Bez viny

Něžné - sotva čtyřleté - křehké děvčátko klopýtá temným děsivým lesem. Její dlouhé zlaté - kdys hladce sčesané - vlásky jsou cuchány a trhány bezcitnými větvemi prastarých pokřivených stromů. Bělostné šaty jsou rozervány na cáry všudypřítomným trním, rudé od krve tekoucí z ran na jejím těle. Na drobném krku se pohupuje zlatý křížek na šňůrce.
Nutně musí cítit velikou bolest i ukrutný strach, přesto v blankytných očkách nemá ni jedinou slzu a z líbezných rtů neunikne ni vzdech. Veškerou svou dětskou sílu, svou vůli i naději upírá ke snaze dostat se skrz les.
Konečně doběhne na malou lesní mýtinu osvětlenou jen srpkem měsíce. U polorozpadlé studny leží tělo. Dívenka se k němu rozběhne nevnímajíc staré pařezy bránící jí v cestě.
Vedle hnijícího okovu leží mrtvolně bledá starší žena – ve tváři smrtelnou hrůzu. Šaty roztrhané zvířecími pařáty a chybí jí jedna bota. Děvčátko sevře její chladnou ruku a rozpláče se:

„Prosím vzbuď se, prosím vzbuď se! Teď nesmíš spát. Prosím. Prosím!“

Slzy kanou do šedivých kadeří staré dámy. Lesem do temné písně havrana zní bolestivý pláč nevinného dítěte.
Náhlý poryv větru skryje měsíc pod černá mračna a rozhostí se nepřirozené ticho. Ticho před bouří. K dívce se neslyšně přibližuje zahalená tmavá postava. Dívčiny vzlyky přeruší ruka v kožené rukavici. Dívenka upadne do bezvědomí. Zakuklenec shlédne na křížek a jediným pohybem ruky jej urve a s odporem odhodí do trávy, staré dámě k nohám.

***

Děvče se probere po několika hodinách ve vlhké sklepní místnosti s jediným malým okénkem, přes jehož mříže nikdy neproniknul ni paprsek slunce. Jediným vybavením místnosti je hrubě tesaná dřevěná lavice. V rohu kape voda. Všude je slyšet pískot krys. Jediné bytelné dveře. Před nimi leží na hliněné podlaze kus tvrdého chleba a džbán vody. Dívenka v cárech šatů leží uprostřed místnosti…

***

…Vytáhl ji ze tmy. Nebohou dívenku, dnes již krásnou ženu, která dvanáct let svého života strávila zavřená v nevětrané tmavé kobce. Ten zakuklený parchant si o jejím životě vedl téměř vědecké záznamy. Ta nešťastná dívka po dlouhých dvanáct let neviděla lidskou tvář, necítila sluneční paprsky ni vítr ve vlasech. Nemohla se svobodně rozběhnout, ani skočit do vody. Nikdy nemohla pocítit, co znamená svoboda. Po dvanáct let viděla jen stěny své těsné kobky. Jedinou společností jí byly krysy.
Přes to všechno z ní vyrostla nádherná žena s dlouhými vlasy, krásným bělostným tělem a těma nejčistšíma a nejupřímnějšíma očima.
Našel ji schoulenou v rohu cely v cárech kdys snad bílých šatů. Povídala si s krysou…

V jejích očích jsem viděl jen naprostou odevzdanost a klidné smíření se svým osudem, ať už bude jakýkoliv. Ta lhostejnost k životu mě děsila. Jakoby už ani nebyla člověkem, jakoby se stala jednou ze svých šedivých přítelkyň - krys.
Nemohl jsem ji tam nechat. Ještě nikdy jsem neviděl tak čisté, krásné a zároveň ubohé stvoření. Žádný hřích by si nezasloužil takový trest…

***

Odvedl mě z té kobky. Netušila jsem, co může být zač, ale v jeho očích jsem cítila něco, co jsem kdysi dávno znala…dobrotu a lásku.
Vyvedl mne na slunce. Cítila jsem vítr. Slyšela zpěv ptáků a cítila vůni květin…
Odvedl mě do jeho bílého domu. Něžně mi ošetřil rány. Oděl mě do bohatých šatů. Jedli jsme u honosných tabulí, které se prohýbaly pod množstvím jídla. Pili jsme to nejlepší víno. Ukázal mi, že život má spoustu svých kouzel a svět má spoustu svých okouzlujících tajů. Ukázal mi krásu a radost.
Představil mne svým přátelům a ti si mne zamilovali. Představil mne své matce a ta mě začala nenávidět. Nemohla pochopit, proč on se může zabývat ženou bez minulosti, bez rodiny, bez společenského významu. Denně zvala krásné a okouzlující dcery vlivných představitelů dvora, jež mého zachránce sváděly. Denně mu našeptávala ošklivé pomluvy. Tvrdila, že nosím ďáblovo znamení. Že se v noci měním v upíra a že ničím lidské životy.
Postupně jsem v jeho očích přestávala vidět onu laskavost a lásku…

***

Nenáviděla toho z coury vzešlého bastarda. Nenáviděla jej za to, že jí ukázal život, aby jí ho opět vzal. Že ji uvrhl na špinavou ulici. Ženu bez minulosti a teď i bez budoucnosti. Dal jí naději, aby ji opět zabil. Ukázal jí svobodu a jeho matka jí ukázala, že ve společnosti svoboda neexistuje. V jeho omluvě těsně před tím, než ji vyhnali, se zcela jasně projevil vliv jeho matky:

„Je mi to líto, má krásko, víš, že jsem ti nechtěl nikdy ublížit, ale mám své povinnosti, nemohu dovolit, aby si lidé vykládali, že si doma vydržuji ďáblovu konkubínu. Musím dbát o svou čest… Odpusť mi…“

Nenáviděla ji, tu intrikující couru, že mu našeptala ty nejsprostější lži. Nenáviděla ji za její kariérismus a neschopnost přijmout kohokoliv, kdo by se jen trošku protivil jejím měřítkům.  Nenáviděla je oba, neb jen kvůli nim skončila mezi tímhle lidským odpadem, mezi dalšími černými padlými anděly. Jak Ikaros vzlétla ke Slunci a jak on spadla do hlubin. Jí však nebylo dovoleno spočinout v pokoji v hrobě. Jen kvůli svému „zachránci“ musí denně nabízet své tělo, to jediné co jí nemohli beztrestně vzít, aby další den mohla hnít s nenávistí v tomto lidském smetišti. Ta, v jejichž žilách proudí modrá krev králů…