Ivanu, Marek miluje Ivanu..." "Hele nech si to jóó? Já nikoho nemiluju. Je to moje kamarádka!" Ivanka seděla v první lavici uprostřed. Taková drobná, málomluvná holčička, s hnědými vlasy. Marek si s ní rozuměl. Jako z jednou z mála ve třídě. Nevěděl proč, ale cítil se v její přítomnosti dobře. Snad proto, že byla tak milá. Ale chyba byla ta, že byla hodně často nemocná. To potom Marek nosil svoje domácí úkoly k ní nahoru (bydlela jen o pár pater výš ve stejném baráku jako Marek) a dával jí je k vypracování. Občas ji trochu pomáhal. Pak zase jednou Ivanka přišla do školy. Ale měla jinou barvu vlasů. "Jééé, co se Ti staló?", ptali se všichni "hahaha Ivana se barví, Ivana se barvííí!" Takové a podobné výkřiky zněly třídou a Ivanka se rozplakala. Ani Marek nechápal, proč se Ivanka obarvila, a proč jsou její vlasy náhle černé a rovné, ale neviděl v tom důvod k posměchu. Byl tedy zticha a bylo mu líto, že Ivanka pláče. Za pár dní opět onemocněla. To bylo krátce před vánoci. Pak nastaly vánoční prázdniny... Po Novém roce opět běžel Marek s dobrou náladou nahoru s úkoly. Maminka Ivanky mu otevřela.. Marek cítil něco zvláštního. Nevěděl co, ale cítil. "Co potřebuješ Marku?", povídá Ivančina Maminka. "Dobrý den, já nesu úkoly pro Ivanku" "Ale Ivanka už je nebude potřebovat..", povídá maminka takovým zvláštním hlasem. Zdánlivě klidným. "A proč né? Ona už nebude chodit do školy? Nebo bude chodit jinam?" "Ne, Ivanka umřela"..... Marek si nevzpomíná co bylo potom. Jen si vzpomínal, že tehdy přišel o svou nejlepší kamarádku. A tehdy také pochopil podstatu, krutost a konečnost smrti. Tato epizoda jej pravděpodobně natrvalo změnila. Už nikdy neměl tak dobrou kamarádku, jako byla Ivanka. Už nikdy. Možná už brzy se s ní opět setká ...
Anonym
08. 11. 1999
Dát tip
i mě se to Slávku líbilo, dlouho jsem nečetla takhle zajímavý příběh, teď i já píšu podobný a hovoří mi z něho skutečnost nebo realita, stejně jako tobě, moje sbírka se jmenuje"Blázen" a vypráví o mém kamarádovi,který tak miloval koně, že by za ně dal život, a oni si ho vzali sami a vubec se mě neptali, zda chci v tomhle životě kráčet sama, prostě odešel a to nohama zvířat, které tolik miloval.

slavek
08. 11. 1999
Dát tip
Děkuji i Tobě za Tvůj názor. Na životě je nejzajímavější, že sám píše ty nejkrásnější příběhy. Je jen škoda, že dost často jsou velmi smutné. Stejně jako ten Tvůj. Děkuji, že jsi si přečetla toto pokračování mého dílka a doufám, že i další se Ti bude líbit.
Tvůj Slávek

slavek
04. 11. 1999
Dát tip
GALAX: víš máš určitě pravdu, ale nějak ta veselá témata neumím moc ztvárnit. Prostě to není můj styl.
Rivka: Píšu to přímo do počítače.. Tohle pokračování vzniklo v internetové kavárně na Florenci. Děkuji Ti moc za chválu, ale domnívám se, že je poněkud přehnaná.:-) Opravdu to tak dobré není. Nicméně budu se snažit aby to bylo lepší. Jak mě napadne nějaké pokračování tak jej určitě pošlu.
Dík moc.
Slávek

Špuntík
03. 11. 1999
Dát tip
Teda dech hledám všude po kanceláři a nemůžu ho najít.....

Má poklona....

slavek
03. 11. 1999
Dát tip
Špuntíčku, děkuji...

Saša
03. 11. 1999
Dát tip
nebytí po smrti děsí nás
od dětských let až v dospělý čas
prázdnotu co náhle vyvstane tak
nechápeš v dětství, tu pochopíš pak

Anonym
03. 11. 1999
Dát tip
Ale Slávku, každý umí psát vesele. Vždyť na světě je hodně nedokonalých věcí,
které bys mohl ve svém díle zesměšnit, a tak pobavit čtenáře. Neupínej se na svůj stav nouze.

Musím ovšem uznat, že u velké většiny Tvých děl musím s uznáním zamáčknout slzu v oku.

GALAX

Rivka
03. 11. 1999
Dát tip
Tedy Slávku, já smekám. Už ten první díl byl dobrý, ale tohle... Podle mě skvěle vypointovaný příběh (s tou vzpomínkou), styl bezchybný (fakt to píšeš rovnou do počítače? Jestli ano, tak smekám dvojnásob před "spádovostí" - podle mě je dost důležitá délka vět, aby to "ladilo" s obsahem, což Tobě se podařilo naprosto dokonale) a je to vůbec naprosto skvělý:-) Jsem hrozně, hrozně zvědavá na pokračování (a toho si važ, to se mi tak často nestává:o))) Vážně se to čte bez dechu:-)
(Zkrátka nemám slov pro své nadšení, tak odpusť, že Tě tu takhle hrubě podceňuju:-))

kačka
02. 11. 1999
Dát tip
Slávečku, neděs mne, měla jsem zas to divné mrazení po celém člověku... pokračuje to tak, že se bojím, aby z toho nebylo..ale nebudu předvídat, nechám si to pro sebe. Jen k tomu textu, vím, žes to chtěl odlišit, ale trochu mi to při čtení tahá oči, když je to kurzívou.. kdybys mohl, ale pokud ne, i tak budu číst.

Anonym
02. 11. 1999
Dát tip
Slávku, píšeš pěkně a navíc tímto stylem příběhu na pokračování to děláš napínavé, akorát
budu rád, když napíšeš pro změnu nějakou komedii. Galax

slavek
02. 11. 1999
Dát tip
Galaxíku.. Jakou komedii ? Popis své osoby? :-)))
Já vesele psát neumím. :-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru