Letošních Vánoc se už nedožiju

 

            Šveholení trávy, kdy se nožka za nožkou přesouvá z jednoho stébla na druhé; už jen ten nicotný zvuk přinutí člověka ponořit se do opojné melodie raného letního dne. Tady uklouzne, zde se přichytí a hned se zase drápe po nikdy nekončícím listu dál k nerozpoznání stejnému trsu trávy, ponořenému do tetelícího se oparu rosy. Tisíce končetin dupotajících, pochodujících po neviditelných dálnicích. Ovšem také končetin, které hladí a čistí, cvrlikají, jak ptáci nad obzorem, končetin milujících stonásobně v minutě jediného partnera. Mít tak krapet citlivější sluch, člověk by slyšel všechen ten mumraj tam dole, ano tam... ještě kousek, níž, tak... přesně, tady dole v trávě. V místě, kde obyčejný zahradní trávník musí být obrovskou kosmopolitní megapolí, stává se bludiště z ostřic a lipnic nekonečným makrosvětem s vlastními pravidly a zákonitostmi. Né, že by tu snad o něco méně platily zákony fyzikální, ovšem při rozměrech tak drobounkých je snad v džungli říše hmyze na místě tyto zákony nazývati zákony přírodními. Půlmetrová kostřava zakončená péřovitou čupřinou, to je pro některé osazenstvo cesta života, kterou mnohdy nikdy nedokončí.

            A slunce praží. Baculatý blatouch pomaličku usíná v uvadajícím svitu tak protikladnému k azurovému nebi. Dnes evidentně bez mráčku. Vláhu bude muset vytáhnout až úplně z toho nejposlednějšího kořínku. Na cestičkách se práší a to i za tak drobounkými chodidly pánů mravenců. Co jen se nanosili větévek a jehličí, než-li si postavili svůj enormní hrad. Nedobytnou pevnost, město ve městě se vším tím komfortem, který si lze jen v lesním společenství představit. Lahodná mšice zaparkovaná ve stájích či naložená housenka. Teplo a čisto pod tmavozeleným větvovím borovic, tak dobře situovaných v místech, kde les přechází v louku.

            Zpoza stromů vyletí skřehotající sojka a zasedne do hustých větví jeřabin. Ještě se načeká než stromy vyplodí první šťavnaté plody. Může jen závistivě okukovat červenající se plané třešně, na nichž si s gustem tak pochutnají špačkové. A co teprv zelená jablíčka jabloní zpřehýbaných a pokroucených jejich vahou. Tady se dostane i na zrzavou veverku a dost možná i na černého rytíře lesa divočáka. Ptákovi se jen leskne sklovité oko marnivostí povýšence.

 

            Letošních Vánoc se už nedožiju.

 

            Mávnutí křidélek pavího oka rozčísne suchý vzduch, aby v okamžení skončilo, rozdrceno zobákem, v útrobách krkavce. Větevce pláněk se nyní prohýbají pod odulými těly ptáků, jejichž přítomnost nikdy nepřináší zrovna ty nejlepší zprávy. Desítky krkavců, sem tam vrána, našel by se tu i havran, ba i kavka. Párek hašteřivých strak poskakuje opodál. Jeví se naprosto nesoustředěné, avšak opak je pravdou. Podobně jako jejich o cosi větší bratranci a sestřenice vyčkávají na tu správnou chvíli, kdy i jim se dostane možnosti urvat si tu trochu z bohatého stolu dnešní hostiny.

            Ale hierarchie stolování je předem dána potravním žebříčkem. Takže nejprve se musí nasytit rezavá lištička. Ta mrcha. Tentokrát se ovšem nejedná o Budulínka, jak by se mohlo na první pohled zdát, dneska to bude větší sousto.

            Pod keřem šípkové růže rozkládá se pozvolna objekt zájmu každého živého tvora, jež je přítomen. A liška hryže a trhá. Dobře ví, že celou oběť nepořádá sama, ale přesto si chce urvat největší sousto. Černé osazenstvo netrpělivě poposkakuje po větvích, z nedočkavosti mává křídly a nesouhlasně krákáním kontruje právě praskajícím šlachám v tváři umrlého. Ryšavá naposledy škubne a již si radostně utíká směrem k doupěti za svými mladými. Podařilo se jí ukořistit velkou část obličeje spolu s uchem.

            To je ten signál pro vyčkávající mrchožrouty. Nejsilnější konzument je pryč, takže zbývá jen se o zbytky porvat. Jako když burácí hrom, tak s takovým křikem pohltí temnota rozpadající se mrtvolu. Armáda zobáků, klovajících přes ošacení do bezvládného těla, vytrhává po kouscích zčervenalé maso. Z děr po černých zobanech prýští tmavě červená krev, kterou hodující ptactvo v parném dni usrkává růžovými protáhlými jazyky jako prvotřídní víno. Přetahují se o každičký proužek kůžek, až nakonec zvítězí ten třetí, jenž se souboje vůbec neúčastnil. Nejednou se stane, že ránu zobcem sám na vlastní kůži pocítí někdo z místních, ovšem s takovým údělem musí každý v takové vřavě počítat.

            Z chumlu opeřených těl vzlétá naše známá nepřejícná sojka. V zobáčku si odnáší poklad nejcennější. Na okohybném nervu kývající se, sklivcem lesknoucí se, trofej. Pár vran se za ní ještě pustí, ale pozdě, sojka už dokonale manévruje se skvělým úlovkem mezi korunami masivních sosen. Je pryč. Lahodu rosolu vychutná si v klidu šumícího lesa.

            Je po všem. Nejslabší jedinci, na které se nedostalo, odtrhávají z těla to poslední, co na něm zůstalo. Čtyřprstou nožkou se opírají o hrudní kost a zobákem vybírají nejjemnější kousky tuhé svaloviny. Náhle, jako když do nich vrazí, s řikotem vzlétnou. Z lesa vychází na mýtinku starý pán divoký kňour. To, na čem si ostatní nepochutnali, je pro něj tou pravou laskominou. Labužnicky rozžvýká veškeré kůstky a chrupavky během okamžiku. Až s donquichotským zápalem bojuje s nepoddajnou lebkou, avšak i ta nakonec povolí pod nápor jeho klektáků. Co naplat, na nejslabší opeřence se již nedostane. Všechno pozře rytíř místních lesů. A co nezvládne ani on, to zůstane těm drobným tvorečkům tam dole, úplně dole v trávě. Hrobaříkům s nádhernými oranžovými krovkami nebo vždy v bojovné náladě rozptýleným mravenečkům. Nezbyde vůbec nic.